„I když bych ČSSD nevolil, je to v zásadě dobře, že vyhrála a sestaví příští vládu…“, řekl mi kamarád, když jsme společně vyslechli první informaci, jak dopadly letošní parlamentní volby. A pak mi vypočítal důvody, které ho k takovému přesvědčení vedly – ekonomický růst, sociální politika a zvýšení platů ve zdravotnickém zařízení, ve kterém pracuje. „ČSSD vytáhla republiku z ekonomické krize, kam ji dostala ODS!“, nasadil korunu své argumentaci. A já jsem musel uznat, že mediální agenti, kteří koučovali pana Špidlu a naučili ho opakovat ve všech televizních besedách tuto nepříliš hlubokomyslnou, čistě propagandistickou větu, odhadli úsudkovou úroveň voličů vskutku lépe než já. Nemyslím přitom, že by můj přítel lékař byl hlupák. Prostor, který věnuje tvorbě vlastního úsudku o politické a ekonomické situaci je však limitován jeho pracovními i životními problémy. Jednoduchá věta, kterou tak úporně pan Špidla opakoval, přitom nebyla zpochybňována žádnými exaktními údaji.

Od parlamentních voleb neuplynul ani týden, když jsme se víceméně pod čárou a jaksi okrajově dozvěděli, že ekonomický růst byl odhadnut chybně a bude k údivu některých ekonomů o několik procent nižší, než se předpokládalo. O dva dny později jsem se dočetl, že schodek zahraničního obchodu je nejhlubší za posledních 12 měsíců. O týden později byl publikován odhad deficitu státního rozpočtu za rok 2002 ve výši 80 miliard Kč, což je o 35 miliard Kč více, než bylo Poslaneckou sněmovnou schváleno. Selským rozumem – nasekám-li dluhy ve výši téměř dvojnásobku rodinného rozpočtu, žena bude mít určitě radost z dovolené na Havaji; do chvíle, než jí sdělím, že to budeme muset někdy splatit.

Od roku 1999 tak při onom „vytahování země z krize“ nasekala vláda ČSSD, tolerovaná ODS, státní dluh ve výši 234 miliard Kč (pracuji-li dobře se zveřejněnými čísly). Měl jsem dojem, že opoziční smlouva sice zajistila stabilitu vlády na celé období, avšak výše státního dluhu je za tuto stabilitu příliš vysokou cenou. Věřil jsem, sebekriticky přiznávám, v tomto bodě upřímnosti představitelů Unie svobody (kupř. paní Marvanové, či panu Philipovi) i vrcholným politikům KDU-ČSL (kupř. panu Kalouskovi). Věřil jsem, dokud jsem si s úžasem nepřečetl čísla, která mají být výhledem státního hospodaření na příští 4 roky společné vlády ČSSD; US-DEU; KDÚ-ČSL. Urputní kritici opoziční smlouvy jsou patrně ochotni se za příslib několika dobře placených korýtek podepsat pod souhrnný deficit, odhadovaný budoucím ministrem financí ČSSD na astronomickou částku 617 miliard Kč (z toho jen v roce 2004 téměř 200 miliard Kč). S takovou „sekerou“ lze ovšem vyplácet přídavky na děti i Viktoru Koženému. Je jen otázkou, kdo tu „sekeru“ zaplatí. Otázkou, na kterou by měli odpovědět všichni ctění poslanci a poslankyně, kteří zvednou ruku pro vyslovení důvěry vládě, jež takový projekt pro své vládnutí bude patrně předkládat (ať už o sobě tvrdí, že je přesvědčení táhne doleva nebo doprava nebo kamkoli jinam).

Já sám si kladu otázku: proč jsme tato čísla nesměli znát před parlamentními volbami? Kde byli všichni investigativní nezávislí novináři, vždy ke všemu se vyjadřující ekonomové a pan Pehe? A kdo se na utajování těchto čísel podílel spolu s politiky budoucí vládní koalice, kteří přirozeně neměli žádný zájem na tom, aby se o nich veřejnost dozvěděla předčasně? Smíme se dozvědět alespoň dnes kolik by takový čtyřletý žert stál každého z nás jenom na splácení úroků?

Ale nejsem ekonom a možná není žádný důvod ke znepokojení…

3. července 2002.

7. července 2002

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky