Boj EU proti globálnímu oteplování v kontextu demografického vývoje

Tomáš Břicháček

Současné velikášské projekty Evropské unie na poli boje proti globálnímu oteplování bývají zpravidla kritizovány především z důvodů a) extrémních nákladů a b) nejistého přínosu.

Ne, že by zrovna tyto dva nebyly do očí. Ad a) Vždyť náklady na proklamovaný cíl snížení emisí skleníkových plynů o 20% do roku 2020 jsou předpovídány mezi 800 miliardami až 1,1 bilionu eur (studie od McKinsey & Co, březen 2007). Astronomická výše této částky vynikne, srovnáme-li ji se státním rozpočtem ČR na rok 2007, který počítá s celkovými výdaji 1040,8 mld. Kč, tj. cca 37 miliard eur.

Ad b) I kdybychom přijali tezi, že globální oteplování je způsobeno primárně činností člověka, že jde o jev vysoce nebezpečný a že je proto třeba urychleně zakročit – což je téma pro jinou diskusi - je pochybné zda jakkoli velké sebeomezení států EU může situaci nějak podstatně změnit. Státy Unie produkují jen cca 14% světových emisí skleníkových plynů. Bez toho, že by stejné kroky podnikly Spojené státy, Čína a Indie - což nelze zvláště u posledně zmiňované dvojice realisticky očekávat ani v dlouhodobém horizontu – bude mít celé bilionové dobrodružství EU z hlediska boje proti globálnímu oteplování mizivý dopad.

V rámci zpochybňování toho, co by se dalo nazvat ekologická mesiášská obscese EU, je zcela opomíjen kontext demografické krize, jakkoli tento přináší pozoruhodné otázky. Jestliže dva prve zmíněné faktory kladou vzhledem ke snažení EU otázku „proč?“, demografický vývoj nás staví před otázku „pro koho?“

Pokud se národy či civilizace snažily zachovávat a rozvíjet odkaz předků, činily tak vždy s ohledem na budoucí generace, kterým chtěly tento odkaz předat. (Mimochodem tento předpoklad je obsažen i v módní koncepci trvale udržitelného rozvoje.) Populační dynamika evropské části euro-atlantické civilizace tento základní předpoklad zpochybňuje. Jisté je jedno, pokud se demografický vývoj evropských národů nezmění, tyto národy nemají budoucnost. Jejich rychle řídnoucí řady se utopí v moři cizorodých imigračních proudů a Evropa jako civilizační okruh zanikne.

Je paradoxní, že největší péči o budoucnost životního prostředí dnes projevuje civilizační okruh, jehož vlastní budoucnost je vinou vlastní dekadence ohrožena více než budoucnost kteréhokoli jiného světového civilizačního okruhu. Chtělo by se říct, že tento přístup je proti zdravému rozumu. Přece když se loď potápí, není správná chvíle pro leštění parket ve společenské místnosti. Stejně tak člověk, který onemocní zhoubnou nemocí, napře veškerou sílu na své uzdravení, a všechno ostatní je pro něj druhořadé.

Státy EU věnují příliš mnoho ze svého potenciálu na projekt, jehož výsledky jsou příliš nejisté a přínosy pochybné, zatímco je v ohrožení sama fyzická existence evropských národů. Že je tento přístup nelogický? Z hlediska racionality nepochybně. Jedna logika zde ovšem je - logika evropské civilizační krize.