Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


DŮCHODOVÁ REFORMA – REVOLUCE, NEBO EVOLUCE?

Marek Loužek

Publikovaný text byl jeho autorem přednesen na semináři Občanského institutu „Důchodová reforma v poločase příprav a budoucnost sociálního státu v ČR“ 13. prosince 2007.

Dříve se lidé zajišťovali na stáří v rámci rodiny. Nikoho nenapadlo, že by se se svými starostmi měl obracet na stát. Když se chtěl někdo speciálně zajistit na stáří, použil pomoc v charitě či církvi nebo soukromé pojištění. Koncem 19. století se od soukromého pojištění oddělilo sociální pojištění, které nabylo v průběhu 20. století ve vyspělých zemích takového významu, že tvoří třetinu veřejných financí.

Ať se nám tato situace líbí nebo ne, je jasné, že ji nelze změnit přes noc. Na jedné straně je riskantní relativistický přístup, podle nějž penzijní systém vystačí jen s kosmetickými změnami. Na druhé straně budí rozpaky radikální návrhy na privatizaci penzijního systému založené na povinných penzijních fondech. Cílem stati je nabídnout alternativní model reformy důchodového systému, která je smysluplnější i politicky průchodnější.
Systémy důchodového zabezpečení

Průběžný systém financování důchodů (PAYG) se v posledních letech dostal do krize. Kritici si stěžují, že PAYG je příliš rigidní, že jako výdobytek sociálního státu přispívá k vysoké nezaměstnanosti, že důchodové pojištění oslabuje podněty k práci a snižuje růstový potenciál ekonomiky. Průběžný systém je instituce, která činí rozdělení koláče sice rovnějším, ale omezuje velikost tohoto koláče.

Ne vždy ekonomové zastávali takový negativní názor. V 50. letech 20. století většina lidí, která zažila dvě světové války a velkou hospodářskou krizi, věřila, že PAYG je užitečný a správný. V situaci, kdy růst mezd a populace převyšoval výnos na kapitálovém trhu, se zdálo, že rozhodnutí zavést průběžný systém po druhé světové válce nebylo špatné, dokonce i kdyby mohl být předvídán současný populační trend.

Různé penzijní systémy mají své výhody i nevýhody. Výhodou veřejných průběžných důchodových systémů je, že jsou odolnější proti inflaci, nepodléhají výkyvům na kapitálovém trhu a umožňují vyrovnávat důchodový systém podle parametrů. Jejich nevýhodou je často vysoké přerozdělování, povinné příspěvky, které mají charakter daně, a větší citlivost na demografický vývoj.

Výhodou fondových soukromých penzijních systémů je větší individualizace, kdy dávky odpovídají zaplaceným prostředkům, snazší přizpůsobení demografickým trendům a nízké daňové zatížení. Mezi nevýhody soukromého důchodového pilíře patří, že soukromé penzijní fondy nemohou nabízet pojištění proti depresi, rizikům kapitálového trhu nebo neočekávané inflaci.

V rámci západoevropských penzijních systémů existují dva modely: Bismarckův a Beveridgeův. Bismarckovská tradice je odvozena od systému sociálního pojištění zavedeného německým kancléřem v roce 1889, kdy vznikl systém starobních a invalidních důchodů, následovaný zdravotním pojištěním (1883) a úrazovým pojištěním (1884). Bismarckovský model usiluje o udržení životní úrovně pojištěných.

Tento systém byl postupně kopírován a rozšiřován i v dalších zemích, zejména po první světové válce. Představoval odklon sociální péče od tradičních soukromých institucí (rodina, sousedi, charita, církve) a přenos odpovědnosti na bedra státu. Postupně se přeměnil do státu blahobytu, především po druhé světové válce. Průběžný systém financování důchodů přetrval i v komunistických zemích. Beveridgeův koncept sahá na druhé straně až doku 1942, kdy tvůrce sociálního státu ve velké Británii William Beveridge zveřejnil svoji zprávu o „sociálním pojištění a příbuzných službách“, v níž pojmenoval svůj cíl – svobodu od nedostatku. Rovněž beveridgeovský systém je založen na přerozdělování, které zajišťují daně a transfery. Tento systém chrání všechny občany proti chudobě. Zatímco bismarckovský systém se alespoň trochu snaží při výpočtu dávek o zohlednění výše příspěvků placeného v sociálním pojištění, beveridgeovský zajišťuje rovné univerzální dávky. Oba systémy jsou řízeny veřejně. Zatímco však v bismarckovském systému jsou do rozhodování o systému zahrnuti zástupci odborů a zaměstnavatelů, je beveridgeovský systém méně ambiciózní, ale důsledně státní.

