Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jsme bohatší

Emanuel Mandler

V restauraci Na Kahánku jsme seděli s panem Machálkem proti sobě a byli jsme zadumáni. Oba. Už několikrát jsme tak seděli „v zadumání“ a nepřišlo nám na mysl, že je v tom něco podivného. Když někdo má o čem přemýšlet, jako například pan Machálek, zjevně mu to jeho zadumání (a že ho nikdo nevyrušuje svým povídáním) vyhovuje hodně dlouho. V mém případě to je poněkud složitější, protože mé myšlenky jak přijdou, tak odejdou. Jinými slovy neměl jsem na co myslet, a tak jsem se koukal, co si lidé dávají k večeři. Vím, že to není slušné, ale smí se to. Nejprve jsem se jenom díval, ale u čtvrtého hosta mě pojednou cosi zarazilo. Zdálo se mi, že se tu ti lidé sytí jako na nějaké slavnosti. To dřív nebývalo.

Přerušil jsem dumání a zeptal jsem se pana Machálka , co si o tom myslí on. Já na statistky a na pořady v rozhlase a televizi o tom, jak se máme pořád líp a líp, moc nedám. Pan Machálek se příliš nerozmýšlel a řekl, že ovšem statistiky nelžou, protože opravdu se máme čím dál tím líp. To už je taková vlastnost civilizace. Ve velkém měřítku je to zcela patrné. Srovnejte si, jak žili lidé před dvěma sty léty¨a jak žijeme my dnes.. Prosím Vás, které dítě nemá dneska mobil? – Potěšilo mě to a dal jsem své potěšení najevo.

Pan Machálek se usmál podivným, pitvorným způsobem. To je z toho, jak se u nás šikovně šetří. Kupříkladu na důchodech. Spočtěte si jen, oč víc by musel stát zaplatit na důchody, kdyby se průměrný důchod zvýšil tak, že by dosahoval 42 % průměrné mzdy (což je v Evropě běžné). Dnes k tomu ty prostředky ani zdaleka nemá. Jenže stát ví jak na to: důchodci nemohou stávkovat, ani se nemohou bránit jiným způsobem (stejně šetří stát na tělesně postižených). Navíc žijeme v době, která preferuje mládí a staříci jsou (finančně i jinak) na obtíž.

Pana Machálka já dobře znám. A od počátku mi bylo zřejmé, že hovoří ironicky. Přímo jsem se ho zeptal, jestli si snad nemyslí opak: že se u nás nešetří a že by například zdravotnictví mělo být zdarma. – Můj přítel odpověděl, že o zdravotnictví si nic takového nemyslí, to prostě nejde. Ale jde o jiné věci. Jde o rozhazování peněz, kde je to zbytečné. Od počátku se bohužel u nás nedbalo na to, abychom zbytečně nevyhazovali peníze do vzduchu. A mohou za to i nejvyšší státní orgány. Má vystřiženo z Mf Dnes, že za renovaci pouhého pátého patra budovy ministerstva vnitra zaplatí ministerstvo přes 19 milionů korun. Tam sídlí šéfové a jistě by nikdo nechtěl, aby jejich místnosti neodpovídaly současným požadavkům pro vybavení hlavních činitelů ministerstva. Ale z té sumy 19 milionů na úpravu jednoho patra na něho vane ne snad šetrnost, ale opak. A to je jeden příklad z desítek a možná stovek dalších. Mnoho z toho je věcí vlády; kdyby už ta první vláda nutila všechny podřízené organizace, aby sice postupovaly s technikou, ale aby opravovaly šetrně jen to, co se opravit musí a stavěly pouze tam, kde je to nutné, a to, co se stavět musí, byla by dnes situace příznivější.

Jenomže, uznává pan Machálek, to bylo příliš brzy po sametovém převratu. A existuje početná oblast společenského provozu, dědictví „totality“, s kterou si společnost nevěděla rady. Převzali jsme tak velké a neblahé dědictví, že v hospodářské oblasti naší společnosti platilo za nejdůležitější proslulé „Kdo nekrade…“. Po převratu loupežení bohužel neustalo. A jestli někdo měl před listopadem nějakou ideologii rozkrádání, pak tu, že stát, který vlastně není náš, ale cizí (to je důležité!), se o příslušné, to znamená kradené věci beztak nestará, že mu k ničemu nejsou, a že je tedy nejlepší převzít je do vlastní péče. Po listopadu se to obrátilo. Stát je náš, všechno je naše a když si něco přivlastníme, nikoho to bolet nebude. Představte si, pane kolego, že vykonáváte vysokou funkci na některém ministerstvu a máte k dispozici mnohamilionové fondy, které jsou proti lupičům zajištěny tak z 80 až 90 procent. Nelákalo by vás založit společnost s ručením omezením. a nějakým sofistikovaným způsobem pár milionů nebo desítek milionů na ni převést? Mně ano, bohudík jsem nikdy takovou možnost neměl.

Ošíval jsem se. Jsme lidé hříšní, řekl jsem, a tak nezbývá, než zajistit majetek ne na devadesát procent, ale na sto. – Jenže to většinou nejde, namítl pan Machálek a tvářil se bojovně. Nezbývá než věnovat péči psychickému mechanismu, který se týká vlastnictví. Jde přece o to, abychom opravdu „zbohatli“. Musíme se naučit vážit si vlastnictví. Ať už je soukromé nebo státní, společnost je musí bránit proti nevhodnému nakládání a odcizování. Privatizace bohužel začala pod heslem, že je zapotřebí na nějakou dobu „zhasnout“. To bylo vlastně pokračování hesla „kdo nekrade…“. Pokud si nezvykneme na to, že vlastnictví je svaté, budou stále velké potíže. Řeči o šetrnosti, nejsou pouhými řečmi, jelikož rozhazovačnost se stala málem módou. Snad bychom mohli nahradit tuto hloupou módu něčím jiným. Zbohatli bychom.

Nedalo mi to a zeptal jsem, čím bychom mohli tuto módu nahradit.

Přece šetrností, usmál se pan Machálek.



Emanuel Mandler
autor je historik a publicista
 
  Přístupy: 20058 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA