Ohlédnutí za problémy privatizace českého bankovnictví

Jiří Weigl

týdeník Euro, 27.3.2006

Prohraná londýnská arbitráž českého státu se společností Nomura o řešení problémů IPB znovu otevřela otázku o problémech bankovního sektoru v ČR v 90. letech a privatizaci bank. Znovu slyšíme povídačky o bankovním socialismu za Klausových vlád, o privatizaci bank jako jediné metodě řešení problému špatných úvěrů českého bankovního sektoru a o údajné neochotě pravicových vlád tuto privatizaci uskutečnit. Současně se stále opakují fráze o tom, že až vlády ČSSD byly ochotny tento problém řešit, a také že jej prý úspěšně vyřešily. Skutečnost je však naprosto jiná.

Transformace české ekonomiky realizovaná podle Klausova scénáře se na rozdíl od vývoje v ostatních postkomunistických zemích vyznačovala relativně nízkou inflací ve své liberalizační fázi. Zatímco hyperinflace v ostatních zemích zlikvidovala staré podnikové dluhy z dob socialismu na úkor znehodnocených úspor obyvatelstva, u nás si peníze, úspory a tedy i dluhy uchovaly značnou část své hodnoty a pochopitelně zůstaly jako břemeno v bilancích bank. Tyto náklady minulého období, v okolních zemích vyřešené jednorázově inflací, se u nás rozložily v čase a komplikovaly vývoj bankovního sektoru do konce tisíciletí. Můžeme vést spory o to, zda bylo lepší obětovat úspory obyvatelstva jednorázovému vyřešení starých dluhů, nebo s nimi nechat bankovní sektor žít a spoléhat na jejich postupné řešení v čase. Je to ale pouze dnes již akademická debata.

Banky byly od počátku jediným zdrojem financování pro podnikový sektor, který procházel zásadní transformací výrobní i vlastnickou a reorientací na tvrdé západní trhy. Míra rizika v této ekonomice tak byla všeobecně řádově vyšší než v standardních vyspělých ekonomikách, jejich poměrům odpovídají mezinárodně uznávaná pravidla obezřetného podnikání bank. K tomu se navíc nevyhnutelně připojila nezkušenost novopečených bankéřů, mnohdy neschopnost a také nepochybně existovaly nevyhnutelně i různé podvodné machinace, korupce atd. Avšak představa, že banky mohly zůstat stranou, nějakým způsobem se vyvázat z ekonomiky a čekat, než poměry u nás dosáhnout západoevropských standardů, je nesmyslná. Je to stejný problém, jako chiméra dokonalého právního rámce, který prý Klausem nebyl úmyslně nastolen. Předčasná privatizace bank v první polovině 90. let, jejíž neuskutečnění dnes stále mnozí předhazují tehdejšímu premiérovi jako zásadní chybu, byla nereálná. Stát tehdy neměl prostředky na očištění bank, které investoři požadují, a je nepochybné, že v turbulentních dobách vrcholící transformace a masové privatizace by zahraniční investoři byli ochotni financovat český firemní sektor ještě v menší míře než tomu bylo na počátku tohoto desetiletí. Stát by tak musel převzít financování rozsáhlých částí ekonomiky sám, pokud by nechtěl přivodit rozsáhlý kolaps ekonomiky, a to se všemi potenciálními negativními důsledky.

České banky pochopitelně nebyly schopny v 90. letech masivně odepisovat špatné úvěry ani vytvářet dostatečný objem rezerv pro podobné operace. Navíc v situaci, kdy budoucnost jejich velkých klientů procházejících privatizací nebyla zdaleka a dlouho jasná. Proto byly nuceny svou angažovanost nikoliv snižovat, ale naopak zvyšovat. To byla příčina onoho měkkého prostředí, nikoliv politické tlaky ze strany vlády, jak se dnes s oblibou tvrdívá. Přesto však existovala šance, že po ukončení privatizace a nastartování rychlého růstu ekonomiky v polovině devadesátých let, se začne situace v podnikové sféře a spolu s ní i v bankovním sektoru zlepšovat.

V té chvíli však došlo ke dvěma zásadním otřesům, které reálnost této postupné a spontánní cesty stabilizace finančního sektoru znemožnily. První byla měnová krize v roce 1997 a s ní spojený manévr centrální banky, který podstatně zvýšil povinné minimální rezervy bank a později také úrokové sazby, což vyvolalo krizi finančně slabé podnikové sféry, a následné skokové zpřísnění podmínek obezřetného podnikání bank bankovním dohledem centrální banky.

Objem špatných úvěrů v portfóliích bank začal rychle dramaticky narůstat v důsledku delikvence klientů a efekt tohoto vývoje byl multiplikován zpřísňováním podmínek bankovního dohledu, který evidentně bez analýzy dopadů začal urychleně aplikovat všechna, i v zásadě nová mezinárodní pravidla na český bankovní sektor. Fatální úlohu sehrálo například opatření ČNB z roku 1999, které banky nutilo automaticky zařazovat delikventní úvěry jištěné nemovitostmi mezi ztrátové a vyžadovalo jejich stoprocentní krytí rezervami. Odhad dopadu pouze tohoto kroku do bilancí bank se v roce 1999 pohyboval kolem 60 mld Kč. Všechny velké české banky se tak nutně propadly do nevyhnutelných vysokých ztrát. V této době šlo banky privatizovat pouze obtížně, nota bene v situaci, dnes již pozapomenuté, kdy největší opoziční strana ČSSD nechala v roce 1996 projít státní rozpočet Parlamentem pouze za podmínky závazku vlády banky neprivatizovat.

K privatizaci velkých bank tak s výjimkou IPB, v níž minoritní státní podíl prodala Nomuře Tošovského vláda, přikročila až vláda ČSSD. Vláda, která se na počátku holedbala tím, že do bank už nedá ani korunu, propadla v situaci rostoucích ztrát všech velkých bank panice a začala hledat překotně zahraničního vlastníka. Nakonec, ve snaze prodat za každou cenu, prodávané banky nejen rekapitalizovala, ale před prodejem i očistila od špatných úvěrů a dala novým nabyvatelům právo i po prodeji převádět na stát další balíky úvěrů podle jejich uvážení. Jde o to, že sám prodej byl celkově málo transparentní (Česká spořitelna jednomu předem vybranému zájemci, IPB znárodněna a za nejasných okolností předána slabšímu konkurentovi atd.), že přednost byla dána spíše méně významným zájemcům před světovými bankovními giganty.

Kritiku zaslouží nejvíce fakt, že stát při privatizaci bank přistoupil na princip prodeje minulých ztrát, nikoliv budoucích výnosů, jak je všude obvyklé. Jenom tak lze vysvětlit to, že byl např. v případě České spořitelny schopen prodat za několik málo miliard očištěnou banku ovládající více než třetinu trhu s obrovským výnosovým potenciálem, ještě skandálněji postupoval po pádu IPB, kdy banku se státní garancí všeho myslitelného předal novému nabyvateli za jednu korunu. Vytvořil tak morální hazard takového rozsahu, že nikdo nemohl od jiných vlastníků bank očekávat, že by si nenárokovali tutéž výhodu od státu.

Zatímco zahraniční skupiny byly de facto obdarovány gigantickým majetkem, veřejné finance byly naopak zatíženy všemi potenciálními náklady a břemeny. Transakce tohoto typu byly obrovským morálním hazardem, který jako precedens na dlouhou dobu velmi negativně ovlivnil podnikatelské klima i chování zahraničních investorů.

Způsob privatizace bankovního sektoru měl a má zásadní důsledky pro ekonomiku. Velkorysým očištěním stát de facto vyvázal banky z problémů ekonomiky. Pod dojmem falešné představy, že problémy dlužníků jsou problémy státu, a nikoliv věřitelů, se individuální ztráty z obchodních případů v masovém měřítku externalizovaly. Zahraniční investoři, vítaní původně kvůli svým zkušenostem ve finančním sektoru, se díky tomuto přístupu našeho státu nemuseli starat o to, jak dostat z neprosperujících dlužníků nesplácené úvěry. Nemuseli používat svých rozsáhlých zkušeností a mezinárodních kontaktů pro restrukturalizaci problémových českých firem. Ponechali si pouze to, co běží samo – bezproblémové klienty a cizí investory a k tomu přidali enormně rychle rostoucí spotřebitelské úvěry domácnostem.

Všechny problémy vzal na sebe stát a v České konsolidační agentuře soustředil stovky miliard údajně problémových úvěrů. Ve skutečnosti to byly všechny úvěry, na něž si zahraniční investor ukázal. Takto vznikly rekordní tzv. náklady privatizace v řádu stovek miliard, jimiž se tak často falešně argumentuje při očerňování české transformace. Je jasné, že ČKA nemá kapacitu, schopnosti ani motivaci, aby s nimi mohla aktivně a efektivně pracovat. Je to instituce odsouzená k úkolu vytvářet gigantické ztráty.

Výsledkem oslavované privatizace bank je tak tristní situace, kdy na jedné straně existují bezproblémové banky, jež každý rok ohlašují rekordní zisky a své zahraniční vlastníky každý rok oblaží rekordní dividendou, zatímco na straně druhé stojí stát spojený se svou ČKA, která každý rok vykazuje vyšší a vyšší ztrátu. Tento stav by bylo lze nazvat symbiózou, kdyby nebyl výhodný pouze pro jednu stranu. Zvyšující se ztráta ČKA spolu s vysokým schodkem státního rozpočtu vytvářejí bezpečný kanál pro aktivní operace bank. Proč se věnovat pracným operacím s českými firmami, kde riziko může být stále vysoké ve srovnání se západními standardy, když lze bez rizika půjčovat vládě na financování oné velkorysé pomoci, kterou investorům při získání českých bank poskytla? Proč nevyužít toho, že český bankovní trh je malý a prakticky jej ovládají pouze 3 hráči? Ani deflační politika ČNB bankám nezpůsobila vážnější potíže. Reálně záporné úroky z vkladů a neuvěřitelně drahá poplatková politika zajišťují bankám další příjmy na úkor vkladatelů.

Způsob privatizace bank prohlubuje duální charakter české ekonomiky. Na jedné straně jsou velcí zahraniční investoři těšící se pobídkám, daňovým úlevám a různým vládním subvencím do infrastruktury či školení personálu a mající dobrý přístup k tuzemským či zahraničním úvěrům a na druhé straně zbytek ekonomiky, malé a střední české firmy, na něž se sypou další a další povinnosti, regulace a zákazy, které na žádné dotace a výhody nedosáhnou a které navíc mají velké problémy získat financování od zcela demotivovaného bankovního sektoru. Za této situace ani rekordní příliv zahraničních investic není schopen změnit trend trvalého růstu nezaměstnanosti, neboť_ pracovně úsporné výroby vznikající tímto způsobem, nejsou schopny nahradit trvalý úbytek pracovních míst v sektoru drobného a středního podnikání, který vládní politikou trpí nejvíce, ale je rozhodujícím zaměstnavatelem.

Vláda nemá po ruce žádné řešení, které by jí umožnilo snadno se dostat z pasti, k jejímuž vzniku sama tolik přispěla. Rychlý prodej pohledávek z ČKA sice může vynést pár miliard, ale jde o další děsivý případ morálního hazardu. Ve skutečnosti jde totiž většinou o schéma velmi ztrátového prodeje dluhů přes prostředníky původním dlužníkům samotným. Kruh se tak uzavírá, vláda, která se tolik profilovala bojem proti tunelářům a nutnost přijeté metody privatizace bank právě důsledky tunelování zdůvodňovala, v konečné fázi tunelářům zisky z nesplácených úvěrů definitivně přiklepne a ztráty přenese na daňové poplatníky. A to je finále oné „úspěšné“ privatizace bankovního sektoru.

Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, týdeník Euro, 27.3.2006

Jiří Weigl