Paroubek a Bursík spřízněni volbou

Bohumil Pečinka

MF Dnes 11. 2. 2008

I kdyby byl v pátek nebo v sobotu zvolen prezidentem republiky Václav Klaus, za krátkodobého vítěze dvoudenního klání lze označit Jiřího Paroubka.

Především došlo k naplnění jeho záměru z podzimu 2007. Tehdy obětoval vlastního prezidentského kandidáta a navrhl zeleným a lidovcům, že bude akceptovat jejich nominaci, čímž probudil ve vládních řadách plno ambicí i nejistot. Po menších rozpacích pak přijal kandidaturu Jana Švejnara, z něhož udělal skvělé beranidlo proti vládní koalici. Čeho dosáhl?

Martin Bursík zapomněl na svůj povolební vzkaz nebrat Paroubkovi telefony, a naopak s ním navázal nefalšovaný polokoaliční vztah.

Jiří Paroubek rovněž udělal půlkrok směrem k vlivnému politickoekonomickému světu, jejž reprezentuje předseda dozorčí rady ČSOB Jan Švejnar a který léta odmítal Paroubka jako osobu, s níž je možné si sednout k jednomu stolu.

Křehkost krátkodobého vítězství spočívá v tom, že ho tento svět stejně nikdy nepřijme. Jako Paroubek potřeboval Švejnara coby nástroj k destabilizaci vládní koalice, potřebuje tento svět Paroubka kvůli vlivu v sociální demokracii. O člověku v jejím čele má však úplně jiné představy.

Technologickým základem úspěchu Jiřího Paroubka se stal nový politický přístup, spočívající v omezení rozhodovací suverenity vlastních poslanců. Nejdříve si ho vyzkoušel v létě 2006, během tajné volby předsedy Poslanecké sněmovny. Tehdy udělal něco, co by si nedovolil Miloš Zeman s deseti Šloufy v zádech: donutil poslance ČSSD, že nesmí vhodit hlasovací lístek do urny, ale naopak si je musí nechat k pozdějšímu překontrolování. Během prezidentské volby šel ještě dál. Navzdory předchozím dohodám silově přehlasoval Senát a otevřel dveře veřejné volbě. Před třetím kolem, když znal rozložení sil ve Španělském sále, ji nechal zablokovat. V tu chvíli vystavil některé poslance a senátory štvanici na jejich osobu.

V případě vítězství Václava Klause byl v záloze ještě připraven pokus o vyvolání neplatnosti voleb a vtažení soudů do volebního rozhodování kvůli nejasným volebním procedurám, které ruku v ruce s veřejnou volbou sám prosadil.

Často uvádím jméno Paroubek a téměř vůbec sociální demokracie. Příčinou je, že nejstarší česká politická strana je v těchto momentech řízena četou poddůstojníků (kromě předsedy ještě trojicí Tvrdík, Hašek, Rath). Nejde ani tak o stranické vedení, jako spíše o jakousi gerilu, která místo politiky praktikuje partyzánský způsob boje. Tento styl nemá nic společného s dávnými boji sociální demokracie za všeobecné volební právo a svobodu poslaneckého rozhodování.

Zatím není jasná míra provázanosti zelených během prezidentské volby s Paroubkovým vedením a perspektivy společného postupu. Intimita vztahu ČSSD a SZ vyvolávala chvílemi dojem, že Martin Bursík snad chce být z vládní koalice vyhozen, aby pro svou stranu získal další náboj v případě předčasných voleb. Na tuto otázku dostaneme odpověď nejpozději na podzim 2008 během krajských voleb, kdy chce Jiří Paroubek prolomit polistopadové tabu spolupráce s KSČM na úrovni krajů a zelené by potřeboval jako fíkový list.

Je možné, že se Martin Bursík dopustil několika neloajalit vůči vládě jen v zápalu boje za svého prezidentského kandidáta. Navzdory tomu oslabil svou pozici vládního prominenta, který všechno dostane a jemuž všechno projde. I přes flegmatický přístup premiéra Mirka Topolánka k podobným excesům se tandem Topolánek - Bursík, na němž stojí současná vládní koalice, zachvěl. Jak kdysi napsal spisovatel Bohumil Hrabal, některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.

Bohumil Pečinka