Václav Klaus: Ekonomickou krizi vůbec nepodceňuji

Ekonomickou krizi vůbec nepodceňuji

Václav Klaus

LN 11. února 2009

ÚHEL POHLEDU

Po mé pondělní tiskové konferenci s prezidentem Gašparovičem se ve všech českých médiích vyrojily nadpisy typu „Klaus: Krize je jako rýma“ s dovětky, že by si „nezaměstnaní zasloužili alespoň minimální lidské gesto“, a s výtkou „copak je soucit projevem slabosti?“.

1. Slovo rýma jsem vůbec nevyslovil, mluvil jsem o chřipce. Každá analogie kulhá, ale já nechtěl říci nic jiného, než že jsou šance státu zasáhnout vůči krizi relativně velmi malé a že mi to připomíná léčení chřipky. Léčená trvá týden, neléčená sedm dní. Kdo chtěl, ten tuto analogii pochopil.

2. Chřipku, stejně jako dnešní celosvětovou krizi, v žádném případě nepodceňuji. Chřipka je a zejména může být velmi vážnou chorobou, ale není to ani mor, ani rakovina, ani AIDS. Dnešní krizi považuji za ekonomickou nemoc v kategorii chřipky, byť těžké. Na chřipku se nenasazují tvrdá antibiotika, neboť ta chřipku neléčí, a „pouze“ snižují dlouhodobou obranyschopnost organismu.

3. Použití slova chřipka jako příměru je možné označit za absenci soucitu s nezaměstnanými, jak to dělá ve svém sloupku v Lidových novinách pan Martin Zvěřina, jen s vysokým stupněm záludnosti. Nedobrovolná nezaměstnanost je - zejména je-li masovým jevem - věc velmi negativní. Nicméně nemohu souhlasit s panem Zvěřinou ani v tom, že „drtivá většina z nich se ocitla na dlažbě nezaviněně“. To je výrok z komunistického slovníku a z centrálně plánované, státem vlastněné ekonomiky. Slovo zaviněně-nezaviněně je naprosto zavádějící. Chce opravdu pan Zvěřina říci, že má v našem ekonomickém systému člověk nárok na konkrétní pracovní místo? Člověk má v našem ekonomickém systému - ztratí-li práci - nárok na podporu v nezaměstnanosti, a to ještě, pokud práci hledá. Otázka zavinění je nesmyslný sociální kýč. Snížení prodeje aut určitě nezavinil žádný ze zaměstnanců, které teď automobilky na celém světě propouštějí. Zastavování výroby nových automobilů je logickým důsledkem neexistující poptávky.

4. Celé moje velmi kratičké vystoupení nechtělo nic více než varovat před přílišnými očekáváními, založenými na předpokladu, že stát má nástroje, jak krizi odvrátit. Jako ekonom musím říci, že takové nástroje nemá, že se může maximálně pokoušet krizi zpomalovat, zkracovat, oddalovat. Stát většinou rád v takové situaci buď svou měnovou nebo finanční politikou pouští do oběhu dodatečné peníze, ale to nejsou peníze jeho. To jsou peníze daňových poplatníků, kteří dluhy budou muset dříve či později zaplatit. Nejsem fundamentalista a nechci to státu nijak zakazovat. Jenom prosím o opatrnost, o domýšlení budoucích důsledků. V tomto smyslu si myslím, že jsem na stejné lodi s ministrem financí Kalouskem.

5. Řekl jsem i to, že „drtivá většina opatření proti krizi zatím v lidské historii přišla vždy až poté, co krize skončila“. To není kritika nikoho, to je konstatace reality. Ve svém článku o davoském fóru (v časopise Euro ze dne 9. února 2009) jsem připomínal v ekonomických učebnicích známé tři druhy časových zpoždění, které se v každé realitě - na rozdíl od hypotetického modelového případu -vždy vyskytují.

Zpoždění tzv. rekognoskační, které trvá mezi vznikem určitého ekonomického jevu a jeho projevením se ve statistikách. Krize ve světě ostatně trvá už více než rok, a teprve teď se přistupuje k nějakým opatřením. Druhé je zpoždění rozhodovací. V každé demokratické společnosti trvá nemalou dobu, než dojde k rozhodnutí. Musí se dlouho hledat, jaká opatření se mají udělat, pak rozhoduje vláda a nakonec přijde na řadu parlament. To je zpoždění minimálně v kategorii řady měsíců, čehož jsme ostatně svědky i dnes. A nakonec existuje zpoždění tzv. implementační. I když se rozhodne, rozhodnutí nepůsobí okamžitě. Nový zákon začíná teprve od nějakého data platit a za úplně jinou dobu začíná působit. Snížení daní od prvního ledna příštího roku se bude týkat daní až v příštím roce a daňové přiznání se bude vyplňovat až v roce přespříštím. Lidé si myslí, že rychle mohou působit vládní výdaje, např. do dopravní infrastruktury. To by ale vyžadovalo, aby byly připravené, schválené, všemi razítky opatřené projekty, což pravda není. Určitě by bylo rozumné udělat právě teď například rozhodnutí o silničním obchvatu Prahy, ale to by k ničemu nevedlo, protože různá občanská sdružení by stejně výstavbu těchto dálnic blokovala.

6. Je třeba také odlišovat, co je -mluvíme-li např. o USA - opatřením proti krizi a co normálními prvky programu americké Demokratické strany. Mluvíme-li o České republice, pak musíme mít stejný pocit. „Kapitálově posílit exportní banku, záruční a rozvojovou banku a EGAP“ je nepochybně příspěvkem k podpoře exportu. „Provést reformu školství podle Bílé knihy“ a „Zavést hodnocení efektivity a kvality škol“ je asi volebním programem Strany zelených a jejího ministra školství, ale s krizí to nemá nic společného. „Udržet tempo růstu výdajů na vědu, výzkum a inovace“ může být dlouhodobě rozumné z hlediska udržení kvality naší vědy, ale s krizí to opět nemá nic společného. „Získat co nejvíce peněz z EU na podporu regionů“ je jistě dlouhodobým cílem politiky naší vlády, ale souvislost s krizí mně také není jasná.

Abych se vrátil k začátku. Dobré počasí světové a naší ekonomiky skončilo. Nastávají časy horší a my s tím musíme počítat. Nemáme si namlouvat, že existují nějaká zázračná řešení, jak se tomuto periodicky se opakujícímu jevu vyhnout a jak se ho jednou provždy zbavit.