Vládnou-li umění lidé
Jitka Macháčková
Do uší mi tepe ze sluchátek hudba z Evropy 2 v programu Factory Bootleg Monopol, což je maxi mix hudebního toku několika světových singlových remixů za sebou na hudební platformě jednoho remixového singlu. Tento způsob mixované hudby zvaný Bootleg je posledním celosvětovým tanečním stylem. Laik by řekl „velká taneční párty tónů a zvuků“, přičemž je fakticky slyšet v setu několik samplů písniček. Jak si tak do rytmu houpu nohou, zdá se mi čím dál víc, že to je právě to, co k tomuhle článku potřebuji, abych ho stvořila podle mé představy, která už ve mně zraje několik týdnů.
V dávných dobách fungovala hudba na liturgickém podkladu a podsouvala lidem soudobou totalitní kulturu – náboženskou. Až v období renesance a humanismu, kdy se člověk obracel k sobě samému, k podstatě člověčenství, se odrazil tento efekt i v umění a v hudební tvorbě, o které chci v článku polemizovat.
Zpočátku se kladla společností na hudbu vysoká estetická pravidla, později se stávala také zábavnou a v 19. století takřka nastal opak, kdy společenský tlak začal mít mnohem větší vliv na vytváření hudby a stylů než hudba sama mohla ovlivnit kulturu společnosti.
V době posledních desetiletí je jasné, že hudba je zejména dokonalým nástrojem pro vyrábění peněz, komerčním způsobem dostává na frak jak estetika, tak kvalita a mnohdy i společenská etika. Ve svém důsledku společnost nezajímá, kdo je vlastně autorem hudby, kdo stojí za touto kvalitou nebo tímhle hrozným vřískáním a rámusem, horko těžko sleduje interpreta. Pokud není domácí, ale cizí, mnohdy ani neví koho z rádia slyší či v televizi vidí.
Prakticky se tím zabíjí kultura v pravém slova smyslu, protože ta má funkci osvětovou, má potěšit na duši a také duši šlechtit a ne jen v dálce šramotit. Současná pop music nahradila bezesporu všechny dosavadní žánry z devadesáti procent, zatlačila do pozadí vážnou hudbu, protože jednoduše uspokojuje komerční potřeby dnešní společnosti.
Když vznikne písnička nebo album, stačí jeden dobrý kritik, správně napsaná recenze a prodej je v podstatě zajištěn. Všimnou si toho rádioví pracovníci, začnou singl hrát kvůli poslechovosti rádia, protože cítí zisk. Nikdo se neptá na kvalitu nebo jestli a do jaké míry se jedná o uměleckou práci. Hudba je jednou ze svobodných umění a každý opravdový umělec, když umělecky „vyhoří“ by měl z profese odejít. Někdy se stane, že v horším případě si prostřelí hlavu.
Banalisté ovšem skládají hlava nehlava a zamořují hudební trh nejrůznějším balastem, po kterém za různé provize sáhne kdejaké rádio. Těmto hudebníkům ale neříkejme umělci, protože v tomto případě je to trochu směšné. Lidé si potom v obchodech kupují písničky na CD a protože se jim to nabízí, berou to tak, že to je zrovna to pravé, co se dnes má hrát. V televizi se hrají do nekonečna klipy, bez ohledu na to, zda se povedou nebo ne, jen proto, že na počátku byla vydatná protekce. Je to takové uzavřené kolečko tržního mechanismu v hudebním průmyslu u nás.
Hudbu vnímáme z několika hledisek, nad kterými se můžeme zastavit. Nejoblíbenějším konzumováním hudby, kromě živého koncertu samozřejmě, jsou tolik oblíbené videoklipy, které mají svoje analogie ve vývoji vnímání hudby a jsou na jejím vrcholu. Dlouho jsme mohli hudbu jen slyšet, nyní si k ní můžeme představit také obrazové vizualizace, s obsahem textu to ale většinou nemá moc společného a o laciném podání klipů se nebudu zbytečně rozšiřovat. Jistěže se pozná, jestli se jedná o nákladnou produkci klipu nebo je to studiový stihomam, takové „ksichtění“ se na kameru.
Ovšem právě videoklipy velkoryse ovlivňují zejména mladé lidi v teenegerovském věku, mládež přejímá od interpretů módu, účes, gesta, a kulturní manageři hudebních agentur dobře vědí, jak se dá s lidmi přes média manipulovat a udávat tak směr hudebnímu proudu. Hudba cvičí s emocemi, dokáže vybičovat soucitnost, ale také agresivitu a působí na sexuální pudy. Elektrifikace hudby dokáže tak rozvibrovat určité partie těla, až téměř k slasti duše, jen vám z ní naopak nesmí být na zvracení jako se to může při jisté dávce decibelů klidně stát.
Po textové stránce si česká pop music také klidně zadá s českou lidovkou, protože se neustále řeší, že on ji má rád a ona ho pouští k vodě nebo ona z něj šílí a on je už za vodou s jinou. Texty pop music jsou vlastně lidové texty, jak je známe třeba z dechovek, vzpomeňte si na „Škoda lásky“ nebo „Proč ta sova tolik houkala“, řekla bych, že v podstatě je tématický žánr textů pop music oproti písničkám dechovky docela omezený.
Velký rozdíl není ani v zahraniční tvorbě, také pořád v textech zpívají, jak jeden druhého odkopnul nebo o ztracené lásce. V rádiích už se vyskytly i překlady písniček s takzvanými titulky pod hudbou na Impulsu a také v parodickém podání na brněnském Krokodýlu. Komentáře k tomu není třeba, protože texty jsou někdy až hloupé a také pořád na jedno téma. Jsou to vztahy mezi lidmi, láska, zrada, takže se dá říct, že současná hudba je nástrojem vyjádření jakýchsi nevyřešených mezilidských vztahů. Nikomu se nechce do závažnějších témat, snad jen rocková hudba se textově dotýká žhavějších témat a společenských problémů než je jen láska nebeská.
Současná popová hudba jako by přešlapovala na místě, potřebovala by se vydýchat, nemá žádný progresivnější vývoj, nové prvky, nové styly, čeká se snad, že se vylíhne něco opět v Americe? Pochází odsud jazz, country, r’n‘b, který styl přijde, aby otočil hudební svět naruby jako to udělal třeba swing ve 30. letech a nebo bigbít v 60. létech 20. století v Británii?
Hudba, kterou posloucháme z rádií, už většinou ani živé nástroje nezná, je to všechno směsice uměle vytvořených tónů počítačem a různými elektronickými šidítky ve studiu, zpěvákovi se korekcemi dokonce napraví hlas, oříznou se hloubky, vyčistí se výšky, pak to chce dobrého zvukaře a umění je hotovo. Tak to vypadá, když umění vládnou lidé.
Něco podobného zrovna teď slyším ve sluchátkách, nabije vás to jistou energií, kterou vzápětí vydáte na tanečním parketu nebo případně já na papír a to je asi tak vše. Nabít, vybít, nabít, vybít, takzvané umění tím skončilo. Za nedlouho se ztratí v množství stejně udělané hudby.
Ovšem pozor, teď nastala dvouvteřinová pauza a já slyším tóny, které vypadají jako by je hrála španělka. Přikláním se k názoru, že člověk se musí dostat do ticha, aby další začátek hudby mohl lépe vnímat… nabíhá dlouhá předehra kytary a už se na ni moduluje platforma, která bude remix písní provázet dalších nejméně 10 minut, zrovna jako trvá lidské sou-znění duší ve vrcholné fázi. Ale je to všechno elektrické a těžko říct, kolik umu v autorech tohoto setu je doopravdy.
Někteří optimisté až fantasti, můžu-li je tak nazvat, věří, že vážná hudba zažije svoji renesanci a lidé se k ní budou čím dál více vracet a současná tvorba se bude obracet ke klasice, která se možná trochu zesyntetizéruje a záhy v nějakém setu uslyšíme Dvořáka, Bacha nebo Mozarta. Bude to něco mezi, taková novometahudba. Lidé zatouží opět po tom, jak zní originál na klasické nástroje a začnou chodit víc na koncerty vážné hudby jako do historického muzea. Pop music, která vzala na počátku 20. století prim vážné hudbě, ta stejná pop music, jí opět vrátí zpět do zájmu společnosti.
