Český rozhlas 7, 21.08.2005

Výročí, které si dnes připomínáme, není nikterak kulaté, přesto stojí za to alespoň jednou za rok na události ze srpna 1968 vzpomenout. "Každý národ se dnes snaží do evropské debaty přinést svůj příběh o utrpení. Stranou tohoto procesu nemůžeme zůstat ani my. Máme k tomu dva důvody. První spočívá v tom, že jsme sami v některých příbězích líčeni jako autoři utrpení. Druhý spočívá v tom, že sami musíme mít zájem podat svědectví o moderním českém osudu. Představit Evropě svůj vlastní příběh a ukázat, že my jsme válku nezačali ani v roce 1938 ani v roce 1968." Píše Hynek Fajmon v úvodu knihy, jejíž stránky otevřeme v následujících minutách.
Naším hostem ve studiu je europoslanec Hynek Fajmon, dobrý den.
Dobrý den.

Pane Fajmone, vy jste autorem knihy Sovětská okupace Československa a její oběti. To je poměrně nový, objevný pohled na celou problematiku. Co vás k tomu přivedlo? Setkal jste se vy osobně s někým, kdo patří mezi takové oběti?
Ano, znám takové lidi, protože jsem se narodil a žiji v Lysé nad Labem, která je 4 km od Milovic, kde byla celých 21 let umístěna největší sovětská posádka. Já jsem inicioval ve sněmovně zákon odškodňující tyto oběti sovětské okupace a během jednání o tomto zákonu jsem se setkal s celou řadou lidí, kteří mi v dopisech psali svoje příběhy, i jsem se s nimi setkal osobně. například jsem se setkal s paní, která přišla o svého manžela, protože opilí sovětští vojáci v náklaďáku ho smetli v jeho osobním autě. Stalo se to někdy počátkem 70. let. A tyto příběhy nejsou zdokumentovány. Já jsem se pokusil vytvořit co nejúplnější seznam lidí, kteří tou okupací byli nějakým způsobem postiženi.

To je případ člověka, který byl poškozen zcela bez zavinění. Byly i případy lidí, kteří proti okupaci aktivně vystupovali?
Samozřejmě. Celá ta epocha byla rozdělena na dvě části. Největší počty obětí byly v roce 1968 při samotném vpádu okupačních armád, kdy pro celé Československo je počet zabitých dokumentován na 72 a vážně zraněných nebo znásilněných na více než 2000, ale další oběti jsou i v následujících letech. Určité vzepětí přišlo v roce 1969 při výročí okupace, ale tam už je to složitější, protože to často byly oběti milicí, domácích pořádkových jednotek SNB a pak je období od roku 1970 - 1991, kdy lidé umírali při velmi tragických případech, kdy například na Moravě je dokumentován případ, kdy byla vyvražděna jedna rodina sovětským vojákem, který dezertoval. Tyto příběhy jsou málo zmapované a myslím, že by se o nich taky mělo mluvit.

Jak vymezujete "oběť". Jsou to lidé, kteří přišli o život? Nebo i zranění a podobně?
To vymezení má dneska už legislativní podobu, protože ten zákon vyšel ve sbírce zákonů. Jsou to čestí občané, kteří byli zabiti, zraněni nebo znásilněni působením okupačních vojsk, tzn. nejenom sovětské, ale i polské, bulharské atd. - a to v celém tom období až do odchodu posledního okupačního vojáka v roce 1991.

Kolik je těch obětí dohromady?
To se nám nepodařilo dosud zmapovat a já předpokládám, že tím, že je zákonem stanoveno odškodnění, tak z toho procesu vznikne přesnější představa o tom, jaký celkový počet obětí v Československu byl.

A zatím to vypadá jak, alespoň řádově?
Řádově by to mělo být v kategorii zabitých lidí 100, 150 osob - tady musíme rozlišovat, jestli bereme celé Československo nebo jenom Českou republiku, ale řádově 150 lidí. V kategorii zraněných to bude někde do 5000 osob a v kategorii znásilněných stovky osob. Ale nemůžeme se dívat na tu okupaci jenom z hlediska těch obětí zabitých, zraněných nebo znásilněných. To je jenom špička ledovce, který zahrnoval i zničené perspektivy milionů lidí. Tady bylo po roce 1968 několik set tisíc lidí, kteří odešli do emigrace, což jsou de facto také svým způsobem oběti, protože museli odejít nebo se tak na základě nové situace rozhodli, a pak je celá řada lidí, kteří byli perzekvováni v práci nebo při studiu a pod. Takže svým způsobem lze celý český národ považovat za oběť okupace a každý to nesl svým způsobem více nebo méně. Pokud si odmyslíme tu skupinu kolaborantů, která samozřejmě na tom ještě vydělala.

Když se teď podrobněji podíváme na tu knihu. Vy jste jejím editorem. Jakými aspekty té okupace se jednotlivé příspěvky ve sborníků zabývají?
My jsme uspořádali ve spolzupráci s Centrem pro studium demokracie a kultury v Brně konferenci na to téma, kam jsme pozvali všechny významné české historiky, kteří se touto záležitostí zabývají. S tím, že jsme zaměřili pozornost na oběti okupace, méně jsme se chtěli věnovat těm politickým souvislostem, sporům mezi reformními komunisty a stalinisty, více se zaměřit na to, co konkrétně okupace přinesla, jak fungovala a jací lidé byli postiženi.

Bude mít vaše iniciativa nějaké pokračování?
Uvidíme. já jsem při zpracování toho tématu diskutoval s mnoha historiky, kteří mi říkali, že bychom se mohli také podívat na záležitost obětí násilí vlastních bezpečnostních jednotek. například ten rok 1969 je velmi málo zmapovaný, jsou tam lidé, kteří byli zastřeleni Lidovými milicemi. A pak samozřejmě celá skupina osob, které byly postiženy činností Státní bezpečnosti. a pak je skupina osob, dosud velmi málo zdokumentována, které byly postiženy při pokusu o přechod státní hranice. Byli zastřeleni nebo vážně zraněni při pokusu o opuštění republiky. To jsou témata, která jsou dosud nedostatečně zpracována. Myslím si, že určitá iniciativa v těchto oblastech ještě je možná a myslím si, že někteří mí kolegové ve sněmovně, kde já už nezasedám, se tím určitě budou v budoucnosti zabývat.