Jsme divný národ

Jiří Krejčí

blog.lidovky

Z nabízeného špatného dokážeme vybrat to nejhorší. Už mě unavuje o tom mluvit, ale setkávám se s tím každý den a nevím, jestli je chyba ve mně, nebo v těch, kteří dávají své pokleslé postoje tak ostentativně, sebejistě až agresívně najevo ve svých diskusních příspěvcích.


Možná že jsem příliš bláhový, ale nepřekonatelně mi vadí, že ve volbách volíme morálně nepevné Paroubky, Rathy a další. Jako bychom ztráceli paměť a soudnost. Naopak jedeme ve vyjetých kolejích a vše nové je nám nepříjemné. Pokud jsme z těchto kolejí v roce 1989 trochu vybočili, tak se nyní do nich s nadšením vracíme.

Před dvaceti lety jsme toužili po svobodě a nyní když ji máme, tak si jí nedokážeme vážit. Sociální demokracie dala svému předsedovi stoprocentní důvěru, i když vnesl do současného politického života přízemnost a vulgárnost, ve které se ho snaží předstihnout i někteří politici ODS. Tam, kde by měla sídlit ušlechtilost, se usadila obyčejnost a plebejskost. Je mi to velmi líto. Vůbec mi nevadí polarita dvou velkých stran, jedné napravo a jedné nalevo - ODS : ČSSD. Tak tomu je ve všech demokratických společnostech. Vadí mi však, že se ČSSD nebezpečně sblížila s komunisty.

Až do podzimních voleb jsem byl přesvědčen, že je naše společnost v jádru zdravá, tedy slušná a normální. Ale normální člověk přece nemůže volit lidi, kteří se spojí s komunisty, zvláště pak ne po tak dlouhé a trpké zkušenosti, jakou jsme od roku 1948 do roku 1989 prošli. Vždycky jsem byl proti zákazům, připadalo mi zbytečné komunisty zakazovat, poněvadž jsem věřil, že nemají šanci a že slušní lidé nebudou volit toho, kdo se s nimi spolčuje. Ovšem podzimní volby ukázaly, že lidská paměť je krátká.

Už v listopadu 89 když lidé křičeli a zvonili klíči, jsem byl trochu skeptický a říkal jsem si, co se asi stane, až se ukáže, že demokracie není procházka růžovým sadem. Jak to ti rychlí nadšenci, kteří byli dříve velmi poslušní, zvládnou, jak se s tím vyrovnají. Ukazuje se, že se mé přelétavé chmury ukázaly slabounké proti dnešní skutečnosti. To, že se sociální demokraté v krajích spojili s komunisty, považuji za největší pokles této strany. Dávat se dohromady s komunisty je něco, co slušný člověk nedělá. Od komunistů a fašistů je nutné se vždy distancovat, poněvadž demokratická hesla jsou pro ně jen prostředkem k získání moci, kterou okamžitě zneužijí.

Volební vítězství sociálních demokratů, dosažené slibem zrušení zdravotních poplatků, ukazuje, že stejně jako v roce 1946 dokážeme naletět na ty nejprimitivnější vějičky.