Otázky, které nelze vyhladit

Josef Mlejnek

Leszek Kołakowski



Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král Judejců?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad Judejec? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Judejcům: mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ (Jan 18, 33-38).

Pilát položil Ježíšovi svou otázku v roce 33 naší éry, a tedy právě před dvěma tisíci lety. Ale už několik století předtím otázkou, co je pravda, ve svých myšlenkách zaobírali mnozí význační lidé. A také v průběhu dvou tisíciletí, která následovala po Pilátovi, se touto otázkou vážně zabývaly desítky, stovky, nebo tisíce lidí, počítaje v to nejvýznačnější duchy Evropy, i když by se mohlo zdát, že jde o jednoduchou záležitost, o níž není třeba nějak moc dlouho diskutovat.

Prohlásíme-li v souladu s aristotelovskou tradicí, že pravda je shoda rozumu se skutečností neboli shoda našich tvrzení se skutečností, mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou věc. Prší. Když řeknu „prší“, říkám pravdu. Dvě plus dvě rovná se čtyři. Když prohlásím dvě plus dvě rovná se sedm, potom říkám nepravdu. O čem se tu dá diskutovat? A přesto o tom od Platona do Tarského a Quinea přemýšlelo nespočetné množství lidí.

Když jsem byl student, učili mě, že se definice pravdy dělí na dvě kategorie. Pravda je definována buď jako shoda se skutečností, nebo jako shoda s kritérii. Jde o zcela rozdílné pojmy, které nelze zahrnout pod jednu definici. Definice pravdy jako shody se skutečností byla mnohokrát zpochybňována nebo byla považována za málo srozumitelnou, například Heideggerem, který tvrdil, že není známo, co to vlastně je ona shoda. Vezmeme-li v úvahu jakýkoli výrok, který má být pravdivý a který je podle této definice shodný se skutečností, potom moc nevíme, co to znamená. Kde je shoda? Kde je ona adekvátnost? Jsou místem pravdy pouze výroky, jak se ptal Heidegger? A možná jsou sídlem pravdy smysly, jak tvrdili jiní. A jaký by v tom potom byl rozdíl?

Můžeme také sáhnout po jiné tradici tak zvaného ontologického pojetí pravdy, které se objevuje u svatého Tomáše Akvinského a které může připsat i již zmíněnému Heideggerovi. To všechno v rámci onoho jediného pojmu shody se skutečností nebo shody s věcmi. Aristoteles říká: věci jsou příčinami pravdivosti. Máme-li podobnou definici pravdy, potom je jasné, že musíme mít kritéria, s jejichž pomocí k pravdě dospějeme. Ale pravdu těmito kritérii nedefinujeme. Musíme je však mít. Jsou to nástroje, které, jak máme za to, nám pomáhají vymezit, co je pravda a co pravda není. Avšak starověcí skeptikové uvažovali, že podobný způsob myšlení není možný. Máme-li kritérium, které, jak máme za to, nás přivede k pravdě, potom k tomu, abychom mohli uvěřit v účinnost a věrohodnost podobného kritéria, musíme mít jiné kritérium, které nás o tom ujistí. Avšak toto jiné kritérium lze vystavit stejné námitce, takže nám z toho vychází odkazování do nekonečna.
A tudíž žádné kritérium pravdy neexistuje. A neexistuje ani pravda v tom smyslu a významu, v jakém bychom chtěli, aby byla. Právě toto starověcí skeptici mnohokrát zdůrazňovali. Není to námitka nepodstatná. V žádném případě ji nelze vyvrátit nějakým vtipem nebo prostým uvažováním. Jinými slovy, také v případě definice pravdy jako shody se skutečností se objevují četné námitky nebo obtíže.

Často se odvoláváme na jiné definice nebo také na jiné způsoby, jak dojít k pravdě. Nejčastěji používané pojetí pravdy je označováno jako korespondenční. Jde o shodu se skutečností. Často se však zcela odlišní myslitelé odvolávali na koherenční definici či na koherenční způsob uchopení pravdy. Podle tohoto koherenčního výkladu tvoří naše poznání kontinuální, vnitřně propojený systém. Soudy nebo obsahy jsou přijatelné tehdy, odpovídají-li tomuto celku. Neexistuje nezprostředkované vnímání ani absolutní jazyk. Všechna naše slova jsou fragmenty celku, který můžeme jakožto celek označit za pravdivý. Nikoli však proto, že by jednotlivé části celku byly pravdivé. Naopak, ony části jsou pravdivé, protože odpovídají celku. Teoreticky mohou existovat různé od sebe se lišící systémy, v nichž jsou určité výroky stejně dobré a stejně přijatelné, například že prší – nebo neprší. Ale existují i takové výroky, které budou v jednom systému nepřijatelné, ale v druhém ano. Určité metafyzické nebo náboženské výroky přijatelné zde nebudou přijatelné jinde. Například tvrzení, že serafíni mají v hierarchii andělů vyšší postavení než cherubové. To může být přijatelné v určitém celku, ale nepřijatelné v jiném. V tom jiném celku nebude něco takového falešné, ale nesmyslné. Toto pojetí se vztahuje k Hegelovu výroku, že pravda je celek. Nikdo ji ovšem nezná, znát by ji mohl pouze Boží rozum. Vzhledem k tomu nejsou jednotlivé fragmenty našeho poznání pravdivé v doslovném smyslu, neboť se vztahují k celku, který je jakožto celek nepoznatelný. To představuje další obtíž.

A konečně existují druhé způsoby, jak definovat pravdu, které vycházejí z kritérií, která používáme. Kritéria nejsou pouze nástroji, s jejichž pomocí dospíváme k něčemu, co se shoduje nebo neshoduje se skutečností, ale kritéria sama definují pravdu. Ani toto se však neobejde bez obtíží. V takovém případě vůbec nepotřebujeme vztah ke skutečnosti, dokonce ani samotný pojem skutečnosti. Máme tu například kritéria, která vypracovala pragmatická filozofie. V radikálním pojetí je pravdivé to, na co můžeme ukázat a popsat praktické operace, díky kterým je daný výrok přijatelný nebo nepřijatelný, například takové jako ve fyzice nebo v chemii. Můžeme si ověřit, jaké jsou praktické operace, na jejichž základě hovoříme o tom, jaká je rychlost světla. Neexistují však operace, s jejichž pomocí bychom zjistili, že serafíni se v hierarchii andělů nacházejí výše než cherubové. To není nepravdivý výrok, pouze výrok nesmyslný, nepřijatelný. Zde se nemůžeme odvolat na pojem skutečnosti.

Umírněný pragmatismus nedefinuje pravdu na základě účinnosti praktických operací, ale prostřednictvím užitečnosti. A nezdráhá se říci, že něco může být užitečné pro mě, ale nemusí být užitečné pro někoho jiného, že něco může být pro mě užitečné dnes, ale nemusí být užitečné zítra. Užitečnost nám říká, co je akceptovatelné, a co je tedy pravdivé. V tomto pojetí lze i některá metafyzická nebo náboženská tvrzení charakterizovat jako přijatelná, a tedy pravdivá: různé náboženské víry jsou užitečné, jsou pro lidi životně dobré. Můžeme se dokonce setkat s tím, že nejde jen o užitečnost, ale také o štěstí – což je, abych tak řekl, postmodernistický způsob myšlení.

Nicméně tázání se po pravdivosti v tradičním smyslu, tedy v tom smyslu, v jakém normálně toto slovo používáme, není bezvýznamné a nelze je ani snadno odstranit. Představme si člověka, kterému vysvětlujeme, že se pravdivost výroku definuje buď vztahem k nějakému systému, k celku, nebo prostřednictvím nějakého pragmatického kritéria. Připusťme, že jde o rozumného člověka, který si nicméně nevydělává na živobytí přednášením filozofie. Odpoví tak, jak se dá očekávat: Možná to tak je, možná to tak není. Ať už užijeme té či oné definice, zůstává v podstatě všechno při starém a nemusí se celou záležitostí zabývat. Je to úplně jedno. Ve velice mnoha případech může říci, že je to úplně jedno. Ale existují oblasti vědění nebo oblasti myšlení, kde tento rozdíl není lhostejný. Oblasti, v nichž lidé chtějí vědět, jak se věci ve světě skutečně mají. Jaká je skutečnost. Jde především o různá náboženská přesvědčení.

Jak to tedy je? Odkud jsem se tu vzal? Jednoduše na základě rozmnožovacích aktivit mých rodičů? Nebo tvořím součást nějaké skutečnosti, plánované a připravené Prozřetelností, již samozřejmě nemohu úplně poznat, ale pouze se o ní mlhavě dohadovat? Je svět, v němž žijeme, řízen a usměrňován, nebo jde jen o nesmyslný pohyb nespočetných atomů, v němž nejde o nic, ani se neděje nic, co by mohlo mít jakýkoli cíl? Zůstane něco z našich snah a utrpení, nebo nezůstane vůbec nic? Jsou dobro a zlo pouze naše konvenční pojmy, nebo jde o reálné kvalitativní věci? Toto jsou otázky, které nelze vyhladit, vymýtit z lidského uvažování. Jsou to právě ty otázky, na které by lidé chtěli dostat autentickou odpověď, jinými slovy vědět, jak tomu popravdě je, jaká je skutečnost. Nejde o bezvýznamné otázky. Mnoho lidí by na ně chtělo znát odpověď. Můžeme tedy předpokládat, že z naší kultury nevymizí. Kdyby měly zmizet, propadnout se někam hluboko pod zem a nikoho už vůbec nezajímat, vznikla by jakási podivná kulturní mutace, kterou je velice těžké si jen představit.


Přednáška zazněla ve Varšavě v průběhu VI. Tischnerovské debaty, jejímž tématem byla pravda. Setkání uspořádal vídeňský Institut věd o člověku a Varšavská univerzita 8. května 2006, text vyšel v deníku Rzeczpospolita. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.


Polský filozof, historik filozofie a esejista Leszek Kołakowski se narodil v městě Radomi 23. října 1927 a dožívá se tedy v těchto dnech osmdesáti let. V mládí zapálený marxista začal záhy procitat z dogmatického spánku a zaujímat tzv. revizionistické postoje. Po „březnových událostech“ v roce 1968 se nakonec rozhodl pro emigraci. Žije v Oxfordu, je profesorem tamní univerzity, kde přednášel v letech 1972-1991. V roce 1991 byl jmenován řádným členem Polské akademie věd. Získal řadu prestižních mezinárodních ocenění. K jeho hlavním dílům patří trilogie Hlavní směry marxismu. Vznik, vývoj a rozpad, napsaná v sedmdesátých letech, v níž vyvrátil řadu mýtů a polopravd o doktríně, která byla v zemích za železnou oponou po desetiletí tradována jako posvátná nauka, o níž se nediskutuje. V českých zemích byl od šedesátých let vnímán jako brilantní libertinský myslitel pro svou apokryfickou knihu Nebeklíč s podtitulem Rozhovory s ďáblem, která se tu dočkala několika vydání. Jeho současné myšlení má velmi blízko k otevřenému katolicismu. Vysokou odbornou a myšlenkovou úroveň mají jeho popularizační práce z posledních let. V současnosti vychází v Polsku knižně série osobitých portrétů evropských myslitelů od starověku po novověk nazvaná Na co se nás ptají velcí filozofové. Česky nedávno vyšel překlad krátkých „moudrostních“ esejů Malé úvahy o velkých věcech, v roce 1999 se objevil také český překlad jeho díla Metafyzický horor. (jfm)

Josef Mlejnek