Nad sobotními novinami
E. Kocourek
Politolog Vít Beneš v článku „Quo vadis, český euroskeptiku?“ probírá rozdíl mezi tak řečenou Evropou demokracií a k ní alternativní demokratickou Evropou. Zajímavé téma, a překvapivé závěry: „Český prezident tímto krokem [míněno podporou Ganleyho, pozn.E.K.] neporušil jenom suverenitu Irska, ale zpochybnil (vnější) suverenitu všech členských států naráz“. Kde? V sobotních Lidových Novinách.
Sobotní Lidové Noviny přináší dva příspěvky k postavení Česka v Evropské Unii. Místopředseda Senátu Petr Pithart v článku „Jaký národ“ zkoumá význam slova národ a posléze dojde k závěru, že český národ „ztratil nebo dosud nenabyl sebevědomí“. Politolog Vít Beneš v článku „Quo vadis, český euroskeptiku?“ probírá rozdíl mezi tak řečenou Evropou demokracií a k ní alternativní demokratickou Evropou. Zajímavé téma, a překvapivé závěry: „Český prezident tímto krokem [míněno podporou Ganleyho, pozn.E.K.] neporušil jenom suverenitu Irska, ale zpochybnil (vnější) suverenitu všech členských států naráz“.
Podívejme se, jakými úvahami dochází oba autoři ke svým závěrům. Nejprve politolog Beneš. Prvním krokem je rozumné a přijatelné vymezení termínů. Evropa demokracií je staré známé uspořádání EU na mezivládním základě. Cokoli se upeče, musí vzejít z vlád jednotlivých členských států a musí jimi (případně dalšími institucemi členských států) být odsouhlaseno. Role občanů v tomto mechanismu je nulová, o demokracii na mezivládní a mezistátní úrovni nemá smysl uvažovat. Proti tomu stojí alternativa označovaná jako Demokratická Evropa, neboli jediný celoevropský stát. Představitelé a zákonodárci celoevropského státu jsou voleni demokratickými mechanismy aplikovanými na celou EU. Politolog Beneš vidí budoucnost takovéhoto systému v růžových barvách. „Tento mechanismus zaručí, že se EU bude zodpovídat občanům, jimž vládne. Zároveň bude konečně jasné, kdo je odpovědný za úspěchy a neúspěchy EU: vítěz voleb do Evropského parlamentu a zprostředkovaně i jeho voliči.“ Závidím politologovi tento jeho eurooptimismus. Demokracie nefunguje ani na úrovni jednoho státu a na úrovni kontinentu fungovat bude, jasně. Žádná z partají v Česku neodpovídá za nic, ale celoevropský vítěz voleb bude za neúspěchy odpovídat. A zprostředkovaně jeho voliči, haha. Asi jako za něco odpovídají voliči modrých, oranžových, rudých, černých a zelených. Odpovědnost do výše ceny papíru, na kterém byl vytištěn volební program.
Druhý politologův krok je přiřazení příznivců jednotlivým alternativám. Václav Klaus pro mezivládní spolupráci. Žádný příznivec celoevropského státu není jmenovitě uveden (kromě politologa Beneše osobně). Není jasné proč. Neexistují? Stydí se? Z článku to nezjistíme.
A teď přijde ten politologův majstrštyk: za příznivce Demokratické Evropy je tu označen Ganley a celé hnutí Libertas! Ihned mne napadá (kromě žalovatelných výroků) dotaz, zda si politolog Beneš nepovšimnul, oč usiluje Libertas: o zamítnutí Lisabonské smlouvy. Ale toho si povšimnul, to je v jeho článku zmíněno. Tak čeho vlastně si nepovšimnul, že mu vyšlo takové natírání černého na bílo? Trik zdá se býti v tom, že podle Beneše (asi?) boj proti Lisabonské smlouvě není bojem proti nastolení Demokratické Evropy. A pokud Libertas bojuje proti Lisabonské smlouvě a přitom (z taktických důvodů, předpokládám) občas zmíní, že by EU více demokracie neuškodilo, rázem je z Libertas bojovník za nastolení Demokratické Evropy (čti federalizované EU). Pěkný trik, to si musím zapamatovat.
Třetí krok je také pěkně vypečený, ale proti předešlému už vlastně jenom prkotina. My čeští euroskeptici jsme pro evropskou spolupráci mezi státy, tedy v Benešově notaci pro Evropu demokracií, a současně podporujeme Libertas, podle Beneše šampióny Demokratické Evropy. Tyto dvě alternativy se vzájemně vylučují. Takže podle Beneše my čeští euroskeptici vlastně nevíme co chceme, a měli bychom si už konečně vybrat.
Za sebe mohu pana politologa Beneše uklidnit. Vybral jsem si dávno. Chci EU jako zónu volného obchodu, volného pohybu osob, kapitálu a služeb. To vše lze docílit na základě mezistátních dohod. Až budu projíždět Německem, klidně se podřídím německým zákonům, které zajisté budou odlišné od zákonů českých. Budu-li dlouhodobě bydlet a/nebo pracovat v Rakousku, klidně budu platit rakouské daně, které zajisté budou odlišné od daní českých. Nechci, aby mě z Bruselu nějaký Špidla chránil před slunečním svitem, ani před čímkoli jiným. Nebo aby mi nějaký Špidlův kolega předepisoval, odkud kam smím jet autobusovou linkou Kladno - Košice. A poznámka na konec: jak politolog přišel na to, že prezident Klaus onou večeří s Ganleym porušil něčí suverenitu, to jsem věru nepochopil.
Úvahy místopředsedy senátu Pitharta nejsou ve srovnání s předchozím tak světoborné. Cokoli je v Česku národní je prostě fuj, už kvůli historickým reminiscencím. Měli jsme fujfuj znárodnění, pak fujtajblové národní podniky, národní výbory, Sbor národní bezpečnosti, dokonce Národní frontu. To by mělo stačit, aby byla myšlenka na cokoli národního v Česku navždy zdiskreditována. (Doufám, že něco kápne i pro řadové občany, až bude pan místopředseda Senátu Parlamentu ČR za KDU-ČSL rušit Českou národní banku.) Zejména se chraňme pomyslet na nějaké národní zájmy, to by od nás bylo obzvlášť ubohé. Zde bych ale panu místopředsedovi vytknul nedůslednost. Jako je znectěno slovo národní, stejně tak je znectěno slovo demokracie. Argumenty jsou uvedeny v tomtéž článku. Ale na demokracii pan místopředseda neplive. Jenom na ten národ. Proč asi?
Mezi jazykovými argumenty pana místopředsedy, dokazujícími málo evropské a málo světové chápání a používání slova národní v Česku, je i odkaz na Američany, kteří slovem national míní „státní, popřípadě federální“. Zde musím pana místopředsedu vyvést z omylu. V americké angličtině nemá slovo nation (potažmo national) s českým slovem národ (potažmo národní) prostě a jednoduše nic společného, asi jako slovo football nemá nic společného s českým slovem fotbal. Takže možná Američani opravdu jsou ti mistři světa, a my Češi jsme ti vidláci, jak se snaží dovodit pan místopředseda českého Senátu. Ale kvůli odlišnému významu přisuzovanému těmto slovům to určitě není.
E. Kocourek
|