Proč říkám ne Lisabonské smlouvě

Jiří Pospíšil

Hned na úvod chci zdůraznit, že nejsem proti určité formě evropské integrace. Považuji však za legitimní diskutovat o tom, jak by spolupráce evropských zemí měla vypadat. Bohužel, v současné Evropě začíná absentovat demokracie a všichni odpůrci Lisabonu jsou šmahem osočování jako nejhorší vyvrhelové a nepřátelé Evropy. Dokonce mně to začíná připomínat hon na protisocialistické živly za socialismu.

S Lisabonskou smlouvou nesouhlasím z toho důvodu, že oklešťuje práva národních států ve prospěch bruselské byrokracie. Zvláště malé státy na tom tratí, protože se jim snižuje okruh oblastí, ve kterých mohly použít veta. A některé jsou pro nás docela zvláště citlivé.
Jednou z nich je například i energetika, Já jsem přesvědčen o tom, že by Česká republika si sama měla rozhodovat o své energetické koncepci. Pro mně je naprosto nepřijatelné, že by nám třeba někdy v budoucnu Evropská unie nařídila odstavení temelínské elektrárny a zakázala jadernou energetiku.

Na druhou stranu považuji za směšné, že by se na evropskou úroveň měly dostat úplně zbytečné a z celoevropského hlediska nesmyslné kompetence. Například to, jestli se má v restauracích kouřit nebo ne, by měly řešit hospodští. Nevidím jediný důvod, proč by nebyly vedle sebe jak kuřácké, tak nekuřácké restaurace. Dvě třetiny lidí jsou nekuřáci, restaurace poskytující kvalitní služby se uživí, lidé sami si rozhodnou, do které chtějí zajít. Není důvod, proč by o tom měl rozhodovat Brusel. Nesmyslné návrhy na zvyšování nebo snižování DPH na recyklované výrobky, nemohou projednávat schůzky ministrů životního prostředí v Bruselu, aniž by po schválení Lisabonské nebyly určovány změny daní z ekologických důvodů zase v Bruselu. Už dnes se někteří z ministrů chystají, že toto a jiné nesmysly, které by doma nemohli ani ve vládě, ani v parlamentu prosadit, po schválení smlouvy přijde jako nařízení z Bruselu. Vůbec také nechápu, proč se má Brusel zabývat zakazováním a nařizováním obchodníkům, komu mohou a komu nemohou dát igelitku na nákup. To si přece umějí obchodníci rozhodnout sami a nepotřebují k tomuto rozhodnutí žádnou vládu, ani členského státu ani říšskou v Bruselu.

Bruselská dohoda je navíc napsána špatnou češtinou, některá ustanovení jsou mnohoznačná, umožňují výklad dle potřeb v dané chvíli a ten, kdo rozhoduje, co je cílem Únie, je vždy Brusel. A cílem Únie lze dle této smlouvy odůvodnit zasahování do naprosto všech kompetencí členských zemí. V případě sporu se rozhodne o tom, kdo má ve sporu pravdu, vždy bez výjimky v Bruselu. Pokud členská země protestuje proti porušení zásad subsidiarity nebo přiměřenosti, je rozhodnuto o oprávněnosti tím, proti jehož rozhodnutí protestuje. Tím se stížnosti členských zemí mění na ostré prosby o změnu rozhodnutí unijních orgánů, které jí vyhoví nebo nevyhoví dle svého uvážení.
Z těchto důvodů proto při hlasování v Senátu můj souhlas Lisabonská smlouva nedostane.