Zvláštnosti českého nazírání sebe sama

Tomáš Krystlík

Češi mají zvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Obdobně jako Němci za nacionálního socialismu se Češi ještě dnes (!) domnívají, že cikáni a židé narození v českých zemí nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, cikán zůstane vždy cikánem, Romové a židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní“, tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého. Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci!

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“ navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: k rodině a k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům, kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti („podívejte se, jak jsme se my, Češi, ve světě dotáhli!“), ale s velkou nelibostí jsou přijímána jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou praktik, jež pokládají za naprosto samozřejmé, ba téměř geniální. Kdo z emigrantů příliš kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství. Za odrodilce národa se považuje každý emigrant, který veřejně neprojevuje, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Tvrdší kritici místních poměrů – a to nemusejí být jen emigranti - se mohou stát lehce zrádci národa. Všem těmto jevům není co se divit – Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno – člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne nebo kálí do rodného hnízda...

Češi vyznávají rovnostářství, jehož podkladem je víra, že všichni jsou v podstatě stejní. Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a tzv. zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Byl dobrý voják Švejk blb nebo inteligentní člověk? Většina Čechů se kloní k výkladu, že byl inteligentní a svou hloupost jen předstíral. Ono,jinak to ani být nemůže – Švejk je Čech a proto musí být inteligentní. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro ostatní národy nebo etnika (například stereotyp Slováka jako tupého bači).

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu bontonu. V důsledku to naznačuje, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá. Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti, autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho zbožňovat – kult osobnosti TGM), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi.

Podle průzkumu v roce 1992 z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, bylo 76% výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist (jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28% respondentů), nepřiměřená konformita (15%), vychytralost (15%), sobectví (11%), lenost (8%). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17%), zručnost a smysl pro humor (po 8%).

Respondenti na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „devadesát devět procent Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Současně ani jeden z nich se nedomníval, že by do této kategorie patřil. Jako shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům, chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti.

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi. I v odborných pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o mýtus.

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa (v meziválečném období, podle jejich soudu, nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě) obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, hokejisty, atd. na světě, na což jsou přehnaně hrdi. Že sebe vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí. Svoji kulturnost a vzdělanost jako národ považují za vyšší než u většiny okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu. Češi žijí v pocitu, že na ně nikdo nemá, který se snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich velkým příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v psychiatrickém oddělení nejbližší nemocnice.

Jan Hýsek napsal (Fórum 44/1990): „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím... nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid...“

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků – mohou za ně dle situace například katolíci, Němci, komunisté, Rusové nebo Slováci. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš moderní. Význam českých dějin tak spočívá nikoliv v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bývalo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené cesty českého národa, tzv. odčiněny. Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: po první světové válce (odčinění bělohorské křivdy) a bezprostředně po druhé světové válce - konfiskace majetku Němců a Maďarů (odčinění za odstoupení Sudet a jižního Slovenska).

Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se odmítají přiznat. Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům, bez nadřazenosti nad ostatními národy. Jakmile se pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti vůči národnostně cizím vyskytnou, je to nacionalismus. Ten vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních. Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak Češi posuzují ostatní národy, zejména Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce.

Začtení se do knížek reflektujících poslední století ukazuje, že na mentalitě Čechů se nic podstatného nezměnilo. Neústupný český nacionalismus byl hlavní příčinou krachu první republiky. Vlivem národních mýtů nejsou Češi dodnes ochotni se čestně vypořádat se svými vlastními dějinami. Čeští dějepisci neustále falšují historii, zejména husitství, dobu pobělohorskou a celé období od roku 1918 do roku 1948. Kdy se situace zlepší, si nedovoluji odhadnout. Kdy se změní mentalita Čechů, také ne.


Literatura:

Holý, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ, Sociologické nakladatelství, Praha 2001