Penzijní reformy ve střední Evropě

Po roce 1989 zaznamenaly země střední a východní Evropy rychlé změny v politickém a ekonomickém systému. Oblast sociálního pojištění zůstala dlouho nezměněná. S výjimkou zavedení příspěvků v nezaměstnanosti, což byla reakce na rostoucí nezaměstnanost, přežily systémy sociálního pojištění ještě dlouhou dobu. To však neznamená, že by existoval konsensus o udržení statu quo v sociální politice.

Teprve v posledních letech prošly penzijní systémy ve střední a východní Evropě fundamentálními změnami. Díky třípilířovým modelům zprostředkovávaným Světovou bankou různé země provedly posun ve financování, který připomíná latinsko-americké modely. Privatizace sociálního pojištění přestala být hanlivým slovem a stala se reálnou alternativou hospodářské a sociální politiky.

Nedávná reformní dynamika v některých zemích ve střední a východní Evropě ukázala, že částečná či úplná privatizace pojištění stáří je možná. Maďarsko zavedlo třípilířový systém, i když zvolilo spíše gradualistický způsob reformy s cílem minimalizovat deficit pod 1 % HDP ročně. Rovněž Polsko zvolilo třípilířový model, i když vláda negarantuje žádnou penzi z druhého pilíře. Podobným směrem se vydalo i Slovensko.

Česká republika dlouho váhala a politické elity se neshodly, jak penzijní systém reformovat. Zatímco Polsko, Maďarsko a Slovensko se přihlásily k částečné privatizaci, následujíce latinsko-americké modely, české úsilí zůstalo uvnitř hranic bismarckovsko-beveridgeovských důchodových tradicí. Důvodem zřejmě je, že jak Maďarsko, tak Polsko tížily větší vnější dluhy v porovnání s ČR.

Mělo by nás varovat, že nejvíce důchodových reforem bylo provedeno v zemích, kde starý systém stál před kolapsem nebo již zkolaboval. Je v zájmu ČR, aby se vyhnula tomuto nebezpečí a provedla kroky k odvrácení dosavadních trendů. Utěšovat se tím, že v podílu důchodových výdajů na HDP (kolem 10 %) jsme na tom v porovnání pořád ještě lépe než Maďaři (15 %), není správné.

Nová penzijní ortodoxie


V 90. letech 20. století převládl konsensus, který Müller (1999) nazývá „nová penzijní ortodoxie“ – přechod od průběžných systémů k soukromým penzijním fondům. Ačkoli nebyla součástí „washingtonského konsensu“, stala se částí liberální hospodářské politiky na přelomu tisíciletí. Stoupenci tohoto přístupu si od změny slibují zvýšení míry úspor a větší efektivnost jak na finančním, tak na pracovním trhu, které povedou ke zvýšení dlouhodobého růstu.

Světová banka argumentuje, že existující schémata veřejných penzí na bázi průběžného systému se vymkly kontrole. Mezi jejich viditelné slabosti patří jednopilířovitost, slabý vztah mezi příspěvkem a důchodem, distorze na trhu práce a riziko politické manipulace. Proto Světová banka doporučuje zavedení tří pilířů důchodového zabezpečení.

Veřejně řízený redistribuční první pilíř, určený ke zmírnění chudoby důchodců, znamená vyplácení základní penze. Druhý pilíř se skládá z povinných, soukromých schémat (osobních nebo zaměstnaneckých uspořádání), založených na individuálně definovaném příspěvkovém plánu s úzkým vztahem mezi individuálními příspěvky a penzemi. Třetí pilíř zahrnuje dobrovolné spoření.

Koncept důchodové reformy Světové banky má však nejen své zastánce, ale i odpůrce. K nim patří nejen Mezinárodní organizace práce, ale i konzervativní oponenti (Friedman 1999). S prvním a třetím pilířem – minimální státní penzí a dobrovolným spořením – by pravděpodobně nikdo nepolemizoval. Hlavní kontroverze se tak týká povinného druhého pilíře, tedy povinného spoření do fondů.

Hlavním argumentem odpůrců je, že není jisté, že soukromá schémata penzí zaručují vyšší výnosy než průběžné systémy. Přechod k fondovému financování neznamená obranu proti demografickým rizikům. Nedávné krize na kapitálových trzích v Jižní Asii, Rusku a Mexiku ukazují, že investice do penzijních fondů mohou být velmi riskantní. Administrativní náklady penzijních fondů jsou vysoké, zčásti díky vysokým marketingovým nákladům.

Reforma směřující k fondovému financování vede ke dvojí zátěži na přechodné generace, které by musely přispívat do svých vlastních důchodových plánů, zatímco by platily běžné penzijní závazky. V Chile vydala vláda tzv. „dluhopisy uznání“, aby pokryla důchodové závazky existující před fondovým systémem. Implicitní závazky tak byly transformovány do explicitních. Během prvních deseti let nového systému v Chile vznikl dodatečný deficit 4 % HDP ročně.

Myšlenka, že by lidé měli diverzifikovat svá důchodová portfolia, aby se nespoléhali jen na státní pilíř, je správná. Nelze však souhlasit s pojetím, aby spoření do penzijních fondů bylo povinné. V míře, v jaké je zajištění ve stáří veřejným zájmem, je má garantovat stát. V míře, v jaké je soukromým zájmem, se o něj musí postarat každý jedinec. Povinné příspěvky do soukromých penzijních fondů jsou však filozoficky nekonzistentní.

Náklady přechodu


V řadě rozvinutých zemích se státní penzijní výdaje pohybují mezi 10-15 % HDP. Protože náklady přechodu jsou nenulové, nelze jednoznačně použít pravidlo pro volbu mezi průběžným a fondovým systémem, jež říká, že pokud je míra výnosu soukromých penzijních fondů vyšší než růst populace a míra růstu průměrných mezd, měl by být výhodnější fondový systém. Stoupenci přechodu na fondový systém (u nás např. Kreidl 1998 či Schneider 1998) nedoceňují náklady přechodu, které v souvislosti s radikální penzijní reformou vznikají. Mezi generací mladých, kteří by vstoupili do nového systému, a generací starších, kteří by ještě zůstali v PAYG systému, existuje tzv. „ztracená generace“, která by platila dvakrát: na své vlastní důchody i na důchody svých rodičů.

Zatížení této „ztracené generace“ navrhují autoři řešit vydáním tzv. dluhopisů uznání, které by financovaly celou reformu. Jenže problém je v tom, kdo a kdy by tento dluh splatil. Ekonomická teorie učí, že vládní dluhy musí být – dříve či později – vykoupeny vyššími daněmi. Tím, že dlužní úpis převedeme z jedné kapsy do druhé kapsy, nezvýšíme celkový blahobyt.

Fondový systém trochu připomíná perpetuum mobile. Máme-li kapitál, můžeme mít výnos z kapitálu. Abychom ho však získali, musíme nejdříve spořit. Buď tedy můžeme udržet relativní penze v budoucnu – a pak musíme dnes více spořit (a méně spotřebovávat), nebo budeme dnes spotřebovávat stejně jako minulé generace – a pak se musíme smířit s nižšími důchody.

Výpočty implicitního dluhu a jeho srovnávání s dluhem explicitním jsou spíše zavádějící. Za prvé, je třeba si uvědomit, že implicitní dluh je fiktivní, tj. je vypočítán jako hypotetický dluh, který by vznikl, kdyby se neměnily parametry průběžného systému. V průběhu času se však parametry měnit budou. Za druhé, radikální důchodová reforma s pomocí dluhopisů uznání je horší, neboť tento implicitní dluh mění v explicitní.

Odhady nákladů na přechod k fondovému systému jsou přitom astronomické. Mají-li současní důchodci pobírat starobní důchod jako dnes a střední generace má získat alespoň část penzí z PAYG, pohybují se náklady přechodu od jedné poloviny k dvojnásobku HDP (Jelínek – Schneider 1997). Ačkoli autoři utěšují, že implicitní dluh v průběžném systému je ještě vyšší, ten je ve skutečnosti fiktivní, zatímco jejich dluh je reálný. Ať se to komu líbí nebo ne, současná mladá a střední generace se své odpovědnosti za důchodovou reformu nemůže zříci. Buď ji zaplatí v podobě vyšších daní dnes, nebo vyššími daněmi (či inflací) v budoucnu. Představa, že se může ze své odpovědnosti vylhat nebo dokonce dosáhnout vyšších relativních penzí, je nerealistická. Žádná reforma penzijního systému nemůže principiálně vyřešit tento základní problém mezigeneračního konfliktu.

Pravdu má Bezděk (2000), že úsporná opatření v penzijním systému vedou ke zhoršení životní úrovně budoucích penzistů ve srovnání s dnes platným stavem. Pokud chce dnešní střední a mladá generace udržet životní úroveň ve starším věku, bude muset dnes omezit svou spotřebu. Pokud lidé optimalizují spotřebu ve dvou obdobích (produktivním a postproduktivním), jejich celkový blahobyt se bohužel nezvýší.

To samozřejmě nevylučuje, že konkrétní jedinci, kteří jsou dost prozíraví a budou si spořit na důchod dostatečné množství prostředků, se budou na odpočinku těšit stejným nebo dokonce vyšším relativním důchodům než jejich rodiče. Celkově však každá generace díky současné krizi penzijního systému bude muset něco obětovat – bude méně spotřebovávat v produktivním období nebo v důchodu. Žádný oběd není zadarmo.

Filozofie reformy

Stát nemá zajišťovat občany od kolébky až po hrob, nýbrž zajistit záchrannou sociální síť: garantovat občanům určitou minimální úroveň pomoci v případě, že se ocitnou v nouzi. Sociální síť by měla zmírňovat sociální dopady hospodářského vývoje. Není úkolem státu, aby štědře zajišťoval občany ve stáří, ale aby umožnil, aby se o sebe postarali sami během svého aktivního života.

Člověk se může zajistit na stáří třemi způsoby. Za prvé, může odložit současnou spotřebu a vytvářet soukromé úspory (peněžní depozita, akcie, dluhopisy či soukromé penze). Za druhé, člověk se může zajistit na stáří tím, že zplodí a vychová odpovědné děti. Když jsou děti mladé, rodiče jim zajišťují jídlo, ošacení a vzdělání. Když děti vyrostou, vracejí rodičům dary v podobě peněžních či materiálních transferů. Za třetí, člověk se účastní programu sociálního pojištění.

Je chybné, když se debata o zajištění ve stáří neustále soustřeďuje pouze na třetí část. Ta by neměla být ve svobodné společnosti dominantním, a už vůbec ne jediným zdrojem zajištění ve stáří. Státní penze budou v příštích desetiletích klesat ve všech zemích, které zaznamenávají nepříznivý demografický vývoj. Tento poznatek je platný bez ohledu na typ důchodové reformy, kterou země projde.

Transformačním procesem v první polovině 90. let byl vytvořen důchodový systém založený na dvou pilířích: na povinném systému důchodového pojištění, v němž je uplatňován princip sociální solidarity a jehož financování je průběžné, a na dobrovolném penzijním připojištění se státním příspěvkem, který je koncipován jako individuální spoření a je založen na kapitálovém financování.

V minulých letech vznikla při ministerstvu financí skupina, která vypočítala bilanci důchodového systému podle variant, které předložily politické strany. Mezi demokratickými politickými stranami převládl názor, že důchodový systém je třeba reformovat. Zatímco ODS předložila koncept rovného důchodu, ČSSD doporučila švédský model s fiktivními účty. KDU navrhla část důchodového pojištění vyvést do povinných fondů.

Švédský model s fiktivními účty, který více váže vyplácené penze na zaplacené příspěvky, je spíše kosmetickou změnou. Ačkoli je tato změna krokem k větší adresnosti, je otázkou, proč by si lidé měli platit příspěvky do PAYG, a ne rovnou do soukromých fondů. PAYG měl by měl zajišťovat solidaritu, dobrovolné spoření naopak zohledňovat příjmy a výkonnost poplatníka.

Debata o důchodové reformě se dnes ocitá před dvěma krajnostmi: na jedné straně „nedělat nic“, na straně druhé radikální reforma. Obě jsou chybné. Není správné přihlížet k tomu, jak se důchodový systém propadá do stále hlubších deficitů. Na druhé straně radikální reforma nedodá žádný nový kapitál, pokud nárůst úspor u penzijních fondů financuje státním dluhem. Mnoho autorů volá po privatizaci důchodového systému. Je třeba se ale rozhodnout, zda bychom jej měli privatizovat úplně či částečně. Úplná privatizace, která by znamenala ztrátu životního minima garantovaného státem, je stěží představitelná. Není pravděpodobné, že ve střední Evropě či jinde na Západě by byli lidé ochotni provést tak radikální změnu v uvažování. Proto se v dnešní ČR se nabízí postupná privatizace.

Evoluční pojetí


Ideou reformy zůstává omezení závislosti občanů na státu, která v minulosti byla a dnes stále ještě je nadměrná. Role státu se oproti minulému režimu změnila a je jí třeba přesněji definovat. Je třeba vytvořit podmínky pro to, aby lidé vlastními silami a přičiněním řešili vlastní sociální problémy, situace a události. Na druhé straně stát má zasahovat tam, kde občan vlastními silami ani silami rodiny nestačí.

Většina zemí OECD již delší dobu má dvoupilířový důchodový systém, který se skládá ze státního PAYG a soukromých dobrovolných penzijních plánů. Soukromé penzijní fondy mají ve většině zemích OECD dlouhou tradici, ale na striktně dobrovolné bázi. Doporučení Světové banky v podobě třípilířového systému jsou sporná. Modelem proto zůstává kombinace státního důchodu a soukromého spoření.

Provádět důchodovou revoluci by bylo možné jen při změně sociálně-politických faktorů, které penzijní systém ovlivňují. Protože nepředpokládáme tak razantní posun v preferencích většiny obyvatel ČR, nabízíme pozvolnou, nikoli radikální proměnu důchodového systému. Takový návrh je nejen ekonomicky smysluplný, ale je i politicky průchodnější.

Lámat hůl nad průběžným systémem je předčasné. Průběžné systémy jsou citlivé na změny parametrů – poměr důchod/mzda, sazba důchodového pojištění a věk pro odchod do důchodu. Kombinací změn parametrů průběžného systému lze vyrovnat i nejzoufalejší případy. ČR by měla využít unikátní příležitosti a v horizontu desetiletí postupně stlačovat poměr státní důchod/mzda.

Postupné snižování podílu státní důchod/průměrná mzda je reálným procesem již přes patnáct let. Zatímco v roce 1989 činil průměrný důchod 50 % průměrné mzdy, v roce 2005 činil tento poměr 41 % průměrné mzdy. Nemělo by tedy být žádnou tragédií, pokud by tento podíl dále klesal až ke 30 procentům v roce 2030 či 20 procentům průměrné mzdy v roce 2050. Toto pozvolné snižování váhy průběžného systému lze zajistit indexací důchodů podle cen, nikoli podle vývoje nominálních mezd (viz Holman 2002).

Valorizace důchodů podle cen není žádná tragédie. Prakticky nikde na světě se plná mzdová indexace nevyskytuje. V praxi jsou penze valorizovány podle cen, nebo podle kombinace cen a mezd. Tento pasivní přístup může českému důchodovému systému hodně ulehčit. Současně je třeba podporovat občany, aby spořili na stáří. Občané by měli vědět, že když si nebudou spořit na stáří, budou mít životní úroveň pouze na úrovni životního minima.

Toto evoluční, nikoli revoluční řešení krize důchodového systému je kompromisem mezi dvěma krajnostmi: nedělat nic a propadat se do stále hlubších deficitů, nebo radikální reforma se stejným důsledkem. Pokud v krátkém a středním období nedojde k radikální proměně politických preferencí obyvatel (což není pravděpodobné), je možné shodnout se alespoň na kompromisu: měnit parametry průběžného systému s cílem pozvolna snižovat jeho váhu na zajištění ve stáří.

Nový mezigenerační kontrakt


Samozřejmě je nutné dále hledat úspory v rámci stávajícího systému. Problematický je např. souběh důchodu a příjmu z pracovní činnosti. Za úvahu stojí zrušení vdovských a vdoveckých důchodů, které se zdají být v dnešní době překonané – tím spíše, že přeživší partner zdědí soukromé penzijní úspory druhého partnera. Více než 30 % důchodových dávek se týká jiných oblastí než starobní penze. Omezit je třeba předčasné odchody do důchodu.

Pokračovat je nutno ve zvyšování věkové hranice pro muže a ženy až na 65 let, možná i více. Když se americký důchodový systém dostal v 70. letech do krize, zvýšila vláda věk pro odchod do důchodu ze 65 na 67 let. Dnes existují návrhy posunout v USA důchodový věk až na 70 let. Střední délka života se i v ČR stále prodlužuje, což svědčí o tom, že lidé v pozdějším věku jsou zdravější a výkonnější než v minulosti.

Příspěvek na sociální pojištění dnes není realistické snižovat (vznikly by dodatečné dluhy), ale ani zvyšovat. Kdyby se průběžný systém vyrovnával pomocí zvýšení sazby důchodového pojištění, přispívalo by to k vyšší nezaměstnanosti. Další navýšení sazby důchodového pojištění by oslabilo podněty k investování, vyvolalo distorze na trhu práce a zpomalilo hospodářský růst.

Nápad, kdy první část příspěvků na důchodové pojištění jde do státního průběžného systému a menší část (např. 4 procentní body z 28 % důchodového pojištění) na soukromé účty, působí na první pohled sympaticky. Sporné je však dluhové financování této operace. Bude-li úleva na důchodovém pojištění jednou vyvážena vyššími daněmi, nemá smysl. Lépe je, když se lidé smíří s nižšími státními důchody a každý si spoří na důchod dobrovolně.

Naše reforma je založena na novém „mezigeneračním kontraktu“: starší generace bude mít o něco nižší relativní důchody než generace předchozí a střední a mladá generace omezí spotřebu v produktivním věku (buď kvůli vyšším daním nebo proto, že si bude spořit do soukromých fondů). V konečném důsledku se náklady způsobené stárnutím populace rozdělí mezi starší, střední i mladší generaci.

Z výpočtů výkonného týmu pro důchodovou reformu (www.reformaduchodu.cz) vyplývá, že samotné prodloužení věku pro odchod do důchodu pro muže i ženy na 65 let by zmírnilo implicitní dluh v PAYG do roku 2100 ve stávající výši 250 % HDP na 150 % HDP. Indexace důchodů podle cen by implicitní deficit do roku 2100 zmírnila rovněž o 100 procentních bodů, a to dokonce při zachování poměru důchod/průměrná mzda na slušné úrovni 35 % do roku 2100.

To znamená, že kombinací obou těchto metod lze snížit kumulovaný schodek důchodového systému do roku 2100 na 50 % HDP. Tento deficit je nezanedbatelný, nicméně v kontextu ostatních čísel ne astronomický. Lze jej zmírnit či úplně vyrušit postupným snižováním poměru důchod/mzda – např. na 30 %. V rezervě přitom zůstává další zvyšování důchodového věku nad 65 let.

Privatizace důchodového systému je záslužná, ale neměla by probíhat za cenu zadlužování budoucích či současných generací. Přeměna toliko implicitního dluhu v explicitní vyvolá obavy investorů. Při provádění důchodové reformy je proto lepší upřednostňovat strategii rozpočtové konsolidace (namísto financování dluhem), která jediná dokáže zvýšit soukromé úspory a podpořit ekonomický růst.

Závěr


Průběžný důchodový systém v mnoha zemích se dostal do vážné krize. Jeho bankrot by byl tragédií, ne nepodobnou tragédii prožitou za Velké deprese. Věřit, že za stávajícího průběžného systému by se lidé mohli dočkat podobně vysokých důchodů, jako měla generace našich rodičů, by bylo neodpovědné. Stejně tak je však neodpovědné si představovat, že fondový systém odstraní mezigenerační konflikt, před nímž stojíme. Podle ekonomických pravidel by zavedení fondového systému mělo být výhodnější, pokud je výnos soukromých penzijních fondů vyšší než je součet míry růstu populace a průměrných mezd. V praxi je však aplikace tohoto pravidla obtížnější, protože existují nenulové náklady přechodu mezi oběma systémy. Náklady demografického stárnutí dopadnou na produktivní a neproduktivní generaci – bez ohledu na typ důchodového systému. Průběžný systém je dnes takřka všeobecně zatracován a spása je hledána ve fondovém systému. Jako snaha zvýšit osobní odpovědnost každého jedince za svůj osud – což je jedna ze základních hodnot konzervatismu – to není špatná idea. Jenže fondový systém by měl být individuální a dobrovolný, nikoli povinný. V míře, v jaké je zajištění ve stáří soukromým zájmem, se o něj stará každý jedinec. V míře, v jaké je zajištění veřejným zájmem, je zajišťuje stát.

Skutečná reforma by měla být rozpočtově neutrální, tj. nevytvářet nové důchodové schodky – ať už explicitní nebo implicitní. Proto by měla postupně upravovat parametry průběžného systému. V současné době se nabízí zvyšování věku pro odchod do důchodu a snižování podílu průměrný důchod/mzda. Toto klidné, neskokové a evoluční řešení je smysluplnější i politicky průchodnější než důchodová revoluce.


-----------------------------------------------------------


Literatura:


Bezděk, V.: Penzijní systém obecně i v kontextu české ekonomiky I, II. Praha, ČNB 2000.

Friedman, M.: Speaking the Truth About Social Security Reform. Briefing Papers, CATO Institut, April 1999.

Holman, R.: Osobní účty ve zdravotním a penzijním pojištění. Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2002.

Jelínek, T. – Schneider, O.: Penzijní reforma v ČR – miliardy ve hře. Praha, Občanský institut 1997.

Klaus, V.: Poznámky k dnešnímu důchodovému systému a jeho potřebné změně. In: Ekonomika, právo a politika. Sborník CEP č. 2/2000, s. 79-82.

Kreidl, V.: Penzijní reforma v ČR. Finance a úvěr 48 (1998), č. 1, s. 36-54.

Loužek, M.: Má důchodová reforma se zadlužením smysl? Politická ekonomie 2006, č. 2, s. 247-260.

Mach, P.: Rovný důchod jako alternativa k dnešnímu důchodovému systému. In: Holman, R. a kol.: Studie k reformám zdravotního a penzijního pojištění. Praha, VŠE 2005, s. 123-139.

Müller, K.: The Political Economy of Pension Reform in Central-Eastern Europe. Cheltenham, UK - Northampton, MA, USA, Edward Elgar 1999.

Schneider, O.: Dynamický model důchodové reformy v ČR. Finance a úvěr 48 (1998), č. 1. s. 55-65.



Marek Loužek
ředitel výzkumu Centra pro ekonomiku a politiku (CEP); editor jeho newsletteru a řady sborníků. Přednáší na FF UK a VŠE v Praze. Knihy: Zapomenutá transformace (1999), Spor o metodu (2001), Populační ekonomie (2004), Rozšiřování EU (2004), Max Weber (2005)
 
  Přístupy: 3650 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA