K novému roku 2008
Ivo Strejček
09.01.2008, Jihlavské listy
Někdy před Vánocemi si Česká televize nechala zpracovat průzkum veřejného mínění ve kterém vyšlo najevo, že se více než 70% obyvatel České republiky obává nadcházejícího roku 2008.
Na tom, myslím, není nic divného ani překvapujícího. Vláda v Poslanecké sněmovně prosadila obsáhlý balík reforem a poslanci schválili úsporný rozpočet na následující rok. Od valné většiny médií jsme všichni slyšeli pouze to, že nás čeká zdražení všeho možného.
Je to úplně stejné, jako když se chystáme na složitější lékařský zákrok. Lidé z našeho okolí straší, přehánějí a tvrdí, že to moc bolí. Je přirozené, že budoucnost vidíme chmurně.
Máme ale tolik důvodů vzhlížet k budoucnosti s takovou nedůvěrou? Je skutečně možné, abychom většinově přijali myšlenku, že cílem vlády této země je ožebračit své občany? Jak se to tak stane, že se lidem nedostává odvahy a víry ve vlastní síly a své schopnosti?
V roce 1666 vyhořel Londýn. Téměř celé město lehlo popelem. Zmizel jeho shakespearovský duch a metropole přišla o mimořádné pamětihodnosti vybudované po staletí Tudorovci a Stuartovci. Společným úsilím se město velmi brzy postavilo na nohy a Británie se rychle stávala světovou ekonomickou a politickou velmocí.
Přesto si o deset let později skvělý anglický ekonom, přírodovědec a lékař William Petty povšimnul, ".nekonečného přívalu nářků, chmurných obav z budoucnosti a trudnomyslného vzpomínání na minulé časy.".
Je zajímavé, jak odvážně tehdy popsal náladu v zemi a je pozoruhodné, že to není o České republice na konci roku 2007 nýbrž o Anglii před 350 lety:
"Ale nehledě na vše toto," píše William Petty, "rostou budovy Londýna do velkoleposti a nádhery;.ti, kdož jsou s to poskytnout dobrou záruku, mohou získat peníze za zákonem stanovený úrok; stavební materiály (a to včetně dubového dřeva) na přebudování Londýna jsou jen o málo dražší a některé jsou i levnější; .není víc žebráků ani popravených za krádeže; počet kočárů a nádhera ekvipáží předčí dřívější doby; veřejná divadla jsou skvělá; král má větší námořnictvo než v době před našimi pohromami; .většina půdy je zvelebena a ceny potravin jsou natolik rozumné, že lidé odmítají jíst irské hovězí, ač by bylo levnější; zkrátka nemusí strádat žádný člověk, který se bude jen trochu snažit. To, že jsou někteří chudší než jiní, bylo vždy a vždy bude, a že mnozí lidé jsou od přírody haštěřiví a závistiví, je zlo staré jako sám svět."
Zkrátka, Pettyho postřeh je nám dobrým důkazem, že lidé mají zvláštní schopnost v každém okamžiku - a to i tehdy, kdy se jim daří docela dobře - sami sebe litovat a podceňovat se, lamentovat a se skepsí vzhlížet k budoucnosti.
K ničemu podobnému přece dnes není žádný rozumný důvod. Proč nenahlížet na budoucnost optimisticky?
V současné České republice má práci každý, kdo práci chce mít. Průměrná mzda se pohybuje kolem 21 000 Kč. Míra nezaměstnanosti se výrazně snižuje. Práce je víc než šikovných rukou. Na slušné živobytí si může vydělat každý.
Česká koruna láme rekordy a stává se nejtvrdší světovou měnou, která pomáhá tlumit třeba rychle rostoucí ceny ropy. I proto je dovážené zboží ze zahraničí levnější a dostupnější. Česká ekonomika roste a posiluje. Většina okolních zemí nám dobrou hospodářskou kondici závidí (především státy na západ od nás). Žádná vláda v této zemi již neurčuje ceny. Ty jsou vyjádřením vztahu mezi nabídkou a poptávkou.
Pokud tedy láteříme na ceny potravin, pak si dobře uvědomme, že Topolánek ceny másla, masa, mléka a obilí neurčuje.
To, že ceny těchto potravin rostou, je dílem dáno zvýšenou poptávkou v rychle se rozvíjejících zemích Asie a dílem tím, že se mylně domníváme, že by naše automobily měly spotřebovávat pohonné hmoty vyrobené v rafinériích z obilí.
Zvykli jsme si, bohužel, volit své politiky podle toho, co milého a příjemného nám malují. Naši podporu dostane každý, kdo slíbí, že blahobyt a dobré bydlo budou nekonečné. Přestali jsme oceňovat politickou odvahu a smířili se s průměrností.
Tak je to i s lékařskou a sociální péčí. Pláčeme, že budeme muset vydat za návštěvu lékaře 30 Kč, ale restaurace denně burácejí do pozdních nočních hodin. Klepeme si na čelo, že příslušný ministr prosadil tvrdší opatření, která lidem připomenou, že pracovat je normální a že žít ze sociálních dávek je dlouhodobě nevýhodné. Zapomínáme, že je zcela přirozené starat se o budoucnost svou i své rodiny a že není důvod k tomu, aby nám naše děti živil stát, když my jsme jejich rodiči. Vytlačujeme ze svých životů myšlenky na stáří. Debatu o povinnostech dětí ke svým rodičům jsme nahradili spornými úvahami o euthanasii.
Jsou to pravdy tak jednoduché a prosté, že na ně ledabyle zapomínáme. To proto se bojíme své budoucnosti, protože jsme si příliš zvykli na všudypřítomnou "ochranářskou" ruku státu. Z naší závislosti, tak příjemné a tak uspávající, plyne obava o to, co s námi bude. Jsme sobečtí - myslíme na pohodlí v tomto okamžiku, ale nemyslíme na budoucí pohodlí našich dětí a vnuků. Bojíme se té trochy neznáma, která je před námi, ale nebojíme se zadlužování budoucích generací s mylnou vírou, že to stejně nikdo nebude muset platit.
Vzpomeňme na léta minulá. Socialistický stát se staral o všechno tak důkladně, že nebyl toaletní papír, zubní pasta, dobré knihy, svoboda cestování, svobody víry a slova. Mnozí si pamatujeme jistě i to, za jak neuvěřitelný okamžik jsme považovali konec státu, který nás dirigoval a špicloval.
Že se to nemůže vrátit? Ale kdepak, pokud nezačneme s odvahou ve vlastní síly věřit sami sobě, tak tam zase budeme coby dup!
A tak vám, vážení čtenáři, přeji v roce 2008 hodně zdraví, štěstí, odvahy, sebevědomí a víry v naše statečná srdce.
Ivo StrejčekPaedDr. Ivo Strejček
člen VR a poslanec EP
člen Hospodářského a měnového výboru a náhradník ve Výboru pro mezinárodní obchod
rezortní mluvčí klubu pro oblasti: ekonomika a měnové záležitosti, mezinárodní obchod, finanční služby a bankovnictví
