Léčba Klausem. Ukradená revoluce.

Spálená země.

…a Václav Klaus.

Jiří Svoboda

I.

„Každý sled empirických událostí je slučitelný s jakýmkoli množstvím vzájemně neslučitelných výkladů…“

Hans Hermann Hoppe

Před časem jsem publikoval na internetu úvahu „Konec dějin v Čechách a Václav Klaus“. Z ohlasů, osobních rozhovorů a řady později napsaných a publikovaných článků jsem nabyl dojmu, že některé jevy v souvislostech, které jsem zmínil, jsou již s odstupem let pozapomenuté a bylo by vhodné je připomenout a věcně doplnit. A tak jsem se, byť z poněkud jiných zorných úhlů, k tématu znovu vrátil.

Znovu jsem si položil otázku jaké příčiny vedly k tomu, že se Václav Klaus – nedotknutelný zázračný léčitel české společnosti první poloviny 90tých let – v očích „hlídacích psů demokracie“ a „kulturně-mediální fronty“ (a jejich prostřednictvím i nemalé části veřejnosti) proměnil v zemského škůdce, jehož slova, skutky i jméno byly dány do klatby a nad jeho hlavou byly obřadně zlomeny posvátné svíce.

Stálo by za to dnes české veřejnosti znovu promítnout seriál „Léčba Klausem“ – sedmým pádem chtěli tvůrci patrně napovědět, že Václav Klaus působí v Čechách v dvojjediné roli: léku („být léčen penicilínem“) i lékaře. Implikace trpného rodu („být léčen lékařem“) měla zároveň v pacientovi, jímž byla chtě nechtě většina občanů ČR, vyvolat pocit pasivního poddání se léčbě ve víře, že se po banální operaci probudí z narkózy uprostřed hospodářského zázraku s životní úrovní, srovnatelnou alespoň s Rakušany.

Jak k tomu došlo, že hlavní tvůrce uvedeného seriálu jen o pár let později spoluzaložil mládežnické hnutí „Děkujeme, odejděte!“, které čas desátého výročí listopadu 1989 označilo za „dosud největší marasmus – politický i morální!“ a za uvedený stav učinilo zodpovědnými politické vůdce (především Miloše Zemana a Václava Klause).

Jak k tomu došlo, že k organizátorům patřil i Václav Marhoul, kterému se za Klausovy vlády na počátku 90tých let tak povedla privatizace Filmového studia Barrandov, Filmového symfonického orchestru Ve Smečkách i kina U hradeb, že se na rozdíl od českého filmu od těch časů nemusí obávat o existenční zdroje.

V českých dějinách se však obdobných otázek nabízí celá řada.

Za připomenutí stojí jistě strastiplná životní cesta Dr. Aloise Rašína, odsouzeného c.k. soudem za podvracení monarchie k trestu smrti, jehož vykonání Rašín unikl jen díky odchodu starého mocnáře na věčnost a amnestii nastupujícího císaře Karla. Mluvím o Dr. Aloisi Rašínovi, tvůrci prvního československého zákona, na jehož základě právně vznikla I. republika. O Dr. Aloisi Rašínovi, jehož životním dílem se stala stabilní česká měna v moři zem obklopujícího hospodářského chaosu a hyperinflace. Nenáviděla ho česká levice pro radikalismus úsporných opatření. Nenáviděli ho čeští legionáři, jimž na finanční požadavky odpověděl, že za službu vlasti se neplatí! Když padl, sražen kulkou pomateného anarcho-komunistického levičáka, studenta Šoupala, první jeho slova, když se k němu dostavil policejní rada Bienert byla: „udělal to legionář, viďte…?“

Významným příkladem je však především často překrucovaná a zapomínaná epizoda ze života T.G.Masaryka. Z doby hilsneriády, kdy byl pro svá radikální vystoupení ostouzen nejen „hlídacími psy demokracie“ a národoveckou „mediálně-kulturní frontou“ ale i osvícenými studenty Karlovy university, kteří mu řekli své „Děkujeme, odejděte!“, když v aule způsobili takový rachot, že TGM nemohl promluvit. A tak psal na tabuli výzvu k toleranci. Žádal, aby mu byl dán prostor k přednesení jeho úhlu vidění a jeho argumentů. TGM i rodina byli ohrožováni na zdraví a životě a prakticky donuceni k odchodu do exilu. O něco později byl T.G. Masaryk v Čechách triumfálně uvítán jako prezident osvoboditel.

Existuje nějaký společný jmenovatel těchto dějů? Krom bezvýznamných figurek zapomenutých statistů?

II.

„Přeměny moderních společností probíhají prostřednictvím složitého narativizujícího procesu.

První etapa se skládá z přechodu od utopického scénáře osvobození k programové vizi změn, kterou přijme podstatná část obyvatelstva jako uvěřitelnou a pravděpodobnou…“

Simon Smith: „Jak vzniká občanská společnost ve středovýchodní Evropě prostřednictvím vytváření mýtů.“

Pokusím se identifikovat uzlové body onoho narativizujícího procesu, jak u nás probíhal od počátku 90tých let. Přitom ovšem nemohu opomenout spontánní vznik mýtů a symbolických vyjádření prožitků, které by měly fungovat jako integrující záchytné body pospolitosti. Porevoluční společnost bez mýtů, symbolických vyjádření a převyprávění (narativizace) obecného procesu do poměrů profánního empirického života, by byla velmi nestabilní a pod prvním náporem by podlehla.

Nepůjde o hru se slovy a obrazy, jak by se mohlo zdát! Vždyť na řeči a z řeči vznikajících obrazech je založeno naše poznání, chápání a prožívání světa. Proto se o řeč a příběhy tak intenzivně zajímají i reklamní, vlivové a P.R. agentury, ti co touží být něčím zvoleni a všichni, kdo chtějí veřejností nějak manipulovat.

Schizoidnost současného mediálního obrazu Václava Klause popsala nedávno M. Varadinková takto: „…novináři už sami dokonale věří virtuální realitě, kterou cílevědomě vytvářejí přinejmenším pět let. Už přestali rozlišovat reálnou skutečnost od toho, co si sami vymysleli. Zaměňují své subjektivní pocity za fakta…“.

V hrubých rysech s M.Varadinkovou souhlasím. Nevysvětluje však, proč oni „hlídací psi demokracie“ a „kulturně-mediální fronta“ tuto virtuální realitu vytvářejí. Přiléhavější by byl podle mne termín: „paranoidní realita“, neboť si na rozdíl od autorky nemyslím, že se jedná výhradně o vědomé a cílené jednání. Příčiny jsou zjevně hlubší, než jen osobní averze (v lepším případě); očividná absence profesionality, projevující se zaměňováním žurnalistiky a politického aktivismu; nebo přímý osobní politický či hmotný zájem – korupce (v horším případě).

Nejprve se pokusím zjednodušeně, v obecné poloze, objasnit mechanizmus vzniku Varadinkovou popsané virtuální reality, která existuje jednak jako převažující obraz Václava Klause v médiích, a jednak jako sdílený obraz vědomí části „kulturně-mediální fronty“ a množství dalších občanů.

III.

„Na frustrační situace reaguje psychika obrannými mechanizmy – represí (potlačením); únikem (regresí, fantazií); mechanizmy zakrývání zdrojů úzkosti (přemístěním, projekcí, racionalizací, sublimací, záminkovou reakcí)…“

Milan Nakonečný: Psychologie osobnosti.

Od časů, kdy Sigmund Freud vydal Úvod do psychoanalýzy, se v individuální (i kolektivní) psychologii zabydlel termín mechanická suprese, jímž bývá popisová dynamický proces vytěsnění nepřijatelných prožitkových a představových obsahů, které jsou pro jedince (i pospolitost) natolik traumatizující, že ohrožují jeho soudržnost (osobnostní integritu).

Nepřijatelné prožitkové a představové obsahy jsou vytěsňovány do nevědomí a nahrazovány vytvářením symbolických obrazů a mýtů, které vytěsněný reálný obsah zastupují ve snesitelné podobě. Rozevírání nůžek mezi realitou a jejím symbolickým vyjádřením vyvolává u jedince (a obdobně i u pospolitosti) neurózu, což je jen jinými slovy popsaná diagnóza choroby, kterou prezident Havel formuloval slovy: „blbá nálada“. Tento termín je dokonce neobyčejně přesný – spouštěcím mechanizmem „blbé nálady“ není fatální událost. U většiny neurotických lidí ji vyvolává bezvýznamná epizoda, hádka v tramvaji, štiplavá poznámka manželky u snídaně, došlá baterka v mobilu. Příznačné přitom je, že původní motiv si již stěží vybavujeme, čímž se nálada nejen nelepší, ale naopak, často se zhoršuje. S „blbou náladou“ narůstá vnitřní tenze a psychologická pohotovost k externalizaci nějakého konfliktu.

Blbá nálada vyjadřuje intenzitu reálného existenciálního i existenčního problému, s nímž se nedokážu vyrovnat. Abych si udržel osobnostní integritu a nestal se duševně nemocným, automatické procesy neřešitelný problém vytěsní z vědomí a (obdobnými mechanizmy jako sen) ho přetvoří do přijatelného symbolického vyjádření, které ventiluje s problémem spjaté psychické přepětí.

Pro příklad uvedu větu, která je spojována s liberálně konzervativní koncepcí: „schopný, invenční a pracovitý člověk získává v demokratické společnosti materiální i morální statut, (tedy uznání těmi, na jejichž mínění záleží)“. Ale co když se člověk stane dlouhodobě neúspěšným? Začne být na pochybách, je-li opravdu schopný, invenční a dostatečně pracovitý. Takové pochyby naleptávají jeho sebevědomí, psychickou pohodu a většinou následně dochází k eskalaci neúspěchu. Člověk je zasažen v centru své existence. Mechanizmus vytěsnění, chránící naše duševní zdraví, problém selhání (často nedostatku štěstí) v jeho emoční naléhavosti přenese do vnějších poměrů. Nejde o mé selhání, ale o chybně nastavený žebříček hodnot – stanu se věřícím; vstoupím do náboženské sekty; začnu se politicky angažovat v hnutí, které zpochybňuje pravdivost premisy (nebo se s jeho hodnocením alespoň ztotožním): „v této společnosti mohou uspět jen tuneláři, lumpové a podvodníci!“.

Tato negativní odezva je v emocionální oblasti tím masivnější, čím silněji jsme se na počátku v porevoluční euforii se společenským vývojem ztotožnili. Měli jsme vysoké aspirace a věřili jsme, že svými schopnostmi, invencí a pracovitostí získáme materiální a morální statut, jaký jsme před revolucí neměli.

Na tomto mechanizmu vytěsnění a symbolické projekce postavil svou předvolební kampaň v roce 1996 Miloš Zeman. Stal se mluvčím skrytých přání a touhy neúspěšných po potvrzení jejich osobnostního statutu. Byla to taktika mimořádně úspěšná, která nakonec přivedla ČSSD z bezvýznamnosti 6% v roce 1992 až na práh vládní odpovědnosti; pro společenskou perspektivu a veřejné duševní zdraví to byla, podle mého názoru, taktika zhoubná. Napomáhala totiž šíření negativních emocí, které mají v české kotlině už tak dost hluboké kořeny (závist, pomstychtivost, egalitářství, provinčnost).

Povaha tvrzení: „…u nás mohou uspět jen tuneláři, lumpové a podvodníci!“, nebo: „…předchozí vláda nám zanechává spálenou zemi!“, je zřetelně metaforická (výrok o „spálené zemi“ nemohl nikdo myslet doslovně). Je přitom příznačné, že tento typ výroků, které využívají vytěsněnou frustraci se silným emočním nábojem, může být sestaven z nepřiměřeně expresívních výrazů, aniž se to dotkne jejich akceptovatelnosti.

IV.

„Údělem zbloudilého národa je vždy toužebně očekávat příchod blanických rytířů, kteří z nějakých nevysvětlitelných důvodů určitě budou lepší, než ti předchozí. Takový národ je odsouzen k tomu znovu a znovu polykat žlučovitou slinu rozčarování…“

Jefim Fištejn

Na počátku 90tých let převážná většina občanů „blbou náladu“ neměla. Naopak, veřejnost byla ochotná a připravená akceptovat jakékoli projekty, včetně utopických. O tom svědčí vysoká četnost pozitivních, emocemi nabitých metafor:

O Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.

O Sametová revoluce.

O Nejsme jako oni.

O Jsme na cestě do Evropy. (Vracíme se do Evropy.)

O tom, že je komunikativní podstata uvedených vět především symbolická, svědčí zjevná významová nedostatečnost v rovině doslovné. Věta „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, mohla být vnímána a chápána pouze jako tendence směrem do budoucnosti, jako naplnění podmínky pro tuto optimistickou tendenci, jako překonání minulosti. Na první pohled je přitom zřejmá emocionální vypjatost, až exaltace, čtveřice významových krajností, propojená dějem („vítězí“), převzatým z válečného výraziva. V prvoplánové proklamativnosti zapadá tento „výkřik“ do leitmotivu národní mytologie, spjaté s Blanickými rytíři, či Libušiným proroctvím.

Již citovaný Simon Smith ve své studii o nutných post-revolučních psycho-sociálních procesech, které teprve vedou ke stabilizaci nových poměrů, zdůrazňuje dominantní význam narativizace (převyprávění obecných jevů do osobního příběhu): „Lidé hledají příběh, který jim dokáže vysvětlit proces změn a pomůže jim rekonstruovat určitý sociální pořádek. Během tohoto procesu spolu soutěží v boji o přijetí různé mýty, které spojují nově interpretovanou minulost s předpokládanou budoucností…“.

Pokusy o „převyprávění“ (narativizaci) věty o vítězství pravdy a lásky do řádu osobní všednodenní zkušeností, nutně selhávaly. Radikální konverze zbrojní výroby (prosazená v porevoluční euforii V.Havlem a J.Dienstbierem) na Slovensku sociálně-ekonomicky devastovala celý region, což bylo jedním z významných impulsů pro nastartování emancipačních nálad Slováků (v Praze si Češi rozhodují a my na Slovensku neseme negativní dopady). Jako vítězství pravdy a lásky neakceptovala převážná většina občanů ani příběh rozsáhlé amnestie, po níž vtrhli do ulic i brutální násilníci, lupiči a vrazi. A konečně ani s obscedantní posedlostí nastolovanou otázku omluvy sudetským Němcům, která ve svých důsledcích negativně působí na vztah k mocnému sousedovi a zatěžuje naše vzájemné vztahy. Jistě si zaslouží připomenutí i iniciativa směřující k mírotvorným jednáním Izraelců a Palestinců v Tatrách, která skončila pachutí trapnosti. Obdobně pak i Bush a Gorbačov pohrdli pozváním na summit v Čechách a na nové podobě pravdy a lásky se dohodli někde jinde.

Na domácí půdě se pak záhy začala křížit přirozená skupinová pnutí a zájmy. Míra rozporu mezi realitou a jejím symbolickým vyjádřením se pozvolna proměňovala v neurózu – stačí se rozpomenout na neadekvátně citově zjitřenou „pomlčkovou válku“, která hned zjara 1990 zachvátila Federální parlament a anticipovala rozpad státu.

Stojí za povšimnutí, že svět exaltovaných symbolů a mýtů byl zvláště blízký Václavu Havlovi, který je do společnosti znovu a znovu vnášel. Podnětem k rozpoutání „pomlčkové války“ byla tvorba nových státních symbolů, vypracovaných prezidentovými přáteli a poradci. Obdobou byl velmi bizardní návrh systému státních vyznamenání, který do řádu sekularizovaného státu zaváděl instituci řádových kapitul, přičemž prezident se měl stát nositelem všech nejvyšších řádů ex lege (tedy ze zákona; navrhovatel – prezidentská kancelář – vycházel z konstrukce, že není důstojné hlavy státu, aby dalším osobám udělovala řád, který sama nemá).

Příznačným osudem exaltovaně vzepjatých metafor, které se přirozeně zpěčují narativizaci do rámce všedního života, je poměrně rychlé vyčerpání jejich působivosti a tendence ke zvratu v parodii – stačí si všimnout množství variací, v nichž se uvedená metafora objevuje v těchto dnech na internetu v souvislosti s instalací neonového srdce na panoramatu Hradčan: kupř. „Pravda a láska vítězí nad lží, nenávistí a gotikou…“).

Neméně příznačné pro tento typ metafor je jejich silné emocionální obsazení v kontrastu s absencí jakékoli apelativnosti („pravda a láska zvítězí“, „český národ neskoná“, „k záchraně přijedou Blaničtí rytíři“…atd., protože je to dějinná nutnost; vůle Prozřetelnosti; Boží záměr…). Metafora nevyvolává žádnou podmínku zaujetí osobního postoje člověka, který se cítí být příslušníkem národa – vyvolává pouze pasivní iluzi o nevyhnutelně dobrém konci.

Tento typ metafor českou společnost konzervoval v sebezálibné nehybnosti.

Umrtvující metaforou byl i volební slogan OF z r. 1990: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny!“. Ve významové rovině reflektoval rozhodující podíl levicových (kolektivisticky orientovaných) vůdců OF, když se bezděky vracel k variaci všezahrnující „Národní fronty“ a blokoval proces přirozené strukturace politické scény na bázi sdílení idejí a vyjádřených skupinových sociálních zájmů.

To bylo ovšem krajně nebezpečné v situaci, kdy František Čuba, v souladu s několika střízlivými ekonomy, prorocky tvrdil, že produktivita práce musí vzrůst 5 – 7krát, chceme-li v horizontu 15ti let v životní úrovni srovnat krok s Rakouskem. Růst produktivity práce byl ovšem nedosažitelný bez redefinice vlastnických vztahů (řečeno slovy M.Grebeníčka: bez majetkového převratu), které by v nové podobě umožnily okamžité zrušení výroby neprodejného zboží a reorientaci na sofistikované výroby a trhy, kde by výrobky byly podrobovány technologicky náročnému srovnání.

Václav Klaus jistě nebyl jediný, komu byly tyto premisy zřejmé. Byl však první a ve své době jedinou charizmatickou osobností, která se odvážila utkat s řadou starých i nových symbolických vyjádření a mýtů a to se všemi riziky.

V.

„…správné rozlišení není obvyklé rozlišení na socialisty a konzervativce (nebo pravici a levici), ale na konstruktivisty a liberály – tedy na ty, kteří si myslí, že je možné „vybudovat“ společnost a na ty, kteří si myslí, že je třeba nechal jednat jednotlivce, aniž bychom přesně věděli, jaký výsledek z toho vzejde.“

Murray Rothbard: Vyhlídky pro svobodu.

Polistopadový vývoj se hodnotově odehrával v rámci paradigmatu pravdy a lásky a národního porozumění, zpředmětněného v podobě Občanského fóra – revoluce skončila odstraněním vlády komunistické strany, přijetím svrchovanosti lidských práv a svobod a zásad parlamentní demokracie.

Václav Klaus začal prosazovat paradigma značně odlišné – listopadovou revolucí provedené změny nepokládal za změny konečné, nýbrž za předpoklad k zásadním společenským změnám. Ústředními orientačními body jeho paradigmatu byly: soukromé vlastnictví; svobodná, státem jen v míře nezbytně nutné omezovaná vůle jedince jako hlavní zdroj jeho společenského statutu a nepřímo jako výhradní zdroj národního bohatství; odpovědnost jedince za sociální statut svůj i své rodiny; trh jako svrchované neutrální místo pro stanovení hodnoty.

Václav Klaus toto paradigma samozřejmě nevymyslel, uvedl ho však do českého, tradičně egalitářského prostředí, déle než 50 let vystaveného teorii i praxi nezbytnosti paternalistické autority státu, jehož zájmy mají vždy po právu přednost před zájmy jedince. Tento předpoklad má své kořeny v podstatně hlubších vrstvách, než je únor 1948 – možná dokonce ještě pod tektonickým zlomem, který představují ideová východiska Velké francouzské revoluce.

Myšlenka všeobecné kooperace při tvorbě veřejných statků získala významnou emocionální podporu v době národního obrození. Soukromé vlastnictví je v tomto paradigmatu podnes vnímáno jako protiklad veřejných statků a veřejného zájmu a to v polarizované hodnotové stupnici dobra a zla; mravnosti a nepoctivosti. Soukromý majetek není pouze jednotkou ekonomických operací a vztahů, zdrojem bohatství jedince a zprostředkovaně i bohatství společnosti – má v nepřímé úměře ke své velikosti mravní hodnotu. Takové chápání majetku je zakotveno už v Bibli – stačí si vzpomenout na boháče, který projde do království nebeského obtížněji, než velbloud uchem jehly.

Ne náhodou se v ne-Klausovských koncepcích ekonomické reformy v té době téměř neobjevuje slovo privatizace, které je nahrazováno eufemistickým odstátněním. Pouze Václav Klaus mluví v projektu ekonomické transformace o neviditelné ruce trhu, jako základním nástroji pro indikaci hodnoty. Pozornému čtenáři dobových dokumentů nemůže ujít terminologický rozdíl mezi ekonomickou transformací a ekonomickou (či hospodářskou) reformou – zatímco transformace předpokládala zásadní systémovou změnu; reforma, koncipovaná na půdě české vlády převážně reformními komunisty, počítala pouze s odstraněním hrubých deformací trhu a v zásadních rysech navazovala na koncepty osmašedesátého roku.

Ovšemže jsem se i já, ovlivněn silně levicovým prostředím, upřímně rozhořčoval nad kategoričností, s níž Václav Klaus zavíral mosty ke třetím cestám; s níž odmítal přívlastky, přilepované k pojmu tržní ekonomika. Ovšemže mně byl bližší Miloš Zeman s koncepcí zaměstnaneckých akcií, analogiemi amerických ESOPů, či mandragorských družstev.

Prostřednictvím konfliktů s mýty a symbolickými významy se Václav Klaus nutně dostával do konfliktu s ideologicky zcela odlišně orientovanými osobnostmi a skupinami. Charakteristickou vlastností mýtů je jejich odolnost vůči racionalizaci, jsou kmenovou součástí životního postoje a jejich narušení vede k narušení osobnostní integrity. Střet Václava Klause s Václavem Havlem má proto fatální povahu.

Havlův svět je definován v rámci klíčových slov: dobro, láska, exaltace; elita, sebenáhled, sebeobětování…

Klausův svět se otáčí podél os s klíčovými slovy: racionalita; individuální odpovědnost za vlastní osud; motivace a vůle; loajalita; sebevědomí; být fér…

Nedělám si ambice na vyčerpávající obraz obou postojů a povahových rysů, chci jen výčtem naznačit, že jejich pohled na svět, jejich interpretace světa, není v klíčových pojmech v konfliktu – v klíčových pojmech se zcela míjí. A toto míjení mělo od samého počátku průmět i v koncepci politiky.

VI.

„Celým polistopadovým vývojem se jako červená niť vine víra v právo nevolených jednotlivců a institucí zásadně ovlivňovat politický život země a zásadně podlamovat důvěru v instituce, které tvoří základ parlamentní demokracie…“

Václav Klaus

Zatímco Václavu Havlovi a jeho okolí vyhovovala ideologicky nejasně definovaná platforma Občanského fóra (vnímaná zčásti jako analogie diskusního klubu v disentu), vedená přirozenými autoritami, jejichž mandát nebylo třeba nijak aprobovat, Václav Klaus chápal politiku jako konflikt vyhraněných představ budoucnosti. Nikoli však v poloze nezávazné debaty, nýbrž v poloze otevřené soutěže o možnost vítěznou představu realizovat. To ovšem bylo podmíněno vybudováním demokratické organizační struktury a zřetelným ideologickým vymezením a to i za cenu rozdělení OF na více subjektů.

Je třeba připomenout, že Občanské fórum do té doby žádnou vertikální, demokraticky budovanou organizační strukturu, nemělo – tzv. Koordinační centrum (KC OF) nemělo legitimitu, odvozenou z volby. V průběhu revoluce až do červnových voleb 1990 to bylo přirozené a zákonité. Stav, kdy nikým nevolená elita zastupovala celé, v té době již vládní, hnutí, však přetrvával i nadále. To sice vyhovovalo v Praze soustředěné mocenské skupině i obdobně konstituovaným regionálním a místním samozvaným vůdcům, jako trvalý stav to však bylo neudržitelné a pro utvářející se demokratické poměry škodlivé. Nelze pominout, že mocenská elita, vzešlá z disentu, byla pro demokratické poměry limitována strukturou mnohočetných příbuzenských vazeb a důvěry, založené především na konspiraci. Obojí vedlo ke značnému zúžení základny pro politická a ekonomická rozhodnutí i odbornou kompetenci.

Václav Klaus se svou vizí zásadní společenské transformace na Kongresu OF překvapivě s převahou uspěl a s myšlenkově spřízněnou částí členů založil standardní politickou stranu s místními, regionálními i centrálními orgány, jejichž legitimita byla odvozena z volby. Teprve tímto krokem byl spuštěn proces přirozené krystalizace české politické scény.

Ne-Klausovská část OF, kterou tvořili především bývalí disidenti, reformní komunisté roku 1968, se sdružila v Občanském hnutí (OH), které navzdory tomu, že v jeho vedení byli populární ministři a představitelé České národní rady i Federálního shromáždění, ve volbách 1992 v soutěži s Klausovou ODS zcela propadlo. Poražení se v dalších létech ještě nějaký čas dezorientovaně skrývali pod několika jinými, neméně volebně neúspěšnými, abecedními novotvary, aby nakonec zakotvili v etablovaných politických stranách nebo se zcela ztratili z politické scény.

Václav Klaus v roce 1992 ve střetu vizí budoucnosti, které politické strany nabídli občanům, sice zvítězil, avšak za cenu trvalé rivality a otevřeného nepřátelství vlivných jedinců i skupin, které se jeho vítězstvím cítily dotčeny, neboť si přisuzovaly větší díl zásluh za pád předlistopadového režimu.

VII.

„Druhou, revoluční fází narativizačního procesu je drama, kdy všichni předstírají, že se na něm podílejí, i když je jejich účast často jen imaginární…“

Simon Smith

V červenci 1992 nezvolilo Federální shromáždění ČSFR prezidenta ani při opakované volbě. Václav Havel se další nominace vzdal a na svůj úřad rezignoval.

V srpnu 1992 přijala slovenská politická reprezentace Ústavu svrchovaného státu. Všechny úvahy o společné budoucnosti se staly bezpředmětnými.

Z hlediska tématu této úvahy se jedná o epizodu okrajovou a to zejména proto, že v českých zemích nemá téměř žádný emocionální potenciál a není proto ani zdrojem mýtů a symbolických vyjádření. Legenda, že si Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem rozdělili republiku, většinou není ani interpretována jako přitěžující okolnost. Přesto je pro pořádek třeba dodat, že i tato legenda je pouze součástí virtuální reality.

Byl jsem přítomen na jednání představitelů všech politických stran ČSFR, které uspořádal v Kroměřížském zámku prezident Václav Havel. Zatímco Václav Klaus zastával jednoznačně koncepci Federace s tím, že je nezbytné zřetelně definovat pravomoci národních vlád a parlamentů a pravomoci orgánů Federace; pan Josef Lux, blahé paměti, podporován Hnutím za Moravu a Slezsko, prosazoval spolkový stát, složený ze tří zemí. Rozdělení státu, jako jedinou schůdnou variantu, požadoval na české straně Jan Kalvoda, na straně slovenské reprezentace SNS. Představitelé ostatních slovenských politických stran se pohybovali v pojmově zamlženém terénu federace a konfederace. Každopádně však měli na mysli volné soustátí s měnovou a celní unií, společným zákonodárstvím v nejobecnější rovině a přerozdělovacími mechanizmy národního důchodu, které nerespektovaly ani původ jeho vytvoření, ani dělbu podle počtu obyvatel. Představy slovenské reprezentace byly zcela nerealistické a podle mého přesvědčení byly již v době kroměřížské schůzky zaměřeny jednoznačně na plnou autonomii. Vůle převážné většiny občanů České republiky nebyla, podle mého přesvědčení, s takovou představou v zásadním rozporu.

Rozchod se Slovenskem, které bylo považováno za ekonomickou zátěž, byl v Čechách pociťován jako další argument pro hospodářský optimizmus. Jen málokdo si uvědomoval obrovský rozsah systémových změn, které bylo nezbytné provést během velmi krátkého období. Z hlediska zpětného pohledu na 90tá léta se po liberalizaci cen a liberalizaci zahraničního obchodu museli autoři transformačního manévru vyrovnat se sedmi hlavními problémovými okruhy:

1. Státní vlastnictví pokrývalo 100% české ekonomiky.

2. Stovky podniků produkovaly zboží, které ve změněných podmínkách nemohly absorbovat žádné trhy. Zboží bylo díky předchozí orientaci na technologicky nenáročné trhy jinde neprodejné. V tradičních odbytových zemích bývalé socialistické soustavy přestaly po zhroucení systémů existovat jakékoli garance za platby.

3. Státní podniky s odbytovými potížemi se propadaly do platební neschopnosti a lavinovitě stahovaly za sebou i podniky schopné adaptace druhotnou platební neschopností.

4. Nedostatek kvalitních manažerů, kteří by se se svou prací identifikovali a byli zásadně loajální podniku.

5. Nízká produktivita práce, způsobená předchozím systémem řízení podniků a umělou zaměstnaností.

6. Nedostatek disponibilního domácího kapitálu, využitelného pro modernizaci a privatizaci.

7. Příliš velká pohotovost obyvatel ke spotřebě, přičemž významně převažovala poptávka po zahraničním zboží.

Václav Klaus pokládal z několika důvodů za prioritu změnu vlastnických vztahů – privatizaci. Na rozdíl od ideologů občanské společnosti (pojmu, který se stal zaklínadlem pro návrat k nejasnému politickému uspořádání typu OF, v němž mínění členů volených institucí a nikým nevolených jedinců a skupin má být přisuzována stejná váha) považoval Václav Klaus, a s ním názorově spřízněná skupina liberálů, plošnou deetatizaci ekonomiky za záruku nevratnosti poměrů před listopad 1989. Takovému přesvědčení dával za pravdu nejen Hayek, ale kupř. i Ludwig von Mieses: „…ekonomická kontrola není jen kontrolou jednoho sektoru lidského života, který může být od všech ostatních oddělený; je to kontrola prostředků ke všem našim cílům. Má-li stát úplnou kontrolu nad prostředky, má sílu ovlivňovat rozhodování, které cíle mají být sledovány, a kteří z nás o ně mají usilovat…“ (Svoboda a její antitéze).

Vedle těchto důvodů svědčily ve prospěch rychlé privatizace i důvody věcné – vlastnicky bezprizorným podnikům hrozilo rozkradení lukrativnějších částí vlastními manažery (ať již spontánní privatizaci prováděly staré, či nové struktury). Nerentabilní části zůstávaly opuštěné s desítkami a stovkami zbytečných zaměstnanců, což se mohlo záhy proměnit ve výbušný sociální problém.

Hovoří-li Petr Pithart při každé vhodné příležitosti o podařené privatizaci mladoboleslavské Škodovky a uvádí-li to jako argument kompetentnosti své vlády proti kupónové metodě, dopouští se hrubé demagogie. Škodovka byla, na rozdíl od tisíců jiných státních podniků, solitérem, který zapadal do expanzní strategie firmy Volkswagen. Srovnatelných solitérů bylo možné najít v ČR možná dvě desítky. Ani privatizace zahraničním kapitálem však neposkytuje záruky bezproblémového vývoje, což velmi názorně ukazují komplikace s podniky, kde se zahraniční firmy angažovaly na základě investiční pobídky Zemanovy vlády. Nemluvě o tom, že investiční pobídky formou nejrůznějších zvýhodnění jsou od základu nemravné, neboť diskriminují všechny ostatní podnikatelské subjekty a na české podnikatele mají demotivující vliv.

Masivní privatizace zahraničním kapitálem měla však na počátku 90tých let i velice silné psychologické limity. Dnes už nikdo nepoužije tehdy velmi frekventovaný metaforický výraz „rodinné stříbro“, které „vyprodávat do zahraničí“ bylo považováno nejen komunisty za svatokrádež.

Vláda Václava Klause se proto rozhodla pro kupónovou privatizaci, později Milošem Zemanem prohlášenou za „loupež století“ (je třeba přiznat, že řada expremiérových metafor nalezla ve vědomí obce žurnalistů velice živnou půdu). Kupónová privatizace měla nepochybně mnoho rizik a řadu nevýhod. V diskusích ekonomů (pokud mne paměť neklame) však nebyly popsány ani navrženy alternativní cesty k obdobnému cíli, s výjimkou obecných odkazů na standardní metody. Sám Miloš Zeman velice horoval pro zaměstnanecké akcie, avšak pouze do doby, než vstoupil do Strakovy akademie hlavním vchodem.

Věcnou analýzu kupónové privatizace nemohou nahradit narativizace typu „útěk před právníky“; „na chvíli zhasneme“ (výrok přisuzovaný Tomáši Ježkovi, zřejmě parafrázující situaci s tlačenkou z filmu Miloše Formana Má panenko, hoří!). Nepočítám s tím, že by můj názor vzbudil nadšený souhlas, ale zcela upřímně se domnívám, že silné, mnohavrstevné emocionální nánosy, které v souvislosti s kupónovou privatizací překrývají reálný obsah, jsou spojené spíše s hluboce zakořeněným odporem k většímu majetkovému prospěchu, který získá někdo jiný, aniž já jsem ho já získal také. Privatizace státních podniků by se totiž do běla pohoršených občanů, kteří vykřikují V kotli u paní Jílkové několik hesel, špatně přečtených z novin, stejně nikdy osobně netýkala, i kdyby byla provedena úplně jinými metodami. Že tato hypotéza nemá daleko ke skutečnosti, o tom svědčí apatie, s níž občané vnímají plánovaný stodvacetimiliardový schodek státní rozpočtu na rok 2003, či úvahy ministra financí, že státní dluh překročí v tomto volebním období magickou hranici 1 bilionu Kč.

Docela jistě někteří majitelé kupónových knížek přišli o 2000,-Kč. I když jsem patřil spíše k liknavým investorům, za dvě knížky jsem obdržel 20 tisíc – jak pravil Viktor Kožený: jistota desetinásobku; i když jsem ani jednu knížku nezaregistroval u Harvardských fondů.

Určitě bych dokázal jmenovat řadu výhod a nevýhod kupónové metody a porovnávat jejich váhu. Ale nechám to radši odborníkům. Při zadání seriozních parametrů lze dnes provést velmi přínosné computerové modely.

A „útěk před právníky“? Byl jsem spoluautorem zákona, který za podvody při převodu státního majetku na jiné subjekty stanovil dvacetiletou promlčecí lhůtu. Sazba od tří do pěti let. Tak jakýpak útěk? Nevzpomínám si, že by nezávislý soud někdy zmíněné paragrafy použil. Břemeno velice špatné vymáhatelnosti práva jde jednoznačně k tíži nefunkční justice a vyšetřovatelů. Tuto zhoubnou nemoc, která podrývá víru v instituce demokratického státu, se zatím nezdařilo vymýtit ani vládě ČSSD.

Ze zpětného pohledu se zdá být nejspornější částí transformačního procesu pozdní privatizace bankovního sektoru, který zatížil ekonomiku obrovskými dluhy. Je mimo jakoukoli pochybnost, že existovala politická vůle k tomu, aby bankovní sektor změkčil podmínky pro vydávání úvěrů, a to ať již na samotnou privatizaci, tak na modernizaci výrobních zařízení a vlastní provoz. Mělo-li se v této fázi privatizace vůbec uvažovat o převodu na české vlastníky, museli obdržet úvěry; disponibilní kapitál nebyl jinde, než v bankách.

Měkčí úvěrová politika však nemusela znamenat její zcela nezodpovědné a nekompetentní provádění. Banky poskytovaly desítky milionů na zástavy, k nimž neměli přímo kapitalizovatelné zástavní právo; samy předměty zástavy na první pohled často nesplňovaly garanci úvěru, i když měly pěkně vypracované znalecké posudky. V úvěrové politice bank vládla vcelku zjevná korupce.

Přímou odpovědnost za objem ztrát nese nepochybně Česká národní banka, která nevykonávala, či vykonávala jen zcela diletantsky, zákonem jí svěřený bankovní dohled. V opačném případě by nebylo možné, aby do černé díry nepovedených bankovních operací, od nezajištěných úvěrů; zákonité neschopnosti bank vykonávat vlastnická práva za manažery obřích podniků (Škoda Plzeň; Kopřivnice); až po lukrativní podvody, kterých se dopouštěl sám bankovní management, beze stopy zmizelo kolem 500 mld. Kč. Uvedené číslo zhruba reflektuje současný stav, kde se již projevují položky za oddlužení České spořitelny a Komerční banky před privatizací; a odhadované finanční nároky na pokrytí státní garance za závazky IPB při jejím prodeji ČSOB (odhady v tomto případě uvádějí až 100 miliard Kč).

Obrazně řečeno: v těchto fázích transformace by bylo bývalo nejšetrnějším řešením bankovního sektoru utíkat před znalci, vlastním managementem i před právníky! Na znaleckých posudcích, špatně postavených smlouvách, nekompetentním jednání obchodních soudů a nefunkčnosti orgánů činných v trestním řízení tratily banky (a jejich prostřednictvím celá česká ekonomika) závratné sumy.

Ale vlastně: jaképak podvody? I za doby, kdy se „útěk před právníky“ stal již mytologickým zaříkávadlem chyb Klausovy éry a vláda Miloše Zemana ze vší síly tlačila na akci čisté ruce, bylo několik bankéřů sice vyšetřováno, snad ani jeden nebyl však dodnes pravomocně odsouzen.

VIII.

„Stejně jako máme sklon se domnívat, že svět je takový, jak jej vidíme, tak se i naivně domníváme, že ostatní lidé jsou takoví, jak si je představujeme…“

C.G.Jung

Jak jsem se pokusil ozřejmit, Václav Klaus během cesty k realizaci svých představ transformace české společnosti zpochybnil celou řadu různě hluboko zakořeněných mýtů. Tím ovšem zpochybnil i vnitřní integritu jednotlivců i skupin, které se s těmito mýty po celá léta bytostně identifikovali. Mám na mysli zejména:

O mýtus o nadřazenosti veřejného zájmu nad zájmem individuálním.

O mýtus o morální méněcennosti soukromého vlastnictví.

O mýtus o tzv. třetí cestě (s kterým se velmi silně identifikovali především reformní komunisté).

O mýtus o výlučném postavení kultury a umění; příslušníků „kulturně-mediální fronty“ a různě definovaných neformálních elit.

Střet s mýty byl synergicky doprovázen střetem s ekonomickými a mocenskými zájmy a osobní prestiží a ambicemi významných jednotlivců a skupin. Tak vznikla ideově velmi různorodá, neformální koalice, jejímž tmelem byla vůle odstranit Václava Klause z politiky.

O O mimoběžnosti politických paradigmat Klause a Havla jsem se již zmínil. Konflikt mytologie obou osobností přerostl u prezidenta do polohy hluboce prožívané animozity, jejíž emoční naléhavost vyhřezla v nečekaně pomstychtivém aranžmá při tzv. Rudolfínském projevu.

O V souvislosti s přípravou smlouvy s Německem došlo ke sblížení Václava Havla a Josefa Zielence – oběma vadila Klausova rezervovanost vůči politickým proudům přímo závislým na voličské podpoře 800 tisíc tzv. sudetských Němců. Na rozdíl od Petra Pitharta Klaus v jednání s německou stranou nikdy nepřestoupil mez, za kterou se hodnocení historie stává neodpustitelným spouštěcím mechanizmem politické a právní nezodpovědnosti vůči vlastní zemi. Josef Zielenec byl v té době druhým mužem ODS a v případě odchodu Klause by určitě velmi vážně aspiroval na místo premiéra.

O O stejnou pozici se zajímal i Josef Lux. Jeho strmou politickou kariéru však brzdil setrvalý neúspěch tlaku na Klausovu vládu ve věci tzv. restitucí majetku katolické církve, které by prolomily nejen magickou hranici února 1948, ale i ustanovení pozemkové reformy, která byla přijata po konstituci samostatného československého státu. Ve hře byla ovšem i chystaná smlouva s Vatikánem, která (jak se dnes ukazuje) v některých klauzulích nadřazuje kanonické právo právnímu řádu České republiky. Ve veřejné televizní polemice s kardinálem Vlkem Václav Klaus neuhnul od svého přesvědčení o nekonfesní, sekularizované podobě českého státu. Tuto polemiku je třeba si dobře připomenout, protože velmi průkazně objasňuje motivy bezpříkladného vystoupení českého primase v době otevřené vládní krize.

O Začal se probouzet spor mezi euro-skeptiky a euro-optimisty. Ze zahraničí se začalo šířit napomenutí představitele EU, který poněkud neomaleně vykázal Českou republiku do patřičných mezí, když vzkázal Václavu Klausovi, že by si měl rozvážit, zda chce vstoupit ČR do EU, nebo EU do ČR (někteří čeští politici repliku s nepochopitelným vnitřním uspokojením, které dávali najevo, opakovali).

Občané, kteří v euforii v roce 1992 masově volili ODS, byť jejich tradičně rovnostářské představy byly diametrálně odlišné od koncepcí liberalismu, se začali probouzet z hypnózy. Neprobudili se za zrcadlem, v říši hojnosti a hospodářského zázraku, jak očekávali. Zrcadlo jim naopak dál ukazovalo jejich stále stejnou tvář, které se ve snu doufali zbavit. Výsledkem byla tolerovaná koaliční vláda, závislá v klíčových okamžicích na rozpoložení poslance Josefa Wagnera.

Koaliční „partneři“ využili poklesu preferencí ODS a v jednání si vynutili počet křesel, který ani vzdáleně neodpovídal jejich volebním výsledkům a počtu mandátů. Václav Klaus mohl být neústupný a s čistým svědomím dovést rozhovory do slepé uličky. Prezident Havel by pak pověřil Josefa Luxe nebo Miloše Zemana dalšími pokusy. Stojí za připomenutí, že v té době bylo spektrum politických stran, zastoupených ve Sněmovně širší než dnes o ODA a Republikány. Z dalších kol jednání bez ODS proto mohla vzejít pouze tzv. „úřednická vláda“. Ať již s přechodným mandátem do mimořádných voleb, nebo s perspektivou celého volebního období.

Retrospektivně je jistě pozornosti hodná spekulace, zda guvernér České národní banky, Josef Tošovský, již v té době věděl, či alespoň tušil, že je na seznamu kandidátů na funkci premiéra. Tato spekulace je zajímavá v kontextu opatření ČNB, která prostřednictvím úrokových sazeb prudce přiškrtila úvěry, což mělo za následek výrazné zpomalení ekonomiky. ČNB reagovala na kritiku Mezinárodního měnového fondu k makroekonomické situaci ČR. MFF kritizoval zejména nerovnováhu zahraniční platební bilance a růstu veřejné spotřeby „na dluh“. Opatření ČNB paradoxně kritizované problémy jen dále prohloubila.

Signálem, předznamenávajícím podzimní události 1997, bylo kritické (až hysterické) vystoupení Josefa Zieleniece a místopředsedy vlády, Josefa Luxe vůči Václava Klausovi – vyčítali mu, že před nimi zatajil dopis ze sekretariátu MFF, který upozorňoval na makroekonomické problémy ČR. Střízlivě uvažujícímu člověku nemohla uniknout do očí bijící účelovost celé aféry. Bylo snad uvěřitelné, že si odborně a duševně způsobilí ministři a místopředseda vlády nejsou schopni opatřit a nechat vyhodnotit data o hospodářském a měnovém vývoji země? Že jsou v informačních tocích odkázáni na dopis ze sekretariátu MFF? Již v květnu a červnu 1997 bylo zřejmé, že někteří členové vládní koalice hrají „cinknutými“ kartami. Slovo demise viselo ve vzduchu.

Někteří agilní pracovníci „kulturně-mediální fronty“ popisovali noviny úvahami, zda je stěžejním viníkem makroekonomických problémů pouze Václav Klaus, nebo i ještě někdo jiný. Pomýlenými, kteří mu ještě před nedávnem dělali nadšené propagátory (kupř. Jiří Leschtina MfD), byl vyzýván k odchodu do ústraní.

(Mimochodem – docela by mne zajímalo, jak se dnes premiér a jeho koaliční partneři vyrovnávají se současnou zprávou MFF a prognózou na další období – je podstatně černější, než čísla publikovaná na jaře 1997: „Mezinárodní měnový fond v těchto dnech zveřejnil předběžnou zprávu o vývoji rozpočtové politiky v Česku… Zpráva s výhledem do budoucnosti již není jen varovně zdviženým prstem, ale katastrofickým scénářem budoucího vývoje. Nynější vláda po sobě nejspíš zanechá dluh již ne v miliardách, ale v bilionech korun… Česku hrozí zhroucení státních financí, vyřazení z možnosti přijmout společnou evropskou měnu, poté i úprk zahraničních investorů ze země a vleklá hospodářská krize. Minulá česká vláda promarnila příležitost poměrně příznivého hospodářského vývoje. Nyní budou rozpočtové škrty bolet více…“. (Jana Schillingová – Deníky Bohemia 25.11.2002.).

Pokusný nástřel krize vyvolal kosmetickou rekonstrukci vlády a přijetí tzv. úsporných balíčků. Morální rozval koalice byl ovšem zřejmý. V loajalitě obzvláště „vynikal“ Josef Lux, který na tiskovce snad po každém zasedání vlády oznámil s čím vším, co vláda přijala, nesouhlasí. Férového člověka, jakým Václav Klaus po celou dobu svého působení v politice zůstal, musela zákeřnost partnerů v koalici a posléze i ODS velmi skličovat. Podobný typ myšlení a jednání byl mimo okruh jeho přirozenosti. To je také důvod, proč se ve výběru blízkých spolupracovníků stále znovu a znovu tak fatálně mýlil – věřil, že slovo a podání ruky je závazkem.

Rozhodující úder měl časový limit – prosinec 1997, kdy se měl premiér zúčastnit dvou významných mezinárodních jednání – o přístupu ČR do NATO, a o přístupu ČR do EU. A premiérem v té době už neměl být Václav Klaus. Jde samozřejmě o spekulaci a pravdu znají pouze ti, kdo se na přípravě vládní krize podíleli. Racionálním základem této hypotézy je ovšem souběh celé řady veřejně známých skutečností a jejich psychologického průběhu.

Dějství první:

Jan Ruml veřejně vyhlašuje, že se cítí politikou velmi unaven a opotřebován. Chce odejít do ústraní a realizovat se, jako novinář. Opakovaně dojímá televizní publikum vizí starostlivého táty, který chce svému synkovi konečně vynahradit všechny chvíle, kdy byl plně pohlcen funkcí ministra vnitra. S až obscedantním spěchem shání jakéhokoli náhradníka, protože synek si chce táty užít už o blížících se Vánocích. Nakonec prosadí užaslého lodního kapitána, Jindřicha Vodičku. Jsem přesvědčen, že si Jan Ruml odchodem z exekutivy uvolňoval ruce pro převzetí funkce předsedy ODS.

Obdobně kdesi na okraji politického zájmu odchází z funkce šéfredaktora Reflexu Vladimír Mlynář. Na dotazy, co bude dělat dál, odpovídá jen velmi neurčitě.

Koncem října podává Ministr Zieleniec se spektakulární okázalostí demisi. Myslel to vůbec vážně? Byl natolik neznalý ústavní procedury, že si neuvědomil, že ministr může podat demisi pouze prostřednictvím premiéra a s jeho vyjádřením? Prezident Havel reagoval téměř okamžitě – užaslé veřejnosti oznámil, že demisi nepřijme; a dal tak najevo, že si i on zapomněl Ústavu řádně přečíst. Kupodivu trval na svém ještě v odpoledních hodinách, kdy se již v jeho kanceláři musel najít alespoň jeden úředník, který by prezidentovi diskrétně pošeptal, že mu Ústava ČR odmítnutí demise předložené premiérem neumožňuje.

Václav Klaus byl patrně na demisi ministra zahraničí připravený – se souhlasem koaličních partnerů navrhl na místo Josefa Zieleniece Jaroslava Šedivého (osobnost minulostí i profesionální výbavou zcela nespornou).

Očividně zklamaný prezident uspořádal protokolárně naprosto nezvyklou tiskovou konferenci „ve dvou“, společně s odstupujícím ministrem a u příležitosti jmenování jeho nástupce vyslovil tajuplnou předpověď, zpochybňující trvalost Klausovy vlády. Věděl, o čem mluví.

Dějství druhé:

Již delší dobu byly ve hře finance ODS se jmény dvou zcela zřejmě smyšlených dárců. Krycí legenda byla tak přihlouplá, že zaváněla provokací (její autor byl každopádně všechno možné, jenom ne rafinovaný podvodník). K daru, rozúčtovanému do dvou položek, se nakonec na tiskové konferenci přiznal bývalý tenista Milan Šrejber.

Ve čtvrtek 26. listopadu 1997, v náhlém pohnutí mysli, zavolal bývalý poradce Josefa Zieleniece, v té době velvyslanec ve Švédsku, Petr Kolář, do redakce MF DNES, a oznámil, že Josef Zieleniec, tajemník ODS Libor Novák a Václav Klaus znali podrobnosti původu darů. Hodnověrnost Kolářova svědectví přispěchal podpořit Michal Kuzmiak (muž se svéráznou pověstí i vazbami), který se v roce 1992 podílel na volební kampani ODS. Kolář i Kuzmiak učinili svá prohlášení zcela nečekaně a o své vůli. Od samého počátku se vnucovala otázka po motivech, které jejich jednání vedly. Morální pohoršení to dozajista nebylo – pravý stav věcí znali, jak sami přiznali, déle než rok a půl a vrásky jim proto nepřibylo. Na motivy se jich ale nikdo ohleduplně neptal. Sluší se připomenout, že to byla silná káva i na MfD a redakce pravdivost prohlášení obou aktérů v přehledné tabulce relativizovala.

Josef Zieleniec si jistě spočítal, že by se v případě kriminalizace aféry mohl svým přiznáním („Řekl jsem to Klausovi již před rokem a půl…“) dostat mezi stíhané jako jeden z prvních. P.Kolář a M.Kuzmiak ve spěchu vytěkali ze scény, aby ji uvolnili protagonistům. P.Kolář se později, po ukončení diplomatické mise ve Švédsku (čirou náhodou) stal zaměstnancem kanceláře prezidenta ČR. Kdo za tím hledal něco, co by si zasloužilo vysvětlení, „viděl svět prizmatem spiknutí“, pravil Vladimír Mlynář. Skvrna na pověsti, jakou je přiznané, jeden a půl roku trvající povědomí o finančních machinacích a podvodech, je v tomto případě patrně spíše kladem, než břemenem, diskvalifikujícím člověka pro práci v kanceláři prezidenta republiky. Tomu jsem se ovšem zdráhal uvěřit od samého počátku a viděl jsem svět prizmatem spiknutí.

Dějství třetí – „sarajevský atentát“:

Jan Ruml a Ivan Pilip si počkali až letadlo s Václavem Klausem opustí vzdušný prostor ČR a jen několik hodin poté, co se s premiérem rozloučili, uspořádali na Ministerstvu financí tiskovou konferenci, během níž prostřednictvím médií vyzvali Klause k demisi. Před tím mu to ovšem telefonicky sdělili. Nevím, zda by se v polistopadové politice našel výstižnější a plastičtější obraz jednání lidsky tak nízkého a nemužného. Myslím, že Jan Stráský, kterého v roli ministra zdravotnictví vláčela ODS, a osobně premiér, jako kouli na noze několik let, musí na tyto události doma před zrcadlem vzpomínat s rudýma ušima.

Zcela bezprecedentní bylo televizní vystoupení kardinála Vlka, který se ostře veřejně angažoval v čistě politickém střetu, se zápalem podstatně větším, než jaký do té doby věnoval šíření myšlenek, obsažených v posledních třech Encyklikách Svatého Otce. Vystoupení českého primase bylo politicky účelové, protože o poměrech kolem sponzorských darů Sinhy, Bácse a ve všech pádech skloňovaném zahraničním kontu ODS nemohl vědět zhola nic. (Pro dokreslení je užitečné připomenout, že nově jmenovaný zimní premiér, Josef Tošovský, se šel s českým primasem Vlkem poradit o sestavení nové vlády dříve, než s představiteli parlamentních politických stran. To samo o sobě zcela vybočovalo z rámce standardních procedur nekonfesní parlamentní demokracie a to očividně i pro toho, kdo nebyl náchylný vidět svět prizmatem spiknutí.).

Josef Lux seznal, že přišla ta správná chvíle, oznámil odchod KDÚ-ČSL z koalice a ve volné nabídce soutěže s Ivanem Pilipem metali los o křeslo premiéra.

Lodní kapitán, Jindřich Vodička, vysvětlil televizním divákům s prostomyslností Vaška z Prodané nevěsty, že se nic vážného neděje – během 14ti dnů se provede rekonstrukce vlády bez Klause a bude vymalováno.

Jan Ruml neodešel k novinám, jak sliboval, a synkovi vysvětlil, že o Vánocích 1997 bude muset převzít těžké břímě odpovědnosti v křesle předsedy ODS.

I když Vladimír Mlynář nechce vidět svět prizmatem spiknutí, popisované události nesly dobře čitelné symptomy tzv. „zpravodajské hry“, k jejímž prostředkům patří plošně a nárazovitě šířené polopravdy, lži a falešné interpretace, jejichž smyslem je vyvolání určitých emocionálních nálad a zastření skutečných cílů aktuálního dění. V době klíčového zasedání grémia ODS po předčasném návratu Václava Klause ze Sarajeva byla v hlavní zpravodajské relaci TV Nova odvysílána informace, že Václav Klaus vlastní ve Švýcarsku vilu, patrně zakoupenou z tajného konta ODS. Byla to zpravodajská bomba těžkého kalibru, jejímž cílem bylo zvrátit výsledky jednání grémia ve prospěch pučistů. Jako „hlavní svědek“ posloužil kontroverzní policejní důstojník ze severomoravského kraje, Jiří Sprušil, který byl v té době již několik let mimo činnou službu. V politice se angažoval jako předseda Vlastenecké republikánské strany s vazbami na Le Pena (což v té době věděl jen málokdo). Jeho jméno upadlo po tomto „výstřelu na jedno použití“ opět do bezvýznamnosti. Záznam rozhovoru nepořídil žádný redaktor TV NOVA, ale jakási externí agentura, která jej doručila přímo do Prahy.

Z hlediska sociálně psychologického je zajímavé, jak se v souvislosti s popsanými událostmi v rovině výrazové ustálil švejkovský eufemismus „sarajevský atentát“, místo významově nesporně přesnějšího pojmu: „vládní puč“ (organizovaný zásah do politických poměrů, který má za cíl svrhnout demokraticky zvolené orgány, či představitele a to z vůle úzké skupiny osob a za použití prostředků, které vybočují z rámce demokratických procedur). I Klausův spojenec, Miroslav Macek, slovo „spiknutí“ opakovaně odmítal a hovořil o „víceméně náhodném souběhu zájmů“. Bezděky se v uvedených souvislostech obráží obecnější neduh českých poměrů, spočívající v „zakrývání“ a významovém změkčování jevům a dějům přiměřených symbolických vyjádření.

IX.

Kdekdo mluví o společenském zlu a dívá se na souseda. Společnost propadá farizejství, odmítá porozumět skromnému smyslu demokratické procedury, která tu není od generování nového, lepšího člověka, nýbrž pouze a jenom od toho, aby omezovala možnosti nedobrého konání každého z nás, celníků a hříšníků…

Jefim Fištejn

Význam rozuzlení pokusu o vládní puč z podzimu 1997 jsme, podle mne, stále ještě nedokázali docenit – Václav Klaus v oněch dnech obhájil hodnotu demokratických institucí a mechanizmů, jako výhradních zdrojů politické moci, proti skupinovému nátlaku a manipulaci. Obhájil důvěru ve smysl osobní statečnosti a férového postoje.

Tím neslušněji působilo aranžmá tzv. „rudolfinského projevu“, směřující k jedinému cíly – pokoření. V obrazově symbolické poloze to vyjadřoval zasedací pořádek, v němž byl Václav Klaus umístěn mezi manželku Miloše Zemana a prezidenta Havla, jehož vystoupení bylo nejslabším okamžikem jeho politické kariéry. Motivace neovladatelnou záští jakoby zcela zatemnila racionální význam vět, které prezident četl. Pokud by totiž skutečně viděl stav země v tak zoufalém stavu, jaký popsal, musel by připojit dovětek, že vnímá svou ústavní odpovědnost za popsaný stav a nemůže přijmout kandidaturu na další funkční období.

Nevím, zda Václav Klaus tehdy tušil, že za následujících pět let bude s obdobnými situacemi konfrontován ještě několikrát. Že bude muset vždy znovu obhajovat smysl a význam zastupitelské demokracie. Nemilován pro svou vnitřní stabilitu a tvrdošíjnost. Vyzýván k odchodu v naději, že po něm přijde někdo „konsensuální“, přičemž tento výraz mnozí podvědomě chápou jako synonymum průměrnosti, bezvýraznosti, bezideového pragmatismu. Vyzýván k odchodu v naději, že spolu s ním odejde i zrcadlo našich falešných mýtů a sebeprojekcí.

Já si myslím, a doufám, že Václav Klaus v politice zůstane. Že se nám bude zjevovat v tu nejméně vhodnou chvíli a usvědčovat nás z dezerce všude, kde se dostaneme do pokušení sklouznout do hřejivé a bezpečné náruče pouliční demokracie, která může prosadit zájmy těch, kdo umí hodně křičet – není však vládou zákona, ale vládou duchů.

„Předpokladem společenské proměny v dané společnosti je, že tuto proměnu musejí členové této společnosti osobně zažít a musí ji přijmout za svou, prostřednictvím osobního, srozumitelného příběhu. Termín narativizace společenské proměny je zkratkou pro celou řadu komunikativních a symbolických procesů: zejména vytváření mýtů a konfrontace mýtů s antimýty. Bez tohoto procesu je přeměna společenského pořádku nemožná…“

Simon Smith: „Jak vzniká občanská společnost ve středovýchodní Evropě prostřednictvím vytváření mýtů.“

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky