Co přinesla opoziční smlouva?

Bohumil Pečinka

MF Dnes 26.1.2008

Pro mnoho pozorovatelů české politiky to byl šok, když začátkem července 1998 podepsali představitelé dvou největších politických stran (ČSSD, ODS) Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, která vešla v obecnou známost jako opoziční smlouva. Její podpis však nebyl výsledkem náhodné povolební improvizace.

První předobraz opoziční smlouvy vznikl už po volbách v létě 1996, kdy dosavadní vládní koalice tří stran (ODS, ODA, KDU-ČSL) získala pouze devětadevadesát z dvou set poslaneckých mandátů. Proti ní však stála nesjednocená opozice sociálních demokratů, Sládkových populistů a komunistů.

Po letech v ústraní vstoupil do aktivní politiky prezident Václav Havel a během série jednání na Pražském hradě přivedl na svět zvláštní politické uspořádání: ve Strakově akademii zůstala vláda v dosavadním složení, tolerovaná sociální demokracií, výměnou za kontrolní funkce v Poslanecké sněmovně, včetně předsednické pro Miloše Zemana. Někteří teoretici z okruhu Pražského hradu napsali, že to bude znamenat zrození nové politické kultury, protože všichni budou nuceni se naučit komunikovat se všemi.

Sblížení velkých Už začátkem roku 1997 se toto uspořádání ukázalo jako naprosto neživotaschopné. Vláda procházela vnitřní krizí důvěry a ČSSD měla současně tendenci vládnout skrze parlament a prosazovat zákony, s nimiž pro změnu vláda nesouhlasila. Bylo jen otázkou času, kdy toto nestabilní uspořádání padne, což se stalo koncem roku 1997 v souvislosti se sponzorskými skandály vládních stran.

Vznikla atmosféra, která výrazně poznamenala celou následující éru a přispěla ke sblížení obou velkých stran. Na politickou scénu vstoupil prezident Václav Havel a v jeho režii vznikla tzv. polopolitická vláda centrálního bankéře Josefa Tošovského. Zpočátku měla ambice vládnout do konce volebního období s odůvodněním, že sociální demokracie ještě není na vládu zralá. Obě velké strany však toto aranžmá odmítly. Výsledkem bylo první velké společné hlasování o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, znamenající vypsání předčasných voleb.

Už tehdy bylo jasné, že vedle pravolevého konfliktu leží další dělicí linie české politiky na ose velké strany versus zájmy malých stran a prezidenta republiky. Tento fakt překryla předvolební kampaň, která byla vedena opět v pravolevém ideologickém duchu, na čemž ve výsledku profitovaly obě velké politické strany.

Bez Zemana První povolební jednání mezi vítěznou ČSSD a malými politickými stranami (KDU-ČSL, US) bylo charakterizováno tlakem menších stran na jejich nadreprezentativní zastoupení ve vládě. V takto sestaveném kabinetu byl uvažovaným premiérem lidovec Josef Lux, neměl zde být přítomen Miloš Zeman a sociální demokraté měli dostat stejně ministerstev jako zbylé strany. Unie svobody nakonec tuto konstrukci z ideologických důvodů odmítla. Dodnes také není jisté, nakolik s ní byl ztotožněn předseda ČSSD.

Mezitím se vedení ODS v čele s Václavem Klausem obávalo ztráty iniciativy a přistoupilo na dávnou myšlenku předsedy ČSSD o toleranci jeho menšinové vlády. Na rozdíl od situace v roce 1996 si ODS dala jako podmínku upravit některé ústavní postupy (rozpouštění parlamentu, jmenování vlády, jmenování bankovní rady ČNB atd.), jejichž nejednoznačný výklad byl příčinou konfliktů velkých stran s prezidentem republiky.

Druhým pilířem byla dohoda na posílení většinových prvků ve volebním zákonu. Cílem mělo být „nalezení volebního systému, který významně usnadní vznik funkční většinové vlády složené maximálně ze dvou politických subjektů“. Zároveň ODS měla dostat rozhodující kontrolní funkce v Poslanecké sněmovně včetně té nejvyšší. Výměnou za to se zavázala, že nebude hlasovat o odvolání vlády.

První fáze Éru opozičně smluvního vládnutí lze rozdělit do dvou etap. První (červenec 1998 až leden 2000) byla charakterizována protesty menších stran proti ústavnosti opoziční smlouvy, které však Ústavní soud odmítl se slovy, že neřeší politické dohody. Opoziční smlouva v této době byla dohodou o procedurách komunikace, ale neobsahovala povinnost Zemanovu vládu jakkoli podpořit v parlamentu. Také první rozpočet menšinové vlády pomohli Zemanovi schválit zdánlivě opoziční lidovci a komunisté.

Už na podzim 1998 souběžně vzniká předvolební spojenectví s názvem Čtyřkoalice (US, DEU, KDU-ČSL, ODA), které na kritice opoziční smlouvy vyhrálo senátní volby. Na politickou scénu vstoupila třetí politická síla, která byla společně s KSČM označována za tzv. nesmluvní opozici.

V průběhu roku 1999 narůstala nespokojenost se Zemanovou vládou, která nebyla veřejnost schopna pozitivně oslovit. Ve společnosti se začala šířit nespokojenost. Začíná éra intelektuálních petic a vystoupení (Dřevíčská výzva, Impuls 99, Děkujeme, odejděte!). Filozof Václav Bělohradský tehdy napsal, že „deset let po listopadu 1989 zde máme opět opozici vůči politice místo politické opozice. Opoziční smlouva náš politický systém destabilizovala, protože zničila důvěru v efektivnost politické opozice a vyvolala tak prudkou recidivu české politické nemoci - opozici vůči politice, v níž morální kýč supluje opoziční politický program. Ve veřejném prostoru opět převládá antipolitický diskurz, který prezidentuje politiku jako boj ,slušných lidí‘, kteří tvoří občanskou společnost, proti ,neslušným lidem‘, kteří tvoří politické strany.“

Toleranční patent Politická krize vyvrcholila koncem roku 1999, když ČSSD nenašla ve Sněmovně žádnou stranu ochotnou podpořit státní rozpočet na rok 2000. V té době přišla ODS s nápadem na vznik supervelké koalice bez KSČM, ale bez úspěchu. Když na mrtvém bodě skončila i jednání ČSSD a Čtyřkoalice o možném zrušení opoziční smlouvy a vytvoření nové vlády, sešla se v lednu 2000 opět vedení obou největších stran.

Výsledkem byl podpis dokumentu s názvem toleranční patent. ODS se zavázala ke schválení rozpočtu výměnou za příslib dodržení určitých makroekonomických trendů, hlavně v oblasti veřejných rozpočtů. „ČSSD se zavazuje, že na rok 2001 a 2002 vláda navrhne rozpočty s cílem mít v roce 2001 rozpočet s deficitem maximálně 20 miliard korun a v roce 2002 s deficitem maximálně 10 miliard korun. V dalším roce by měl být rozpočet vyrovnaný,“ uvádí se v dokumentu. Druhým důležitým bodem je nezvyšování složené daňové kvóty. Tímto prohloubením opoziční smlouvy došlo k přerušení komunikace mezi stranami středu a pravice. Strany Čtyřkoalice se rozhodly vystupovat jako radikální opozice, což na podzim 2000 povede k jejich nejvýraznějšímu volebnímu úspěchu v krajských a senátních volbách.

Akce IPB Politický svět však tehdy nežil v zajetí opoziční smlouvy, jak se může zdát z tehdejších novinových titulků. Uvnitř se dávaly dohromady silné ekonomické skupiny, které měly zájem na odlišném politickém uspořádání, s nímž spojily své hospodářské zájmy.

Jedním z dokladů může být akce kolem Investiční a Poštovní banky, na niž centrální banka v čele s Josefem Tošovským nejdříve uvalila nucenou správu a pár dní nato ji za nevýhodných podmínek pro stát (a stoprocentních záruk za všechny úvěry) předala do rukou konkurenční Československé obchodní banky. Tento krok, který podpořil prezident Havel, strany Čtyřkoalice i nezemanovská část ČSSD, byl dlouho připravován a přispěl k zázračnému vzestupu lobbistů a právních kanceláří navázaných na tuto operaci. Naopak expremiér Miloš Zeman dodnes tvrdí, že způsob provedení této akce, k jejíž akceptaci byl dotlačen na večerním zasedání vlády, byl jeho největší politickou chybou.

Odpor proti opoziční smlouvě kulminoval v době tzv. televizní krize v prosinci 2000. Tehdy už nejen prezident Havel a Čtyřkoalice, ale i část ČSSD podpořila stávkující redaktory České televize. V lednu 2001 Ústavní soud zrušil podstatné části volebního zákona a vliv opoziční smlouvy začínal slábnout. Začaly se rodit obrysy nového politického spojenectví Čtyřkoalice a sociální demokracie, do jejíhož čela se v březnu 2001 dostal Vladimír Špidla. Celý následující rok bylo toto spojenectví lemováno společným hlasováním ve Sněmovně a shodou na největší veřejné zakázce od převratu (stíhačky Gripen). Čtyřkoalice stále více ztrácela svůj někdejší opoziční náboj a po vnitřních sporech se v lednu 2002 rozpadla a přetransformovala v Koalici.

Kritéria hodnocení Na střízlivé hodnocení éry opoziční smlouvy je zřejmě brzy, navíc situace před prezidentskou volbou je ta nejhůře myslitelná doba. Základem posuzování tohoto období může být srovnání s následující érou v letech 2002-2006. Existují dvě základní kritéria.

Vytvořila opoziční smlouva stabilnější politické prostředí, než se podařilo stranám v následujícím období, když vstoupily přímo do vládní koalice s ČSSD? V prvním období existovala menšinová vláda premiéra Zemana, která prošla několika krizemi a výraznými personálními obměnami. Na druhé straně jsme byli svědky tří vlád tří sociálnědemokratických premiérů.

Druhé kritérium vychází z výroků politiků ODS i lidovců, kteří svou spolupráci se sociální demokracií často zdůvodňovali snahou zabraňovat naplnění ekonomického programu ČSSD. Takže komu se to lépe dařilo?

Nejvíce nakonec získali komunisté V době smluvní opozice měl rozpočtový deficit snižující se tendenci. Na druhou stranu ČSSD vzala útokem místa v polostátních podnicích a zavedla zde hry bez hranic. Po roce 2002 i v období hospodářského růstu Špidlova vláda připravovala deficity, které byly násobky těch z éry Miloše Zemana. Současně vyhlásila program ozdravění veřejných financí, z něhož ovšem po nástupu premiéra Paroubka mnoho nezbylo. Porovnávána může být také hospodářská kriminalita z éry před a po opoziční smlouvě. Znamenali lobbisté kolem Miroslava Šloufa větší bezpečnostní riziko než v éře ministra vnitra a pozdějšího premiéra Stanislava Grosse?

Pokud bychom měli hodnotit éru opoziční smlouvy jen z hlediska volebního profitu, museli bychom souhlasit s Bohuslavem Sobotkou, který před volbami 2002 v Respektu prohlásil, že „klidně jsme vládli a podmínky, které si dala ODS, nevyšly. Opoziční smlouva je jasně naším vítězstvím“.

Fakt je, že v následujících volbách ztratily ČSSD i ODS shodně půl milionu voličů. Proporcionálně ještě větší ztráty utrpěly překvapivě strany bývalé Čtyřkoalice, které rok před volbami prošustrovaly svůj opoziční étos. Nakonec jediným skutečným volebním vítězem byla KSČM. Její zisk ve výši téměř devatenáct procent naznačil, že ji nakonec voliči považovali za jedinou autentickou opozici.

Bohumil Pečinka