Pohřbení Lisabonské smlouvy?

Jakub Malinovský

Irští voliči byli jediní, kterým bylo dovoleno přímo hlasovat o tom, zda chtějí přijmout Lisabonskou smlouvu, tj. dokument v mnohém podobný tomu, který již v roce 2005 jako Evropskou ústavu odmítli voliči ve Francii a v Nizozemí. Ti již znovu o smlouvě v referendech, jelikož si vládnoucí prounijní politici moc dobře uvědomovali, že by jejich snaha o další omezení zbytků národní suverenity opět neprošla, raději hlasovat ani nemohli. Stejně tak ve Velké Británii, ve které byla vysoká pravděpodobnost odmítnutí, se referendum nakonec konat nemělo, což je oprávněně vnímáno jako porušení slibu ze strany premiéra Gordona Browna.

I v Irsku většina tamních významných politiků smlouvu podporovala a občané byli kvůli obavě o jejich „správné hlasování“ v referendu masírováni mediální propagandistickou kampaní, ne nepodobnou té, ve které byli čeští voliči svého času za své peníze přesvědčováni o tom, jak je dobré do Evropské unie vstoupit. V tomto případě to však díky znechucení lidí z obsahu i formy smlouvy a nadšení a dobré organizaci odpůrců, prounijním agitátorům nevyšlo.

V České republice opět referendum, natož pak odmítnutí parlamentem, nehrozilo a není pochyb o tom, že by smlouva ratifikací bez problému prošla. I největší parlamentní strana, která si občas, zvláště pak před volbami, hraje na zastánkyni českých zájmů, až na pár čestných výjimek, fakticky deklarovala Lisabonské smlouvě svou podporu a navázala tak na někdejší měkké ano Evropské ústavě z úst Přemysla Sobotky. V tomto ohledu nelze Irům než poděkovat, že jejich NE může za určitých okolností znamenat, že čeští politici neučiní ono hanebné rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva musela být ratifikována ve všech státech Evropské unie, měl by výsledek irského referenda znamenat její definitivní odmítnutí. Zkušenosti z přijímání Euroústavy, která byla mírně přepracována a znovu předložena jako Lisabonská smlouva, či irského referenda o smlouvě z Nice, kterou Irové v roce 2001 nejprve odmítli, ale další rok jim byla předložena znova a tentokrát s ještě větší masáží přesvědčovací kampaní, která nakonec uspěla, však ukazují, že se příznivci nových pravomocí pro Evropskou unii a dalšího omezování suverenity jejích členských států to jen tak snadno nevzdají.

Nesmíme však zapomínat, že ani odmítnutí Lisabonské smlouvy neřeší současný stav, kdy je o většině podstatných záležitostech České republiky rozhodováno z Bruselu. Navíc nejsou to pouze různé smlouvy, co vede k dalším nežádoucím jevům v rámci Evropské unie. Kupříkladu aktivistická činnost Evropského soudního dvora, který „nalézá“ a fakticky tvoří právo, jde zásadně stejným směrem jako aktivity různých prounijních politiků a tato instituce ve svých judikátech dokonce deklaruje nadřazenost unijního práva nad ústavními právy členských států.