Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Namalovat obraz, v němž překonám sebe

Josef Mlejnek



Rozhovor s malířem Rostislavem Zárybnickým






S Rostislavem Zárybnickým, který 12. prosince loňského roku oslavil sedmdesáté narozeniny, jsem se osobně seznámil zcela nedávno, i když se od vidění „známe“ nejméně nějakých pětapadesát let. Pochází totiž stejně jako můj otec a moji prarodiče z jeho strany z Volyně na západní Ukrajině, dokonce ze stejné vesnice, které se říkalo Česká Sklíň a která se nacházela v luckém okrese. Po návratu z Ukrajiny na jaře roku 1947 žil s rodiči a sourozenci v Žatci, městě, ve kterém jsem se narodil. Až do roku 1956 jsem s rodiči žil v obce Veletice vzdálené od Žatce pouhých pět kilometrů. Naše rodiny se čas od času stýkaly, neboť jsme středně vzdálení příbuzní: Rostislavova babička a moje prababička byly sestry. Později se jeho rodina odstěhovala do Krásné Lípy, já se s rodiči ocitl na Vysočině. Spojení se přerušila, přestali jsme o sobě hodně nadlouho vědět. Znovu jsme se setkali až letos v únoru v Liberci, kde umělec vc než třicet let žije a kde má v devátém patře „kamenného paláce“ Nisa po léta ateliér.




Když jsi začal po válce ještě na Volyni chodit do školy, byla vyučujícím jazykem ruština nebo ukrajinština?


Ukrajinština, ruštinu jsme měli jen dvě hodiny týdně. Nová učitelka přišla z Kyjeva, jmenovala se Afija Karpovna Solomančuk. Byla to taková pěkná paní a mně vždycky fascinovalo, jak stála u rohu stolu a třela si o ten roh genitální partie. Bylo mi devět let, já na to koukal a nevnímal jsem, co říká, protože jsem celou dobu na to myslel.

Asi jsi z toho měl provinilý pocit.


To ano. Najednou zabouchal na okno školník, učitelka je šla otevřít, protože to byl její úkol, a on jen hlásil: Dva chlopci drova rizaty! A kluci šli řezat dřevo. Za chvíli školník bouchá znovu: Odyn krepkij chlopec peň kolóty! Rozumíš tomu?

Nerozumím.


Jeden silný hoch štípat pařez. Kluk jde do školy proto, aby tam štípal pařezy.

Tvůj o čtyři roky starší bratr chodil do polské školy, takže se určitě učil jiné školní říkanky než ty.


Já si ty jeho pamatuji ze svého předškolního věku: Jestem pajac bim bum bam, wszystkie ruchy dobrze znam. Zatímco já byl ve škole odchován na ukrajinských: Dva pivnyky, dva pivnyky, horoch molotyly, dva vedmedi, dva vedmedi do mlyna nosyly - dva kohouti mlátili hrách a dva medvědi nosili do mlýna. S ukrajinskými kluky jsme se kolikrát nepohodli. Byli jsme česká kolonie a představovali jsme tam nějakou mocnost. Oni byli z ukrajinského chutoru, vsi. Často jsme se různě přetahovali i prali. My na ně křičeli: Mužik sviňá, lupyu koňá, za chátoju lopátoju, za chlivom batohom, za sračóm kopačóm!

Jak na to reagovali oni?


Měli třeba tuhle odpověď: Čechi, Čéchuli, jiďte sobí do Práhuli!

Čím byl tvůj tatínek, děda?


Prakticky všichni volyňští Češi byli rolníci, malorolníci řečeno v nynější terminologii. Nevím, jak tvůj děda, ale skoro každý měl třináct hektarů půdy.

To se ale měřilo spíš na morky. Jeden mork nebo morh bylo asi půl hektaru. Děda těch morků neměl moc, protože měl větřák, vitrak.


Můj dědeček měl v České Sklíni kovárnu. Koval koně a vyráběl nějaké zemědělské nářadí.

Nemá tvoje fascinace světlem
počátek u dědovy kovárny?

Výheň, ta výheň, na ni si pamatuji přesně.

Na co tvůj děda umřel?


Umřel v šedesáti sedmi letech v důsledku toho, že v zimě 1945-1946, což bylo období horší než válka, tam řádili nejen banderovci, ale také různá uskupení zřízená sovětskou vládou. Tito lidé měli potírat banditismus, ale spíše ho rozmnožovali. Loupili v noci, noc byla jejich království. Jednou přepadli i mého dědu, který spal sám v takovém svém domečku, babička spávala u naší mámy, u nás. Když vpadli do jeho domku, vyskočil oknem a utekl do polí, jinak by ho zamordovali jakýmkoli způsobem. Často se stávalo, že někoho chytili, svázali a hodili do studně.

To byl oblíbený sport i u banderovců. Stačilo jim něco odmítnout. Koně nedáš? Máš smůlu.


Přesně tak. Zabít tam někoho navíc nemělo v podstatě žádné důsledky. Děda vyskočil oknem a utekl do polí. Byl ovšem ještě sníh a on byl bos a jen v tom, v čem spal. Hodně prochladl a od té zimy hodně stonal a dostal nakonec zápal plic, což tehdy byla těžko léčitelná choroba, neboť žádná antibiotika neexistovala. V září nebo začátkem října byl pryč, přitom nikdy nestonal.

Jaký byl děda z maminčiny strany?


Byl pologramotný, ale velmi ctižádostivý člověk. Měl sedm dětí. Dva ze svých synů poslal ve dvacátých letech do Prahy na studia. Oba na medicínu, protože chtěl mít doma doktora. Byl to nejstarší syn Jaroslav, ten druhý byl Eduard. Jaroslav medicínu vystudoval a nastoupil jako sekundární lékař nemocnice v Písku, ale v osmadvaceti letech umřel na angínu. Eduard zběhnul z medicíny, doma to utajil, poněvadž by ho táta přerazil, když jezdil na prázdniny domů, a dal se na operní zpěv. Doma to řekl, až když už byl členem Národního divadla.

K Žatecku jsi nějak přilnul nebo ti zůstalo cizí?


Asi trochu i přilnul. K místu, odkud člověk pochází, má vždycky vztah. Ale místo mého původu je za takovou hradbou, že se tam dneska nemůžu vracet. Není to jen otázka vzdálenosti, ale nebylo by tam na co navázat, byť by tam člověk chtěl. Na Žatecku jsem dospíval, chodil do školy, což má všechno pochopitelně svou váhu.

Ta doba souvisí i s tvou cestou k malování? Potkal jsi někoho, kdo by tě vedl a pomáhal ti?


Nikoho jsem příliš nevyhledával, i když možnost tu byla. Oskar Brázda v Líčkově, ten kolem sebe soustřeďoval lidi, kteří se považovali za jeho odchovance. Jeden z nich, spolužák mého staršího bratra z gymnázia, Karel Klein, studoval v Praze na Akademii u Vratislava Nechleby. Když přijíždíval do Žatce na prázdniny, najal si v kartonážce v Žatci místnost a můj bratr s ním domluvil, že se na mé věci trochu podívá. Kdyby ses chtěl o něco pokusit, musíš nejprve umět hlavy. Přiveď někoho, máš někoho? Neměl jsem nikoho, můžu vzít babičku. Ta byla natolik hodná, že mně a Karlu Kleinovi asi třikrát seděla. Zápasil jsem s uhlem, zatímco Karel suverénně maloval barvami.

Máš ještě ten obrázek?


Měl jsem ho donedávna pověšený na zdi, pak jsem ho někam uklidil. Ale jo, říkali doma, je to babička.

A co bylo dál?


Karel Klein mě trošičku zaškolil, ale nebyl to ten podstatný moment.

Máš na mysli zásadní krok reflexe, poznání, že budeš malířem i přes všechna případná protivenství?


Ten jsem nezažil. Zde sehrála patrně svou roli i skutečnost, že jsem měl velice ztíženou možnost dostat se na jakoukoli školu dál, neboť jsem byl synem kulaka. Když jsem se přihlásil na Akademii, tak to jednak bylo v čase, kdy se ještě nedávala doporučení, protože přijímací zkoušky na Akademii se v roce 1954 dělaly už v únoru, v půlce února. Zkoušky na ostatní vysoké školy se dělaly až po maturitě. Unikl jsem tím pozornosti. Na Akademii navíc o žádné doporučení školy ani moc nestáli. Hodil jsem se na týden marod a jel do Prahy na přijímačky.

To tě zachránilo?


Oni mě nevzali, samozřejmě. Až později, kdy jsem už na Akademii byl, jsem se od profesora Miloslava Holého dozvěděl, že právě on nade mnou držel ochrannou ruku, neboť jsem se mu jako naprosto neškolený člověk zdál možná ne úplně na vyhazov. Tenhle přístup měl jako jediný z tehdejších učitelů. Mezi uchazeči neměl rád předčasně vyspělé a už rutinované absolventy výtvarných škol. Shodou okolností se zrovna v tom roce zřizovala přípravka pro vysoké školy uměleckého směru při Výtvarné škole Václava Hollara v Praze. A profesor Holý mě doporučil k přijímacím zkouškám a tam jsem už uspěl. Vzali mě. Seznámil jsem se jakž takž s tím, co to vlastně je malování, a v roce 1956 mě pak přijali i na Akademii.

Padesátá léta, socialistický realismus. Platilo tam do jisté míry ono pravidlo pod svícnem tma?


Jedna věc je, že to bylo dost hrozivé, když jsem na školu přišel a viděl hlavně v těch sochařských školách přemíru dělníků, hutníků, horníků, krmiček prasat a dojiček z kolchozů. Pamatuji se, že v Nechlebově škole visel přes celou stěnu obraz Trpící Korea od Jana Kudláčka, který se později ujal jako ilustrátor dětských knih. Učitelé občas přinutili žáky dělat podobné věci proto, aby se zachránili před ideologickým dozorem. Ale malíři jako Sychra, Holý, ale i Rada, to byli v podstatě lidé první republiky. Měli v sobě meziválečný vývoj výtvarného umění, takže to, k čemu nás vedli a co nás chtěli učit, nebylo plytké. Něco se muselo tematicky někde udělat, ale podstatu výtvarného pohledu nám předali odpovědně. Sochaři to měli poněkud horší, neboť šlo o ostřeji sledované odvětví. Už v roce 1957 proběhla v Domě umění v Brně výstava Zakladatelé českého moderního umění - v Praze v té době nebyla ještě možná. Jeli jsme tam z Akademie jako zájezd. Na výstavě jsem například poprvé viděl Kubištu a meziválečnou avantgardu a poprvé jsem se dovídal, co vlastně bylo výtvarné umění.

Studoval jsi v ateliéru profesora Vladimíra Sychry. Když na něho vzpomínáš, co ti vytane jako první?


Byl to ohromně vzdělaný člověk s neomezenou šíří znalostí. Přicházel na korektury jednou za týden. Dodnes si vyčítám, že jsem nebyl pozornější a že jsem si aspoň některé věci nezapisoval. Je to poněkud zapomenutý a zneuznaný zjev. I on však tehdy podlehl dobovému tlaku. Byl zaměřen na monumentální malování. Mezi válkami a po válce spolupracoval s Jaroslavem Frágnerem na Karolinu, k Ležákům vytvořil věc, která se potom nerealizovala, velmi dobrou, no a nakonec ho dostrkali k Památníku národního osvobození, kde udělal ty rudoarmějce jako mozaiku. Jako na pedagoga si na něho nemohu stěžovat, byl jsem celou dobu u něj a nechtěl bych ani být u kohokoli jiného. Také Miloslava Holého jsem měl za dobrého pedagoga, ale jeho přece jen jeho žáci příliš sledovali. Takže malých Holých bylo na škole poměrně dost. Sychra své napodobitele nevyráběl. Říkal: Já vás techniku malby učit nebudu, protože byste s ní přejímali i výtvarný názor, a to nemohu dopustit.

V šedesátých letech se spustila stavidla a nastoupilo jakési dohánění ztraceného času právě po avantgardní linii. Eklektické přejímání vzorů se často tvářilo jako známka pokročilosti, kontaktu, souběžnosti s něčím, co znamená nejen předsunutou hlídku, avantgardu, ale přímo tu nejvnitřnější gardu. Kdes byl tehdy ty?


Mám dojem, že jsem na tom byl nezávislý. Našemu ročníku zrušili vojenskou katedru, kterou pak ovšem obnovili, ale nás to postihlo tak, že někteří jsme museli na dva roky na vojnu. Když se mi blížil civil, měl jsem tolik vysněných věcí, které budu po vojně dělat, ale jako naprosto neinformovaný člověk. Z doby krátce po vojně mám dvě věci, abstraktní, poloabstraktní, v zásadě bez lidí. Měl jsem je teď i na výstavě. Ale naléhavě vyvstala i otázka živobytí, a když jsem žádal o stipendium od Svazu, tak mi předseda komise pro mladé Ladislav Karoušek řekl: Na tohle ale žádné stípko nedostaneš. Dělal jsi figury, Psyché, tak udělej nějaké panáky. - Namaloval jsem tedy několik figur, účastnil jsem se výstav mladých výtvarníků a tam jsem se i začal rozhlížet, co moji kolegové a vrstevníci dělají. Trošku v obraze jsem začal být až v roce 1966-1967.

Jak jsi při tvém „samotářství“ bez programového přihlášení se k nějakému směru přišel k zařazování mezi představitele nové figurace?


To není vůbec moje zásluha, dokonce jsem se tomu sám podivoval. Různé označování pohybů a trendů i zařazování a začleňování vychází většinou mnohem více z aktivit kunsthistoriků než samotných tvůrců. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, ale víc jsem to respektoval, než bych to respektoval dneska. Za tím přiřazením ale stáli Luděk Novák s Evou Petrovou. Novák také vydal v roce 1969 v Obelisku knihu přímo s názvem Nová figurace a v témže roce také uspořádal velkou výstavu v Mánesu. Všimnul si mě asi proto, že jsem v roce 1967 dostal na Salonu cenu za malbu. Ve Výtvarné práci napsal něco v tom smyslu, že jsem zvláštní, neboť jsem si nalezl osobitý způsob dezintegrace forem nebo výrazu. Tím pádem jsem se mu hodil do rozšíření spektra o fasetu, hranu dezintegrace. Pozval mě na výstavu Nové figurace, ta výstava se potom ještě na počátku roku 1970 opakovala v Brně. Tam jsem se už neúčastnil. Byl jsem vyzván k účasti, ale nepředložil jsem žádné věci. Ještě jsem byl pozván na výstavu do Bratislavy, ale z toho také sešlo.

Tvé jméno si z knihy matně vybavuji, ale vůbec mě tehdy nenapadlo, že by mohlo jít o rodinnou přízeň. Proč ses neúčastnil dalších výstav?


To už jsme přesídlovali do Liberce, dokonce jsme tu už kotvili. Ale do Prahy jsem se vracel, protože po skončení stipendií vyvstala opět otázka živobytí. Ještě s jedním kolegou jsme využili náhodného kontaktu s architektem Otrubou, který tenkrát stavěl na Žižkově budovu Státního ústavu dopravního projektování. Otruba nám zadal vytvoření reliéfu do vstupní haly. Projekt byl koncipován a schválen ještě v roce 1968, šlo o deset metrů dlouhý a metr vysoký mosazný reliéf, který mohl tehdy být abstraktní. Pracovali jsme na něm čtyři roky. Zakázku jsme dodělali už za velice nepříjemně dopadající normalizace, nakonec nám to naštěstí i schválili, ale vlastně už jenom proto, že vše bylo zafinancováno na základě smluv z roku 1968. Vydělali jsme tím pár peněz, zabralo to hodně času. K různým proudům ani skupinám jsem nepřilnul. Ostatně okolnosti jim potom nebyly příznivě nakloněny. Informel jsem nedělal a Šmidrové mi blízcí nebyli.

S Karlem Neprašem ses nijak nesblížil?


Ne. Jednak hrálo důležitou roli, že byl asi o čtyři roky výš, navíc a hlavně měli ateliér ve Stromovce, dole, zatímco my nahoře na Letné. Takže jsem se s ním zrovna moc nestýkal. Více jsem respektoval Zdeňka Berana. Také ho považuji vedle Bedřicha Dlouhého z celé naší generace za nejpozoruhodnější zjev. Jsou to lidé vybavení velkými schopnostmi, které ne vždy plně uplatnili - Zdeněk Beran své talenty trošku rozpustil tím, že učí. Dlužno říci, že učí dobře.

Vracíš se k obrazům? Přesněji, vracejí se ti některé obrazy?


Vracím se ke všem obrazům. Mám pocit, že nemám žádný z nich dokončený. Jsou snad dva tři, na kterých bych už nemohl nic dál dělat, neboť na nich už nemám co dopovědět. S dokončováním obrazů je to těžké, opouštějí se špatně. Pořád je potřeba něco doříct, a ne vždy se to podaří.

Všiml jsem si obrazu
Pohřeb dědečka z výstavy v Poličce. Zdál se mi dokončený, ale tobě tam, zdá se, stále něco chybí.


Mám napnuté velké plátno metr osmdesát na metr padesát právě na Pohřeb dědečka, protože mě pořád pronásleduje vidina šedého nebe a silueta černých koní, rakve na voze a proti tomu šedivému nebi ty korouhve se svatými obrazy nebo jak to nazvat. Kompaktně to namalovat, barevně velice střídmě, ale tak, aby to bylo nosné, jde to velice těžko.

Co je tím nejtěžším?


Na podzim jsem byl v Londýně a rozjel jsem se tam jen proto, abych si prohlédl obrazy Williama Turnera. On je považovaný za velkého malíře, a já nikdy nevěděl proč, protože reprodukce o tom nikdy nic neřeknou. Měl jsem předtím v představě nebo ve vědomí jednoho největšího malíře světla, a tím byl Rembrandt. Teď mám dva. Přitom světlo u Turnera je zcela jiné než u Rembrandta, u něhož je světlo duch vyzařující z tmavých hmot zevnitř. U Turnera je světlo živel, který je vždy ve středu obrazu a zaplavuje celý prostor, rozpouští všechny formy, architekturu i terén, často jde o velké lorrainovské záběry, a v popředí jsou úžasné titěrnosti, které jsou podivuhodně kompaktní s tím terénem. Měl jsem pocit, teď to malování nemá cenu, raději toho nech. Jinak bych ten Pohřeb dědečka dělal, ale odložil jsem ho. Musím se nejprve zbavit toho Turnera.

Všiml jsem si tady v ateliéru, že v pokročilejší verzi
Pohřbu dědečka zmizela postava chlapce ležícího v poli.


Přišla mi najednou nadbytečná, upovídaná. A v současnosti se obírám ještě jednou představou, z téměř opačného konce. Chci udělat i větší plátno. Konzumentku, bytost v supermarketu s plným vozíkem před sebou. Vždycky se ptám, jak k tomuto fenoménu přistoupit, jak ho uchopit, protože z toho čiší taková beznaděj.

Ale ty už jeden „konzumentský“ obrázek máš?


Ano, Konzumentky, to jsou ony tři hezky učesané dívky…

Hlavně ty tašky za ně mluví.


Na jedné je dokonce napsáno Tesco. Ale to spíš vzniklo až během malování tří aktů, k nimž jsem nakonec dodal ty tašky. Až později jsem dostal nápad, že by to chtělo nějakou překypělou bytost. Ale ne popisně, trošku jinak. Ale jde o představy, které nelze úplně naplnit tak, jak je člověk nosí v hlavě, ale právě toto mě u malování drží.

A nestačí pak jen ono v hlavě nesené přenést na plátno?


Jsou lidé, kteří si výtvarnou myšlenku skutečně stanoví hned na počátku a vědí, jak vše bude vypadat na konci. Znají cestu, jak vše postupně uskutečnit a nakonec to i odpovídá původní představě. Já nejsem ten typ malíře. Nikdy jsem tohle neuměl. Své malování přizpůsobuji změnám a nepředvídaným vznikům, které do něho najednou přiskakují, a konec je vždy úplně jiný než původní představa. Nevím, jestli je to takhle správné, ale já to mám takhle nejradši. Rámcový nápad existuje vždy, ale je naprosto nepředvídatelné, kam se všechno dá, kde obraz skončí. Nejpevnější z mých obrazů je právě Pohřeb dědečka, nejspíš proto, že už jsem ho dvakrát třikrát maloval v malých obrázkách, které už nemám, protože vždy někdo řekne jé to mi připomíná a já bych chtěl.

Mne zaujala kráva na tom obraze, jako kdyby přišla z jiného výtvarného pojednání. Přitom nepůsobí násilně nebo anekdoticky.


Ona také je z jiného světa, přesněji ze soužití dvou světů: světa duchovního a světa dobývání živobytí. Nebyl jsem si původně jistý, patří-li tam, ale zkusil jsem to. Jde o ony nenaprogramované impulsy.

Volyň je v tvé tvorbě přítomná coby svět tvého dětství, mládí. Některé tvé obrazy by mohly vytvořit jakýsi nesakrální ikonostas. Mám na mysli
Ozvěny nebo Útržky času, ale i další.


Jde jistě o volnou odvozeninu pravoslavných ikon se světcem a jeho životem, žiťjom. V mládí jsem si nepřipouštěl, že bych se k tomuhle uchýlil, ale jak člověk stárne, ono to tam prosákne samo.

Obraz
Jen jedna je ta pravá zachází ještě dál…


Princip ikony jsem si osvojil na základě impulsů a obrazů, které byly nostalgické. Ale proč bych měl zůstávat jen u toho? Obraz, který uvádíš, je už tak trochu povídka. Někdo v něm může spatřovat nepatřičný literární prvek, neboť jistá narrativnost v něm je, ale pro mne jde rovněž o zlomky, útržky, které toho moc nevyprávějí. Takže zůstávají ve výtvarné poloze.

Z tvých „ikonických“ obrazů vyvěrá při všem napětí zvláštní klid, který některé postrádají. Připomínají mi Rouaulta v jeho „temném období“, kdy maloval soudce, prostitutky a jiné upadlé typy. Tvoji
Občané vypadají se svými zoubky spíš jako šelmy…


Škoda, žes neviděl výstavu, kde byl velký obraz s tímtéž motivem. Je výraznější a měl i zajímavý osud. Jeden podnikatel v době, kdy ještě prosperoval, ho ode mě koupil. Když později přišel do konkursu, exekutoři mu zkonfiskovali vše včetně obrazu. Ten se později dostal do aukce nebo dražby. Protože ho měl přimontovaný na nějaké sololitové stěně, prodávali ho i s ní za vyvolávací cenu dva tisíce korun. Koupil ho jistý liberecký architekt, který se mi hned s výhodnou koupí pochlubil: Nekupte to za ty peníze. Protože ho doma neměl při rozměru metr padesát na metr čtyřicet kam umístit, dal si ho do kanceláře, kterou po odchodu do důchodu pronajal jednomu poslanci v Liberci a ten si obraz v kanceláři ponechal s odůvodněním, že jsou to „ti voliči“. Říkal jsem si, že pan poslanec asi hodně unese.

Pěkná ironie, v obraze i příběhu kolem.


To, jak obraz nakonec působí, lze těžko předpokládat dopředu. Ale konkrétně Občany jsem s ironií maloval vědomě. O to víc oceňuji poslance, že to spolknul a přijal.

Co tě přivedlo k tomu, že jsi někdy počátkem sedmdesátých let odešel do Liberce?


Jednoduchá věc. Protože jsem se oženil. Stejně jsem v Praze nehodlal zůstat, zdálo se mi, že je v ní malířů moc. Rodiče byli v Krásné Lípě, sestra studovala v Liberci. Občas jsem sem jezdil a líbilo se mi tady. I zdejší kulturní klima mělo něco do sebe. A když moje žena byla odsud, koupili jsme si půl domku do spolumajitelství, v roce 1980 jsme dokoupili zbývající polovinu. Je ovšem velice malý, těžko bych tam mohl mít ateliér.

Jsi raději v izolaci, nepotřebuješ kolegy, aby tě podněcovali a ty se s nimi srovnával?


Čas od času je dobré, když se člověk s někým setká, k tomu však stačí pár přátel. Ale závětří, které tady mám, potřebuji jako sůl. To je u mě nutný předpoklad pro práci. Neklid je iritující, to nejde. V Praze jsem se každodenně s někým setkával při vernisážích, v hospodách.

Co tě dodnes udržuje při malování?


Stále chovám naději, že jednou namaluji obraz, v němž překonám sám sebe. A když ne, tak že se s ním ztotožním jako s celkem. Vždycky se ztotožním s částmi obrazu, jež se mi zdají být nosné. Kvůli tomu se malování držím.



Liberec 22. února 2007



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 5918 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA