Nevydání senátorky Janáčkové bylo správné

Jakub Malinovský

Účelem imunity poslanců a senátorů Parlamentu České republiky je ochrana před jejich politickým stíháním ze stany moci výkonné. Ač by se někomu možná mohlo zdát, že nic takového poslancům a senátorům v současné České republice nehrozí, události (nejen) poslední doby ukazují, že je tohoto institutu stále třeba.

Politické stíhání může být vedeno jak pro klasické politické trestné činy, v současném trestním zákoně nesystematicky a mnohdy i nelogicky začleněné do různých hlav zvláštní části, tak i pro trestné činy zcela nepolitického charakteru, za jejichž údajné spáchání je však politik stíhán z politických důvodů.

Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky si v minulosti urthla značnou ostudu tím, když nejprve nevydala ke stíhání několik poslanců v případech činů s politickou činností evidentně nesouvisejích a pak byl prvním poslancem zbaveným imunity Jan Vik, který byl stíhán za obsah politických letáků spjatých s jeho stranou. Později byli zbaveni imunity v případech podezření ze spáchání politických trestných činů ještě tři republikánští poslanci (Rudolf Šmucr, Josef Krejsa a Miroslav Sládek). O naprosté nesystematičnosti ve vydávání ze strany tehdejší Sněmovny svědčí i to, že když se v ní díky proběhlým volbám hlasovalo o vydání Jana Vika v téže věci podruhé, výsledek byl opačný než v hlasování prvním, kdežto jeho kolegové vydáni touže Sněmovnou byli. Pozitivním jevem se ovšam stalo, že dolní komora Parlamentu začala časem pravidelně vydávat své členy ve věcech dopravních nehod, jízdy v opilosti a ekonomické kriminality. Z této sorty činů vybočuje snad případ jen případ komunistického poslance Josefa Vondršky a podezření z týrání vězňů. V tomto případě se mělo postupovat obzvláště obzřetně, ale všechny okolnosti nasvědčují tomu, že vydání Vondrušky bylo Sněmovnou posouzeno správně.

Senát oproti Sněmovně zatím nikoho kvůli podezření ze spáchání politického činu nevydal a zejména díky hlasům senátorů Občanské demokratické strany se tak nestalo ani v případě Liany Janáčkové. Ač si o činnosti ODS v poslední době myslím své, lze v tomto s jejími senátory jedině souhlasit.

Případ senátorky Janáčkové byl tím nejčitším případem snahy o perzekuci politika za jeho politické výroky. Žádné výtržnictví, žádná údajná poplašná zpráva, zkrátka jen verbální prohlášení politika. Ať již s tím, co paní Janáčková prohlásila, souhlasíme či nikoliv, měla by reakcí na politické výroky odpovědnost politická. Při příštích volbách to takovémuto politikovi mohou voliči řádně sečíst či jej naopak svými hlasy podpořit.

Imunita je nepochybně institutem, který poskytuje poslancům a senátorům vyšší ochranu než-li řadovým občanům. V případě zpolitizovaných kauz týkajících se nepolitických trestných činů je tato ochrana ve svém principu ospravedlnitelná, jelikož těchto politiků se právě takové případy nečastěji týkají. V případě politických trestných činů by však rozdíl mezi poslancem, senátorem, prezidentem, ústavním soudcem a „řadovým občanem“ být neměl. Svobodně se vyjadřovat ke společenské a politické situaci by mělo být právem každého občana České republiky, výjimkou by měly být maximálně tak výjimečně nebezpečné případy vyvolávající ohrožení samotných základů státnosti či bezpečnosti České republiky.




Lze však považovat za spravedlivé, že Liana Janáčková hlasy senátorů ochráněna a zastupitel Jiřího Jezerský byl za obdobné výroky na témže jednání již obviněn z trestného činu? Je správné, že je za podobné výroky čelí hrozbě trestního postihu břeclavský zastupitel za Volbu pro město Tomáš Nepraš? Samozřejmě cestou z této evidentně nespravedlivé situace mohou být prezidentské milosti, ale takovýto postup se týká jen konkrétních známých případů a celou věc do budoucna nevyřeší. Ti, kteří hlasovali pro nevydání senátorky Janáčkové by toto měli mít na paměti při hlasování o novém trestním zákoně.

V případě verbálních politických trestných činů by bylo nejrozumnějším řešením jich zrušení. Věci jako pomluva či něčí hanobení mohou být řešeny občanskoprávní cestou, současné verbální trestné činy bez oběti (victimless crime) by i nadále zůstaly bez oběti, jen by přestaly být trestnými činy.

Osobně jsem zastáncem zachování poslanecké a senátorské imunity v případech tresných činů, dokonce jsem přesvědčen, aby pro vydání podezřelého měla být zapotřebí nějaká kvalifikovaná většina, která se by se pravděpodobně nekryla s počtem hlasů vládní koalice, ale věcí politické kultury a odpovědnosti by mělo být vydání všech těch, kteří mají být vydáni.