Smí mít své názory?

Petr Robejšek

MF Dnes 18.2.2008

Václavu Klausovi mnohdy vytýkají, že se jeho názory na EU, euro, klima anebo americkou základnu liší od postojů veřejného mínění.

Před další pětiletkou jeho vlády je tedy radno ptát se, jestli smí mít prezident vlastní názory. Od každého z nás se v zaměstnání očekávají promyšlené soudy a návrhy. Ve volném čase si dovolíme nezávazné úvahy o tom, je-li lepší Sparta, nebo Slavia, Puccini, nebo dechovka, anebo zda potřebujeme americkou základnu.

Za tyto názory nejsme placeni a nemusíme si s nimi zvlášť lámat hlavu; není proto divu, že se v nich odrážejí hlavně naše zvyklosti, sympatie a momentální nálady. Můžeme si to dovolit, protože na zodpovědné rozhodování o americké základně nebo euru si platíme politiky.

Tato dělba práce však přestává fungovat, když se i politici začnou řídit podle své nálady, antipatií, nebo dokonce podle výzkumů veřejného mínění. Pro ně je to velmi svůdná možnost, protože si tak (za stejný plat) ušetří námahu s vymýšlením nejlepších řešení a s přesvědčováním voličů. A možná si někteří z nich upřímně myslí, že při hledání pravdy rozhoduje většina. Tento postoj zřejmě zastávají i mnozí komentátoři a experti, kterým se nelíbí, že Václav Klaus nesdílí aktuální většinové názory na EU, euro, klima anebo americkou roli v Evropě.

Veřejné mínění je neškodné, když jde o to zjistit, kdo si myslí, že je lepší plzeň než smíchov. Problém nastane tehdy, když kombinací módních názorů a těkavých nálad veřejnosti vznikne tlak směřující k přijetí politických rozhodnutí, třeba ohledně budoucí bezpečnosti země.

Může se totiž snadno stát, že většina (z rozdílných a bezvýznamných důvodů) bude zajedno, že tady Američany prostě nechceme a basta. Triumfálně zakřížkují „ne“ a jaksi jim unikne, že Ameriku nemusíme milovat, ale přesto nám může být zatraceně užitečná proti těm, kterých se musíme opravdu obávat.

Jakou roli v tom hraje prezident? Zastánci názoru, že pravda je většinové rozhodnutí, by měli nejraději prezidenta, který si každé ráno přečte nejnovější výzkumy veřejného mínění, moudře přikývne a tlumočí je dál. Prezident však není tiskový mluvčí české společnosti. I on je placen za to, že používá svůj intelekt. Navíc se od něj očekává, že je státník, a to je mnohem více než politik. Politik poklonkuje většině, mlčí, když mluvit nemusí, a jedná, jen když musí. Státník nemlčí, když je přesvědčen, že je to jeho povinnost vůči své zemi.

Ani prezident nemá monopol na pravdu; musí však mít schopnost vytvořit si vlastní názor a odvahu jej vyslovit. Právě když se jeho závěry liší od módních postojů, plní svou nejvlastnější úlohu a brání demokracii. Signalizuje národu, že mohou existovat i jiné odpovědi, že se vyplatí ještě jednou přemýšlet. Povzbuzuje hrstku těch, kteří nechtějí vyměnit svůj zdravý rozum za veřejné mínění.

Bylo mimochodem smutné pozorovat nezávisle myslícího profesora Švejnara, jak byl v zájmu volitelnosti nucen opustit svůj původní (jistě dobře promyšlený) jednoznačně pozitivní postoj k americké základně.

S našimi oběma polistopadovými prezidenty jsme měli velké štěstí.

Oba jsou schopni samostatně myslet, mají odvahu své myšlenky vyslovit a nepodbízejí se veřejnému mínění. Václav Havel jasnozřivě rozeznal, jak důležité je pro nás spojenectví s USA, a v rozhodující míře přispěl k naší integraci do atlantických struktur. Prezident Václav Klaus si svůj postoj vůči Americe vytvářel pomalu a rozporuplně. Svůj počáteční ambivaletní názor na roli Spojených států v Evropě však (zřejmě po analýze vývoje v Rusku) revidoval a dokázal svým kritikům, že je schopen a ochoten své názory změnit.