Lékař politické syfilidy

Aleš Knapp

V dubnu tomu bylo 111 let, co se narodil básník Tristan Tzara, spoluzakladatel hnutí dadaismu. Výbor z Tzarových textů z nakladatelství Concordia je plný humoru, schopného i dnes vyprovokovat citlivější jedince k nepříčetnosti.

Svazek Daroval jsem svou duši bílému kameni uspořádal, přeložil a doslovem vybavil Zdeněk Lorenc. Concordia jej nyní vydává k Tzarovu výročí složenému ze tří jedniček. Má tím být možná řečeno, že umělcům, kteří za smysl pro humor zaslouží podtrženou jedničku, se číslice jedna tajuplně objevuje i v datech: Alfred Jarry zemřel 1.11. 1907, výtvarník Max Ernst odešel ze světa na Apríla 1976, 1. dubna se narodil ironický obdivovatel humoru Francoise Rabelaise Milan Kundera. Na rozdíl od Česka, kde straší tradice obskurních seskupení a la Vyžvejklá bambule, ohánějících se termínem „patafyzika“, si ve světě mohli zájemci o nefalšovaný dadaismus v poslední době přijít na své. Výstava Dada na podzim 2005, která se z premiéry v pařížském Centre Pompidou přesunula do Washingtonu a New Yorku, vyprovokovala světové sdělovací prostředky, aby v titulcích pochvalně hovořily o dadaismu jako „poezii negativity“, „antiumění“ či „umění, které působí rozvrat“. Dala definitivně na vědomí cosi, o čem už v 60. letech hovořil Marcel Duchamp: že dadaistické principy mohou být i s ohledem na současnost vysoce aktuální a živoucí.

Odstranit poučovatele
Tristan Tzara v textu Manifest dada o nešťasné lásce a o trpké lásce napsal: „Manifest je celému světu přednesené sdělení, jež si klade nárok jenom na to objevit způsob, jak okamžitě vyléčit politickou, astronomickou, uměleckou, parlamentární, zemědělskou a literární syfilidu.“ Školometské výklady manifestů dadaismu se však téměř výhradně soustřeďují na Tzarovo doporučení, jak udělat dadaistickou báseň: jednotlivá slova z pečlivě rozstříhaného novinového článku zamícháme v pytlíku, postupně vybíráme, opisujeme - a rázem je z nás spisovatel „neskonale originální a okouzlující, byť dosud lidmi nepochopen“. Vedle této neškodné hříčky, již dnes málokdo považuje za víc než historicky překonaný experiment, se o politickém rozměru dadaismu hovoří o poznání méně. A přitom právě během první světové války, která byla důsledkem politických napětí, se v roce 1915 usadil dvacetiletý rodák z Rumunska Samuel Rosenstock alias Tristan Tzara v Curychu na půdě neutrálního Švýcarska. Ze studií zběhl k literatuře, vyhledal avantgardní kabaret Hugo Balla a další chod událostí je už věcí známou z literárních příruček.

Kabaret Voltaire, do něhož je zrození dadaismu situováno, fungoval v centru města v uličce Spiegelgasse. Na jejím horním konci pobývá V.I. Lenin, který prý byl spolehlivě platícím nájemníkem a v domě s pamětní deskou bylo možné ještě před několika roky zakoupit jako suvenýr rudou svíčku ve tvaru Leninovy hlavy. Domněnka, že termín „dada“ vznikl z výkřiků „Da! Da!“, jimiž vůdce komunistické revoluce nadšeně kvitoval kabaretní výstupy, se ale žel ukazuje jako nepodložená. A jen historický význam má i věrohodnější svědectví umělce Jeana Arpa, podle něhož Tzara v únoru roku 1916 zasunul do naučného slovníku nůž na otvírání dopisů a narazil na slovo, kterým francouzština označuje dětského dřevěného koníčka. Podstatnější je, že výraz „dada“ podle Tzarových manifestů znamená i „každý produkt odporu, schopný stát se negací rodiny“. Tzara nehodlal vylepšovat, napravovat ani poučovat. Napsal: „Jsou lidé, kteří vysvětlují, protože jsou jiní, kteří se poučují. Odstraňte je a dostanete jen dada.“ Ve svém úsilí o negaci přemoudřelého učitelování je Tzara blízký stejně tak filozofovi 19. století Maxi Stirnerovi jako výroku Milana Kundery, který kdysi v souvislosti s českou poučovatelskou mentalitou hovořil s oprávněným výsměchem o „drkotavém žebřiňáku národního vzdělavatelství“.

Odpor k hurápatriotismu
Mít obavy z dadaismu znamená totéž co bát se humoru. Dadaistický humor je černý, sžíravý, ne tak neškodný jak neškodně se jeví Tzarův notoricky citovaný návod k básni z rozstříhaných novin. Dadaismus nepřináší reflexi minulosti ani přítomnosti. Vznikl naopak jako varovně jasnozřivý odsudek všech budoucích hurápatriotů a fangličkářů, kteří začnou koncem války praktikovat své recepty na nové uspořádání světa. Světanápravecký levicový myslitel György Lukács tehdy připravuje marxistické veledílo Dějiny a třídní vědomí, konzervativní historik Oswald Spengler se v dvoudílném tlustospise Zánik Západu chystá zvěstovat novou apokalypsu. Tristan Tzara řeší planetární krizi po svém: do role svých proroků angažoval figury pana ´Aa antifilosofa´ a pana ´Antipyrina´. A v Manifestu pana Antipyrina naježil ironické ostny: „Dada je život bez bačkor a paralel; který je proti i pro jednotu, a rozhodně je proti budoucnosti; moudře víme, že naše mozky se změní v měkké polštáře, že náš antidogmatismus je stejně výlučný jako úředník a že nejsme svobodní a křičíme svoboda; přísná nutnost bez kázně a morálky, a pliváme na humanitu. DADA zůstává v evropském rámci slabostí, nicméně je to hovno, leč napříště chceme srát v různých barvách, abychom ozdobili zoologickou zahradu umění všech konzulárních praporů.“

Humor znamená podle Tzary „postoj k životu, který odhaluje nedostatečnost našich statických způsobů vynášet soudy ve vztahu k vyvíjejícímu se světu.“ Může být „zbraní inteligence“, je to „stav ducha, všeobecná tonalita, která zbarvuje životní výjevy. Je průvodcem definicí příliš definovaných, aby je zpochybnil.“ Dada, píše Tzara, není nauka k praktickému použití. A jaký je vztah dadaistů k rozumu? „Dada pracuje ze všech svých sil na obnově idiota všude. Dada je strašlivé: nedojímají je porážky inteligence. Dada je spíše podlé, ale podlé jako zuřivý pes, nezná metodu ani přesvědčující násilí.“

Zrazený dadaismus
Zjišťujeme tedy, že dadaismus je cosi jiného, než bylo pod vlivem komunistické ideologie veřejnosti předkládáno. Názor, že dadaismus libující si v nesmyslech byl navždy vystřídán politicky angažovaným surrealismem, se ukázal jako mylný. Surrealista André Breton sice vyhlásil smrt dadaismu, ta však nenastala a komunistickým kulturtrégrům proto v budoucnu nezbývá než zkreslovat, neinformovat. Básník a stalinista Vítězslav Nezval už v polovině 30. let kritizuje Tzaru, že „nebezpečně zapadl do idealismu“, v knížce Moderní básnické směry (1935) odbyl heslo Dadaismus několika řádky. Dadaistickou metodu vykládá omezeně jako „tahání rozstříhaných textů z klobouku“, stejně jako Blajerova středoškolská příručka z roku 1971. František Buriánek se ve vysokoškolské učebnici Česká literatura 20. století (1968) vydatně zabývá Bretonovým vlivem na naše písemnictví, jméno Tzara však úplně vypustil. Antologie Poezie přelomu století (1984) se dokonce ani v oddíle o dadaismu nezmínila o Tzarovi ani slůvkem a místo něho je zařazena nereprezentativní báseň výtvarného (!) dadaisty Kurta Schwitterse. Doplněna je povrchní charakteristikou od kritika Františka Götze, který jako by objevil Ameriku tvrdí, že „dada chce býti stupňovatelem anarchie a absrudnosti světa“.

Příklad manipulace s dadaismem, tentokrát vysloveně ze stranicky mocenských pozic, přináší kniha muzikologa Josefa Beka Avantgarda (1984): „Dadaismus nazíraný prizmatem současných neoavantgardních hnutí nevypadá dobře,“ neboť podle autora na něm „vyniká jednostranně vše destruktivní, protiumělecké a protispolečenské.“ A nakonec perlička ze současnosti: Když autor těchto řádků předloni referoval pro Salon deníku Právo o nově otevřeném Muzeu Maxe Ernsta v umělcově rodišti Brühlu u Kolína nad Rýnem, z textu mu byla bez jeho vědomí a souhlasu vyškrtnuta pasáž o Ernstových skulpturách jako výsměchu bytosti zvané člověk. A stejně tak i zmínka, že Ernstova smrt na Apríla působí jako žert. Podle slov rozhorleného editora Salonu nebudou tyto informace nikomu chybět, čtenář prý nepozná, že původní text něco podobného obsahoval. Tristan Tzara píše, že k humoru jsou vnímaví všichni lidé bez rozdílu. Nejlepší metodou výchovy tedy je, v přístupu k humoru jim zabránit. Editorův zásah je zcela v linii kulturtrégrů, zkreslujících i odkaz Tristana Tzary. A je nejlepším důkazem, že dadaistický humor může i dnes leckoho vyprovokovat k nepříčetnosti.