Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Možná obojí, ale spíš ta lež

Pavel Zvěřina

(k článku Petra Pitharta "Měl Hučín bojovat?" v Respektu 15/06)

No vida, soudruhům pomalu ale jistě dochází, co se to v tom Brně vlastně stalo... Počítám, že budou chrochtat stále hlasitěji.

Pithart samozřejmě by na jednu stranu rád byl odbojářem a na druhou stranu byl po... až za ušima. Jenže jelikož je také zrovna takový Čech o kterých on sám píše, i on je vyčůraný a dělá si zásluhu ze svého pasivního odporu v mezích zákona. Zasluhy mu neupírám, ale přijde mi jako někdo, kdo na dostizích sází na všechny koně, protože touhle cestou neprohraje, a když je po všem, holedbá se "neříkal jsem vám, že ten můj kůň vyhraje?!, ten druhý nestál za nic, vlastně se divím, že ho vůbec nasadili". Anebo si Pithart skutečně myslí, že komunisté a estébáci udělali plyšák kvůli jeho kritice?

Ještě jednu věc Pithart samozřejmě děla: překrucuje pravdu. Zákony o době nesvobody totiž nerozlišují nesvobodu let padesátých a let normalizace. A neměl by to dělat ani Pithart. Jenže on si, stejně jako Uhl, vybírá, které zákony se mu hodí a které ne. A to je u politika jeho postavení (1. místopředseda Senátu PČR) nanejvýš na pováženou.

Vždyť už jenom logicky, čistě z hlediska jazyka: padesátá léta byla obdobím kultu osobnosti, ale po odhalení, jak se věci měly, jednak osoby zodpovědné za násilí období stalinismu zůstaly nepotrestány, a jednak kult osobnosti (tentokrát Novotného) nijak neustupoval, naopak se zhoršoval (jak se přesvědčil třeba prezidentův vězeň Škutina). Pak přislo "období krize ve straně a společnosti" završené bratrskou okupací a nasazením vlastních jednotek proti Čechoslovákům. Po tomto období následovala normalizace - tedy převedení společnosti do normality, to jest zpět před období krize, to jest do období kultu osobnosti. (A pak že "Kupředu, zpátky ani krok!", soudruzi.)

A z praktického hlediska: já osobně nevidím rozdíl v tom, jestli moje máti, protože měla buržoazní původ, nemohla pracovat v místě odpovídajícímu jejímu vzdělání, kde by si vydělala řádné peníze, a mnou samým, kterému nebylo povoleno studovat na střední škole, protože můj brácha a (v té době osm let rozvedený a s námi se nestýkající a o nás nepečující) otec "odešli ilegálně do zahraničí". I kdybych o tom předem věděl, těžko jsem jim v tom ve svých jedenácti letech mohl zebránit - a přesto jsem za to nesl následky. Nepamatuji, že bych TEHDY četl Pithartem citované Brežněvovo prohlášení o tom, že "socialismus rezignuje na svoji utopickou komponentu". Zato vím, že jsem byl v roce 1971 prohlášen nepřítelem dělnické třídy. A že mi tahle nálepka zůstala na věčné časy a nikdy jinak.

Další pravdu Pithart překrucuje, když říká, že "jenom nedospělá, nesebevědomá společnost potřebuje zákonodarce k tomu, aby ji formou zákona vysvětlili, co si má myslet o ... událostech minulosti". To je od něj buď neznalost, nebo záměrná lež, spoléhající se na omezenost rozhledu tolik příznačnou pro určitou dobu... Ve všech civilizovaných státech je přeci dobrým zvykem, že právě soudy vytyčují cestu uplatňování zákonů. (Ostatně kdo jiný by to měl dělat? Politici, co nemají ani vzdělání ani páteř?) Protože občas, dokud se určité věci neprojednají u soudu, je zákon jen kusem papíru. Vysvětlení zákonů soudy je ale v demokratických zemích respektováno, i když je pro politiky často nestravitelné. Však když mi elektrikář přijde vyměnit pojistky, nedovolím si mu "kecat do řemesla"; nevím tedy, proč by to mělo v případě zákonů, soudců a politiků být jinak.

A k tomu ozbrojenému odboji: snad si Pithart myslel, že odboj doma u psacího stroje je OK, ale jakákoli jiná forma odboje je špatná? To mi zase zavání už zmíněnou určitou dobou... Jak známo, bolševici také znali jen jednu pravdu, tu svoji, žádná jiná pro ně neexistovala. Zřejmě vyrůstání v rodině bolševického diplomata zanechalo malému Petříkovi následky, i když je dnes důstojníkem francouzského Řadu Čestné legie.

Hučín dělal, co uznal za vhodné. Jestli to bylo správně nebo ne, to je dnes nepodstatné (i když už víme, že to bylo zákonné), protože každá forma protikomunistického odporu měla ve své době cenu zlata - a často ještě vyšší; vždyť byla mnohokrát vykupována lidskými životy. Osobně si nemyslím, že Hučínovi šlo o vlastní uspokojení, ale spiš o to, udělat něco. Cokoli. Jen nesedět na zadku nebo v hospodě u piva, jako 99% národa. Dekonspirace agenta StB jistě měla význam nejen pro Hučína, ale i pro toho agenta, pro místní StB a i pro její další agenty, a potažmo tedy i pro nás, "obyčejné" lidi. Vyhození sochy Gottwalda do vzduchu (Hučín plánoval její zničení, nikoli "vyhození do vzduchu") by bývalo jistě mělo široký dopad, jako každý jiný podobný čin. Tato Pithartova bagatelizace uráží nejen Hučína, ale všechny, kdo neváhali proti komunismu použít jakoukoli jinou než Pithartovu formu odboje.

Když už ten Pithart tak dojemně předestírá své zásluhy (zase sázka na oba koně?) že "na jedno z blížících se soudních jednání před lety upozorňoval v Lidových novenách", dovolím si otázku: PANE PITHART, CO JSTE VE VĚCI KPT. HUČÍNA UDĚLAL OD TÉ DOBY?
P.S.: Jak tak o tom přemýšlím, tak mě napadlo: proč vlastně soudy nedají panu Hučínovi za pravdu hned v první instanci? Bylo by to levnější a ukázalo by to, že se soudci řídí zákony. Hučín totiž doposud vždy vyhrál. No doufam, že teď, když mají od Ústavního soudu naznačenou cestu, budou ji následovat.



Pavel Zvěřina
 
  Přístupy: 1886 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA