OOMPH!-GLAUBE LIEBE TOD a králík na červeném víně
Martin Mařák
( nová deska OOMPH! )
Tak a je to tady, jedna z mé oblíbené německé indus-metal trojky ( RAMMS+EIN, MEGAHERZ, OOMPH! ) vydala další desku. Co se týče těch RAMMS+EIN, docela mě vytočili svým klipem k songu „Mann gegen mann“, který momentálně pronikl do hitparády na internetové televizi Óčko. Nevím, co si o tom mám myslet, ale válí se v něm po sobě hromada naleštěných nahatých kulturistů ukazujících své svalnaté hýždě, zatímco zpěvák kapely v jakýchsi zpevněných černých slipech vyřvává svou message, přičemž mu prší na palici. Hmmm, člověk si připadá jako na sjezdu bu..., ach promiňte, chtěl jsem říct gayů. Jestli si RAMMS+EIN dali za úkol provokovat, tak se jim to v mém případě opravdu podařilo. Abych se přiznal, od té doby, co Paroubkova social-bolševická klika prapodivným způsobem protlačila zákon o registrovaném partnerství, jsem na podobné alegorie hodně alergický.
Ale zpět k podstatným věcem, o kterých má být tento článek, tedy o cd „GLAUBE LIEBE TOD“. Už první skladba „Got ist ein Popstar“, která vyšla na singlu před mnoha týdny, vám okamžitě napoví, že všechno je v pořádku. Kapela nezačala koketovat s kubánskými melodiemi a naštěstí zůstala naprosto věrná svému říznému stylu. Uffff, oddechl jsem si ulehčeně. V dnešním podivném světě člověk nikdy neví. No a že „Got ist ein Popstar“ je klasická tutovka se zpěvným refrénem, která je jako stvořená pro útok na německou hitparádu, tak to vám určitě nemusím dodávat. Jak už víte, jsem bytostně líný. A tak místo, abych se jako správný hudební kritik pustil do podrobného rozboru celé desky, všimnu si pozorněji jen několika kousků. Navíc nemám moc času, neboť zároveň připravuji králíka na červeném víně pro sobotní večeři. Ale takový už je život, doufám, ze ho nespálím.
„Die Schlinge“ začíná motivem na foukací harmoniku ze starého westernu „Tenkrát na západě“, na kterém je postavena a který jí prolíná až do konce. Skladba je melancholicky bluesová a abych se přiznal, ten nápad s foukací harmonikou se jim docela povedl. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, proč tak neobvykle dobře odsýpá. Je to jednoduché, „Die Schlinge“ je napsaná ve ¾ rytmu, což není v bigbítu příliš obvyklé. Když se to však podaří, výsledek stojí za to. No nic, právě jsem ukončil první fázi díla a nasekal jsem mrkev, cibuli, česnek, hromadu špeku a připravil jsem si všechno koření. Zasloužím si první pivo.
Hlavou mi duní „Mein Schatz“, co říct, dokonalá metalová pecka s parádním refrénem, jenž vám chaoticky kmitá bednou rychlostí zdivočelých odborářů v pařížských ulicích a nemíní ji opustit. Otevřely se dveře od kuchyně a nakoukla má žena. Když mě uviděla, jak se sluchátky na hlavě energicky vířím vařečkou v hrnci, skáču a hulákám mein schatz, das ist mein schatz, zaťukala si na čelo, zabouchla dveře a ponechala mne osamělému šílenství. Abych to uvedl na pravou míru, nacházel jsem se v tom nejdůležitějším okamžiku celého díla, neboť jsem vytáhl kusy králíka z vinného nálevu, kde se povaloval dva dny, osušil jsem je a hodil do hrnce, kde vesele praskala zelenina na másle a špeku. To je přesně moment, kdy je třeba vyvinout maximální koncentraci, protože se má všechno trochu připálit, aby omáčka dostala správnou chuť a temnou barvu, ale zase ne moc.
„Tanz in den Tod“ je jedna z těch pomalejších melancholických věcí, kterých je hodně na jejich desce EGO z roku 2001. Syntetizérové pasáže mi náladou tak trochu připomínají britské Depeche Mode, ale jen vzdáleně. Živý bubeník je živý bubeník a pořádně nabustřená kytara je pořádně nabustřená kytara. Tady není co řešit. Musím se pochlubit, vystihl jsem správný moment, posypal králíka moukou, přidal trochu majoránky, tymiánu, pepře a soli, zamíchal a podlil předem připraveným vývarem z vnitřností a trochou nálevu z červeného vína, ve kterém trčel už dva dny, přirazil jsem poklici na hrnec a zeslabil plamen. Teď už je to v pohodě, nechám to nějakou dobu pomalu probublávat a bude hotovo. Zuhelnatělá šlichta nepoletí do popelnice a já nemusím telefonovat k nejbližšímu překupníkovi s pizzou. No a můj šestiletý syn nebude mít důvod k tomu, aby důležitě prohlásil, že táta je hotová nula. Spokojen s postupem operací si otevírám dalšího pivsona a v klidu vychutnávám zbývající skladby.
Takže na závěr jen toto, OOMPH! odvedli dobrou práci, klobouk dolů. Nahráli velmi podařenou desku, na které se radostný rachot umně splétá s plíživě mystickou melancholií v té jejich vlastní rockové podobě. Nelituji vynaložených financí, to rozhodně ne. A ten králík? No to víte, že se povedl, otevřel jsem láhev vína a zasedli jsme k večeři. Vskutku podařený podvečer.
Mňammňam.
http://www.oomph.de/
