Geopolitické postavení ČR a střední Evropy od roku 1989

Roman Joch

Geopolitický význam samotné ČR za posledních 20 let příliš velký není; geopolitický význam celé střední Evropu za tu dobu je však velice důležitý. Zvažovat geopolitický význam ČR tudíž nedává smysl osamoceně, ale nutně jen ve středoevropském kontextu.


Geopolitické postavení střední Evropy od roku 1989 mělo několik rovin.

První geopolitická otázka pro střední Evropu po roku 1989 byla: bude tato oblast součástí (politického) Západu, anebo bude neutrálním územím, mostem mezi Západem a Východem? Bude Západem stejně jako byly Západem Norsko a (západní) Německo, Dánsko a Nizozemí, anebo bude neutrální zónou mezi Západem a Východem, jako byly Finsko a Rakousko?

Ona otázka mohla být zodpovězena tím i oním způsobem a nebylo předem vůbec dáno, že byla zodpovězena právě tak, jak byla, tj. ve prospěch Západu našim členstvím (a pod „našim členstvím“ rozumím členství celé střední Evropy) v NATO a EU. Bylo to důsledkem dobrého státnictví a jeho úspěchu.

Takže prvním a nejdůležitějším konstatováním ohledně geopolitického postavení střední Evropy po roce 1989 je toto: jsme součástí Západu, nejsme neutrálové, nejsme „up for grabs“ pro Rusko, k naši finlandizaci či austrifikaci nedošlo, jakože se mnozí o to snažili ostošest.

Druhý geopolitický fakt ohledně střední Evropy po roce 1989 je následující: vzhledem k tomu, že v postkomunistické střední Evropě panuje obecné přesvědčení, že ke kolapsu komunistické moci a sovětského impéria ve střední a východní Evropě v roce 1989 došlo větší měrou díky zásluze USA než západní Evropy; a vzhledem k tomu, že střední Evropa, ačkoli součást Západu, je zároveň východní hranicí (politického) Západu hraničící s neo-autoritářským Ruskem, v rámci Západu, či přesněji v rámci Západu v Evropě, střední Evropa má větší tendenci pociťovat obavy z Ruska a zároveň lpět na potřebě, užitečnosti či až dokonce nezbytnosti spojenectví Evropy s Amerikou, než Evropa západní.

Jinými slovy, ze Západu v Evropě, který geograficky spočívá z Evropy západní a Evropy střední, právě Evropa střední více akcentuje hrozbu Ruska vůči Západu než Evropa západní a zároveň (či právě proto) více akcentuje potřebu trans-atlantického spojenectví mezi Evropou a Amerikou. Politicky (s pochopitelnou, v důsledku historických vazeb srozumitelnou výjimkou tradičně proamerického Spojeného království) je - ke své geografické poloze paradoxně - střední Evropa jakýmsi svorníkem mezi Evropou západní a Amerikou.

Alespoň doposud byla, avšak tato její role začíná být upozaďována v důsledku politické západo-evropeizace Evropy střední. Onen středoevropský exepcionalismus založený na ex- a post-komunistické zkušenosti a (tudíž) vedoucí k větší ostražitosti vůči Rusku a zároveň k větší afinitě vůči Americe začíná být postupem času oslabován a střední Evropa, stále blíže a těsněji aproximující západoevropský mainstream, tuto svou specifickou geopolitickou roli ztrácí.

Dovedení tohoto trendu k jeho plné konzumaci nad veškerá očekávání jeho stoupenců však nemusí vést nutně k plné západo-evropeizaci Evropy střední, jako spíše k opětovném otevření první otázky středoevropské geopolitiky po roce 1989, tj. otázky, zda by tento prostor přeci jen neměl být – nikoli (sou)částí Západu, nýbrž - jakýmsi mostíkem mezi Západem a Východem, tj. neutrální „buffer-zone“ mezi západní Evropou a Ruskem; což by v praxi ovšem velice rychle znamenalo, že jednotlivé demokracie střední Evropy budou opět „up for grabs“ pro Rusko. V geopolitice střední Evropy, stejně jako v logice, platí: (neutralistické) tertium non datur.

A konečně další, třetí, geopolitický fakt střední Evropy je tento: střední Evropa (opět v důsledku historického vývoje) je a bude imunní vůči islámským a islamizujícím tlakům na evropskou politiku, jak vnitřní, tak taky zahraniční.

Příští politická, kulturní a společenská islamizace Evropy je nasnadě, když už pro nic jiného, pak v důsledku demografických trendů. Otázkou není zda, nýbrž v jaké míře. Islámská menšina v Evropě bude čím dále tím více početnější (absolutně i relativně) menšinou v Evropě a tím pádem i politicky potentnější. Je iluzí domnívat se, že to nebude mít dopad na evropskou politiku (vnitřní i zahraniční).

Islámská menšina v Evropě je koncentrovaná – s výjimkou tradičního balkánského islámu – v Evropě západní a zároveň absentující v Evropě střední. Tento fakt, jakož i fakt nadcházejícího demografického nárůstu proporce islámské populace na populaci západoevropské, povede k divergenci politické orientace Evropy západní a Evropy střední. Přirozeně a v důsledku běžné, až triviální logiky demokratického mechanismu, prostě Evropa západní a Evropa střední budou v nadcházejících letech dávat odlišné odpovědi na politické otázky typu limitů náboženské svobody, svobody slova, manželského a rodinného práva, či postoje k izraelsko-palestinskému problému.

Takže, že by přeci jen středoevropský exepcionalismus zadními vrátky?