Stagnace současné hudby neleží v hudbě samé, ale v lidech. Kdekdo dnes začne takovou hudbu hrát, má-li možnost a zájem. Proč a za jakým účelem ani mnohdy neví, jen to chce zkusit! Co kdyby se stal celebritou a tak posloucháme v rádiích různé kousky od bezvýznamných až po ty nudné. Kdyby se měla v rádiích nechat jen opravdová kvalita, neřku-li umělecké dílko, neměla by rádia co hrát, moderátoři by museli více mluvit a asi by jejich řady zřídly, protože mnozí by nevěděli o čem.
Největší hudební vývoj je poslední léta asi vidět ve stylu hraní rockových kapel, proto se tento hudební žánr může do budoucna stát nosičem novorenesance klasického rocku s notnou dávkou vážných prvků hudby. Rockeři jsou rebelové a zatím také hlavně vidíme, že čím víc jsou nespokojení s konkrétní situací, o to víc na pódiu řvou a vyvádějí.
Umím si představit styl, kterým hrávala kapela Pink Floyd nebo Queen v 70. letech minulého století, který si vezme nějaký projekt za své a společně se smyčcovým kvartetem vytvoří nějakou rocko-klasicistní stylovku. Tato tělesa zařazovala do své tvorby metahudební prvky, náznak, představu, jejich vývoj se z nejrůznějších důvodů ale zastavil, jenomže tady zůstala velká příležitost na styl navázat a rozvinout jej v dnešní podobě s pomocí moderní hudební technologie. Velká masa hudebních fanoušků se k těmto kapelám stále vrací, proč? Protože zatím za ně není nástupců, hudba těchto těles se stává legendou, po smrti všech hudebníků se stane až mystickou, protože neexistující náhrada to umožní.
Možná, že období hudby, které nyní nazýváme pop-rockem, rockem nebo jednoduše „popinou“, kterou neustále slyšíme kolem sebe, je zrovna přechodem k nějakému vážnějšímu stylu, kvalitativně lepšímu, kdy toho nebude třeba tolik, ale o to víc hodnotnějšího, lidé nebudou hudbu používat jenom jako šramot v obydlí nebo jen proto, aby nemuseli poslouchat toho druhého, s kým sdílí příbytek. Dnešní člověk, hudební konzument, už ani není schopen prožívat hudbu samu, většinou ji hodnotí až na základě reflexe a reakcí jiných lidí.
V České republice se pokusil před časem o neobvyklý projekt hudebník David Koller se skupinou Lucie, když v pražské Státní opeře 12. listopadu 2002 uskutečnili v tom roce jediný koncert kapely společně s třicetičlenným Českým národním symfonickým orchestrem pod vedením Jana Chalupeckého a jedenáctičlenným doprovodným sborem Bambini di Praga s kontroverzním sbormistrem Bohumilem Kulínským.
Na tento projekt navázala potom série deseti koncertů Lucie, které začaly prvním společným koncertem v lednu 2004 ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. V rámci tohoto technicky náročného představení kapela Lucie akusticky odehrála 22 písní, které jsou zlatem tvorby rockové Lucie, za celou její hudební éru. Autorem všech aranžmá písní se stal dirigent FOKu Martin Kumžák.
Netradiční spojení rocku a klasiky dohromady pozvedlo obyčejný pop-rock či rock do vyšší hudební dimenze. David Koller má rád velké koncerty a jistě chtěl v rámci tohoto projektu prosadit názor, že při rocku se nemusí jednat jen o pouhé mlácení do bubnů nebo brnkání do elektrických kytar. Interpreti rocku chtěli dát spojením klasiky a rockových songů punc kvality a formu estetickému zážitku. Naopak protagonisté vážných zbraní hudby chtěli svoji činnost lehce zpopularizovat a dostat mezi mladé obecenstvo a to se jim v tomto případě povedlo. Z toho plyne, že tomuto typu představení nemusí být odzvoněno, ani by nemělo být.
Zastávám také názor, že opravdoví umělci nepodlézají svým umem k lidu a pracují v takové rovině, aby je obecenstvo samo vyhledávalo, z čehož zase plyne, že to, co slyšíme v rádiích není hudební umění v pravém slova smyslu. Dřív byl umělecký kus vyjádřením nějakého vrcholného cítění umělce, jenže o to snad dnešní posluchači ani nestojí, lidé si nahradí emotivní zážitek adrenalinovým sportem, dokonce opiáty nebo aspoň nějakým levobočným sexíkem.
Dnes není lehké kvalitní hudbu produkovat, je totiž otázkou, jaký styl podání je nejvhodnější, aby dlouhodobě zabral na lidi. Je lepší vnímání hudby, které je založeno na větší kvantitě nebo kvalitě? Celý svět je jeden velký kravál, až se v něm hudba ztrácí a to je pro ni škoda.
Vzpomínáte si ještě na epochu, kdy se hudba nemíchala do hudebních mixů? Mezi písničkami byly několikasekundové pauzy a nechávaly se doznít až do konce. Možná by neškodilo si občas v rádiu takovou hodinku udělat, i když u všech písní se to nedá aplikovat, některé by bylo třeba useknout hned po předehře, která i tak nestojí za poslech.
Namítnete co s copyrightem a reklamním časem, které komerční rádio si to může dovolit? Manévrovat s vysílacím časem se dokáže všelijak. Osvědčené splynutí plytkých hudebních výrobků v rádiové mixy působí samozřejmě velkodušně, úchvatně až monstrózně a nikdo si netroufne učinit radikální řez do vysílání. Komerční rádia jedou stejná vysílací schémata od rána do večera a vysílací kostra je jedna jako druhá. Liší se od sebe jen jmény moderátorů, hlasy, regionální reklamou a denními informacemi.
Malá rádia, která se snaží zařadit okrajové hudební styly jsou Popelkami na rádiovém komerčním trhu a třesou se těsně nad propastí krachu, a to je právě o tom, co jsem psala na začátku. Téměř veškerá hudební tvorba pop music se dělá pro peníze. I kdyby to mělo být pořád jen repete. Co je ověřené a přineslo peníze, to se neopouští. Bohužel to s sebou přináší jednu nevýhodu a to, že se zastavuje vývoj. Novodobí umělci by měli vzít v potaz to, že jen uměním si nelze vydělávat na živobytí, umělecký pocit vychází z člověka spontánně, emotivně, nějakou inspirací, která se nepřihodí denně. Jestliže si dnešní umělci vydělávají svým každodenním uměním, konkrétně hudebním, pak jim neříkejme umělci, o umění se nejedná.
Zrovna jako pojem umělecký průmysl je naprosto zprofanovaný název, kde umění je spojováno s průmyslem a obojí nejde přirozeně dohromady. Logicky si teď řeknete, že hudebníci, kteří vydávají méně CD nosičů jsou větší umělci než ti, co se snaží každý rok nebo půlrok něco vydat. Jistěže se to nedá posuzovat jen podle tohoto měřítka, zrovna jako není každý stejně plodný, i umění je založeno na výkonu dle emocí u každého jinak. Sám autor by ovšem měl mít v sobě reflexi, která by ho upozornila na to, že se jen opakuje nebo jeho výtvor je na úrovni základní školy. Neměl by zkoušet posluchače, co vydrží, oni totiž jsou na tom takto: Vypínám to.
Bohužel činnost, která vypadá jako umělecká tvorba se nedá od podnikatelských aktivit oddělit. Umělec by měl být jinak finančně zajištěn, aby jeho prvotním zájmem nebylo si tvorbou jen vydělávat. Platí to jako v politice. Politik, pokud má být dobrým politikem, bezúplatným a objektivním, měl by mít zajištěn hlavní příjem jinde. Písničky přicházejí a odcházejí, ty lepší se vracejí, zároveň se nikdo neptá, jestli je někdo chce nebo ne, hudba se dnes potřebuje až v sekundárním nebo doplňkovém sortimentu, je tedy v našich životech nedůležitá? Člověk je součástí přírody a nadělal už na Zemi tolik kraválu, že kdyby měl být souzen ostatními obyvateli planety, dostane doživotí za kravál na planetě.
Neznám na českém hudebním trhu progresivní uskupení nebo hudebníka, který by se snažil o zlom v současné hudbě. Pokud jsem se zastavila u Davida Kollera, musím říct, že ani on, po předcházející úspěšné tvorbě v Lucii ( je autorem hlavně hudby k písničkám kapely Lucie, ale také textů k songům Oheň, Slunečnice, Troubit na trumpety, S tebou a Amerika ve spolupráci s kolegou Dvořákem) není svým novým albem nijak odlišný, i když jsem s nadějí očekávala s čím přijde.
Textově jako básník nad ním vyniká bezesporu Robert Kodym, který stojí za nejlepšími hity kapely Lucie a jeho nové CD, potažmo Wanastovek, je po textové stránce podstatně vyzrálejší. Umělecká pauza, jestli se jedná jen o pauzu skupiny Lucie, je rozumným řešením a dokonce nutností, tak aby mohlo v tvorbě skupiny dojít k posunu jinam, k novému, tak aby nenastalo jen repetice jejich starého.
Ještě k Davidu Kollerovi. Šestačtyřicetiletý Pražák z Malé Strany, vydal zatím svoje dvě CD, první v roce 1993, kde se nejspíš potřeboval dostat z nějakého citového marasmu a jeho texty jsou tím protkané, písničky se ale nikde nehrají. Trojnásobný taťka se má co ohánět a tak loni, po 13 letech, se pokusil o samostatnou dráhu znovu, avšak s produkcí to vypadá podobně jako poprvé.
Po hudební stránce se mi jeví na poslech CD jako slepenec tónů nebo lépe řečeno taktů. 12 písniček na jeho novém albu na mě působí vyčerpaně jako vyprahlá zahrada, které chybí vláha. Někde v tisku se zmínil, že písničky skládal, když se mu pod nohama batolil potomek a tak se ani nedivím, že to tak rozporuplně dopadlo. V písni „Nic není na stálo“, jako by se nemohl odlepit od verše, písnička působí unaveně, utahaně, ale hlavně se pro svoji velkou promotion v rádiích hraje, to je zřejmě pro Davida důležitější než opravdu kvalitní song.
Nedávno jsem četla v jedné hudební publikaci Petra Kofroně, že básník má být při tvorbě sám. Hudební textař je také básník. Člověk by měl určitě dělat to, co mu jde nejlíp, v případě Kollera hrát a skládat hudbu, když chce dělat umění. Jeho textům chybí poetika, až příliš často se opakuje ve stejných myšlenkách, jeho textová tvorba není v současnosti propracovaná natolik, aby zaujala a stala se šlágrem, který se bude zpívat ( jak se vyjádřil S. Dvořák - malinko to připomíná tvorbu estrádního umělce Martina Maxy).
Mám nyní dojem, že David Koller patří k umělcům, kteří chtějí umění vládnout a o kterých v tomto článku píši. Kollerband, který založil, byl také takový experiment, který měl jepičí život, úkol vydělat peníze a poskytnout Davidovi muzikantskou kondici. Z hlediska umění byl zbytečný. Muzikantská tradice u Kollerů ale pokračuje, protože jeho prvního syna Adama, který se potatil a hraje na perkuse, vytáhnul z bandu Nukleární Vokurky a zaangažoval na svém druhém CD a ve svojí kapele. Proč ne, když to bude stát ale za to!
Tak trochu demonstrativně jsem si k tématu tohoto hudebníka dovolila vypůjčit. Koller hraje v různých hudebních tělesech od roku 1981 a odmalička byl k hudbě rodiči veden. Jako hudebník má bezesporu ohromné zkušenosti, kterými by ale neměl nazdařbůh plýtvat. Davidovi Kollerovi je třeba poděkovat za písničky, které dal českému národu v devadesátých letech 20. století v projektu zvaném Lucie. V červnu 2007 se svými kolegy vyvezl českou hudební pop kulturu dokonce do USA v rámci Dnů Prahy, pod záštitou pražského magistrátu, kde podnikli několik koncertů pro početné české publikum.
Závěrem článku připomenu docela zásadní prohlášení, které poskytl tisku v říjnu 2004, když kapela Lucie ohlásila stop činnosti: „Jsem nesnesitelný, nadmíru ješitný, neposlouchám, navenek se chovám jinak než uvnitř, mám jiné názory, mám rád jinou hudbu a to vše jsem se dozvěděl minulý týden. Nechtěl bych svou osobou dále obtěžovat bývalé spoluhráče. David Koller“. Byla bych ráda, kdyby si David přečetl alespoň jednou tuto kritiku, dal si Kit-kat a uměleckou pauzu, aby umělcem mohl zůstat i do budoucna.
Jitka Macháčková
|