Drápky Renaty Vesecké

Martin Stín

Politikon

Pavel Rychetský, kdysi pedagog a advokát, polistopadový generální prokurátor, místopředseda federální vlády, senátor, později místopředseda Zemanovy vlády, ministr spravedlnosti a nyní předseda Ústavního soudu ČR, tedy vzdělaný a zkušený ústavní činitel, jehož slova nelze brát na lehkou váhu, vzkázal v úterý 23.června prostřednictvím Práva paní ministryni spravedlnosti, že by kvůli novému jmenování Jiřího Křivance šéfem severočeských žalobců měla odvolat z funkce nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Prohlásil, že státní zastupitelství je v alarmujícím stavu a bez výměny jeho nejvyšší představené v něm nelze zjednat nápravu. Dovolil si skutečně hodně, ale nejvyšší žalobkyně se zachovala jako osoba, která ví, že má máslo na hlavě a nechce, aby to ostatní poznali. Úder okamžitě vrátila: tasila drápky a sekla po něm s nedůtklivostí a zčásti i s argumentací, hodnou její někdejší profese vyšetřovatelky komunistické prokuratury. Použila k tomu otevřeného dopisu, uveřejněného v Lidových novinách. V podstatě Pavlu Rychetskému vzkázala, že si má hledět svého úřadu a nestrkat nos do jejích věcí. Vytkla mu vše, co považuje za jeho věcný či právní omyl. Nesprávně uvedla, že se neoprávněně vměšuje do vnitřních záležitostí státního zastupitelství, když ve skutečnosti se pouze pokusil ohrozit její existenční zájem. K tomu dodala, že by se měl zdržet takového vyjadřování též proto, že se jeho soud zabývá věcí, týkající se její osoby.

Při vší úctě k Pavlu Rychetskému musím částečně souhlasit s Renatou Veseckou, že ve vyjádření pro Právo „ujel“. Kdyby mělo zůstat jen při odvolání nejvyšší žalobkyně, snad by se s ním dalo souhlasit. Ale tím by se otevřela nutnost jmenování nového nejvyššího státního zástupce, což je rozhodnutí s dlouhodobými důsledky, pro které přechodná vláda nemá mandát. Nedá se také očekávat, že by se poměry ve státním zastupitelství začaly lepšit, kdy nejvyšší státní zastupitelství dočasně řídil pověřený náměstek. Předseda Ústavního soudu si dále nevšiml, že mezi generální prokuraturou z jeho časů a dnešním nejvyšším státním zastupitelstvím je velký rozdíl v rozvolnění vnitřní struktury řízení: nejvyšší státní zástupkyně by jako přímá nadřízená mohla přikázat vrchnímu státnímu zástupci v Praze, aby obsadil uvolněné místo v Ústí n.L. do určité lhůty. Ale nemůže mu předepsat, koho smí či nesmí navrhnout paní ministryni na jmenování: to je jeho výlučná pravomoc. Pokud předseda Ústavního soudu ČR míní, že jmenování Jiřího Křivance bylo zásadně špatným krokem, pak by měl vyzvat paní ministryni k odvolání Vlastimila Rampuly, popř. vybídnout Renatu Veseckou, aby jí to navrhla. Podle zásady, že „ryba smrdí od hlavy“, má ovšem Rychetského požadavek racionální jádro : nový nejvyšší státní zástupce by si už sám udělal pořádek mezi svými přímými i nepřímými podřízenými a ministryni spravedlnosti by stačilo ho pouze podporovat. Jenže tudy zjevně pro tuto chvíli cesta nevede, jak jsem vysvětlil výše. Je zvláštní, že zkušený politik Pavel Rychetský neodhadl politickou neprůchodnost svých názorů. Nelze přece očekávat, že Daniela Kovářová, protlačená na své křeslo Mirkem Topolánkem, byť ji předchází pověst nonkonformní osobnosti, bude dělat zásadně jinou politiku než Jiří Pospíšil. Vyjádřila se ostatně již jasně, že Renatu Veseckou neodvolá a odmítla také první přímo jí adresované podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení NSZ ze 4.června 2007 o delegování kauzy Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy. V té věci byla v r.2007 obětována nestrannost státního zastupitelství (nikoli nezávislost justice, jak se mylně říká) efemérní potřebě zachování soudržnosti vládní koalice, a proto o nápravná opatření nebude ze strany vlády zájem tak dlouho, dokud vedení ODS nepochopí, že zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka byla zcela zbytečná nepřístojnost, z které je třeba vyvodit důsledky na všech úrovních dost bolestivé na to, aby v budoucnu už nikdy nikoho nenapadlo něco podobného opakovat.

„Ujel“ nejen Pavel Rychetský, ale také Renata Vesecká ve své obraně zašla zbytečně daleko, když poukázala na domnělou nevhodnost jeho výroků, danou tím, že u Ústavního soudu ČR leží ústavní stížnost Marie Benešové. V té se ale především jedná o ústavní právo stěžovatelky na zákonného soudce a žalobci v ní hrají jen úlohu komparsu. Mimo to sám předseda Ústavního soudu ČR věc soudit nebude a soudci jsou na něm všestranně zcela nezávislí. Ostatně v tomto případě by jí mohl Pavel Rychetský poradit, aby si před výpadem proti němu zametla před vlastním prahem: daleko horší než jeho hypotetický poklesek je počínání státních zástupců, kteří až na čestné výjimky se zdráhají vzdát se dozorování a dohledu nad policejním prověřováním podezření z jejich vlastní trestné činnosti .

Zmíněná přestřelka mezi dvěma významnými osobnostmi otevírá několik otázek. Jednou z nich je právo veřejných činitelů na svobodu projevu ve věcech, pro jejichž řešení nejsou sami příslušní, ale jejich veřejně projevený názor může být chápán jako návodný pro veřejnost, média nebo činitele s rozhodovací a výkonnou pravomocí. Nepadla po prvé až v tomto případě. Z nedávné minulosti známe nelibé reakce vedení státního zastupitelství na veřejnou kritiku postupu NSZ v kauze Jiřího Čunka, jdoucí až do existenčního postihu nespokojenců, pozoruhodně doprovázené tichým hájením těch, již sice způsobem vedení vyšetřování domnělou nezbytnost delegace vyvolali, ale mlčí a nevystrkují hlavy. Část státních zástupců a vedení resortu těžce nesli veřejnou kritiku postupu NSZ soudcem Vojtěchem Ceplem, kterou naopak novináři matená veřejnost přijímala s nadšením stejně jako o něco dříve hanobící výroky později sesazené nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové a soudkyně Moniky Křikavové o postupu exministra Pavla Němce v kauze „katarského prince“. Jedná se o přirozený svár práva angažovaného občana na názor a jeho svobodný projev a stavovské etiky, která by měla bránit významné osobnosti, aby svými výroky narušovala hájemství jiných činitelů, pokud ovšem není jejich počínáním výrazně ohrožen veřejný zájem. Soudím, že Pavel Rychetský v tomto případě hranici etické zdrženlivosti překročil, neboť jeho vystoupení vyvolá pouze neklid, přičemž žádné použitelné opatření k zlepšení poměrů ve státních zastupitelstvích nenavrhl.

Ze sporu vystupuje na povrch také otázka, zda je nové jmenování Jiřího Křivance skutečně tak velkým prohřeškem, že by kvůli němu měly padat hlavy. Podle Vlastimila Rampuly je vše v pořádku, neboť severočeská oblast je složitá, nelze ji nechat bez vedoucího státního zástupce, nikdo jiný vhodný se nenabízel a Jiří Křivanec se v úřadě již dříve osvědčil. S tím nesouhlasím. Pokud šéf krajských žalobců šikanoval Adama Bašného kvůli kritice zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka, projevil tím normalizační manýry, jež jsou dostatečným důvodem pro jeho propuštění ze státní služby. Ale vidím zde ještě další důvod. Má-li stát řádně fungovat, státní úředníci musí respektovat uzákoněnou horizontální dělbu pravomocí mezi jednotlivými patry výkonné moci. Nelze trpět, aby úředník, stojící v hierarchii o dvě patra níže než ministr, napravoval jeho opatření, které je v nejhorším případě sporné, nikoli však jednoznačně špatné, ba s největší pravděpodobností správné. Pro Vlastimila Rampulu mělo tedy být Pospíšilovo rozhodnutí tabu a daným směrem neměl přemýšlet: kdyby si uvědomil, že Jiřího Křivance jmenovat nesmí, jistě by časem našel jiné řešení. Vítězství svého ega nad Jiřím Pospíšilem uskutečnil použitím nové ministryně jako nástroje: ani to není v pořádku, neboť ministři přechodné vlády by měli pokud možno ctít kontinuitu s rozhodnutími svých předchůdců, členů Topolánkovy vlády.

S tím ovšem souvisí otázka, zda je vůbec na místě hájit Křivancův zásah proti Adamu Bašnému odkazem na jeho manažerská pochybení, o nichž má údajně důkazy nejen šéf krajských žalobců, ale i Vrchní státní zastupitelství v Praze a Renata Vesecká. Zde je potíž v tom, že legenda o manažerských hříších Adama Bašného a pochybnosti občanů o její věrohodnosti se sice staly věcí veřejného zájmu, ale až na pár zasvěcenců nikdo neví, co vlastně se libereckému státnímu zástupci vyčítá. Přeme se tedy a nevíme o čem. Ministerští úředníci, velikášsky povýšení Jiřím Pospíšilem v Otázkách Václava Moravce na experty, to neznámé „něco“ nenašli, ač kvůli honbě za ním vyjeli dvakrát do severních Čech. Tím není řečeno, že to neexistuje. Jde o klíčový bod pochybností veřejnosti o přípustnosti nového jmenování Jiřího Křivance, ale státní zástupci v duchu svých inkvizitorsko-normalizátorských zvyklostí necítí potřebu jej ozřejmit. Občané jsou pro ně bezprávná chátra, která na informace nemá nárok. Je to podobné jako v kauze Jiřího Čunka: mimo informací, jež unikly díky soudci Vojtěchu Ceplovi, nevíme v podstatě nic o údajných strašných vadách jeho vyšetřování, kvůli nimž byla věc předána z Přerova do Jihlavy. Státní zastupitelství je ale služba státu občanům, a pokud se v jeho činnosti vyskytne problém, který se stal věcí veřejného zájmu, musí jej vysvětlit. Pánové Křivanec a Rampula by se měli přestat stydět za svou pravdu a měli by ji vystavit na denním světle. Pokud tak neučiní, máme právo se domnívat, že se na Bašného manažerská selhání jen vymlouvají, jeho odvolání musíme považovat za šikanu pro názor a nové jmenování Jiřího Křivance za zvůli.

Záměrně nekomentuji otázku udržitelnosti postavení Renaty Vesecké v čele státního zastupitelství, protože její případné odvolání není na pořadu dne.

Do střetnutí Pavla Rychetského s Renatou Veseckou se jako vzdálené zahřmění ozval komentář z Lidového domu, jehož dočasný hradní pán zvěstoval urbi et orbi, že sociální demokracie po vítězných podzimních volbách nejvyšší státní zástupkyni odvolá. Není jisté, zda se volební vítězství stane skutečností. Ale s naprostou jistotou můžeme počítat s tím, že nepravosti ve státním zastupitelství budou hojně využívaným materiálem předvolebních štvanic. Je proti tomu jediná obrana: napravit rychle vše, co se přiměřeně možnostem přechodné vlády dá. Národ se musí dovědět necenzurovanou pravdu o důvodech zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka, o pozadí šikanování Adama Bašného, o důvodech odvolání a nového jmenování Jiřího Křivance a dalších problémech, jež jdou nad rámec tohoto článku. Výsledky prověření problémových kauz se musí promítnout do přiměřených personálních opatření.