Nálepkování místo diskuse

Ondřej Šlechta

Německý europoslanec a současně předseda legislativního výboru EP Jo Leinen se minulý měsíc znovu opřel do českého prezidenta Václava Klause. Podle Leinena Klaus škodí České republice a žene jí do izolace. Důvodem má být jeho odpor k euroústavě a kritika současného směřování evropské integrace.

Jo Leinen tak opět, stejně jako v době před krachem euroústavy, kdy společně se svým soudruhem Vidal Quadrasem českého prezidenta tvrdě napadal, prokázal nízkou míru tolerance k odlišným názorům a také to, jak si představuje „konstruktivní diskusi“ k evropské integraci.

Zdroje demagogie

Tyto a podobné výroky a postoje skalních europeistů by nás však neměly příliš překvapovat. Proč? Mnozí architekti celé evropské integrace již minimálně od podepsání římských smluv svými činy (ačkoli se je snaží všemožně maskovat) dokazují, že si přejí Evropu co nejvíce dirigistickou, kontrolovanou z jednoho centra a pokud možno takovou, kde bude kritika její podoby co nejvíce utlumena.

Už samotné počátky integračního procesu vzbuzují značné rozpaky. Autoři Christopher Broker a Richard North pro něj nemohli zvolit lepší název než „Velký podvod“. A skutečně, stačí dějiny sledovat pozorně a vidíme, že pod pláštíkem té „oficiální“, masmédii prezentované integrace se nacházejí lži, manipulace, netolerance a nedemokratické rozhodování za zády. Již Evropská „unie“ Jeana Moneta a Roberta Schumana dovedla „umně“ využívat tzv. eurospeaku k zakrytí svých skutečných záměrů. A tak stejně jako měnová unie, která měla být „zefektivněním mezinárodního obchodu“ se stala totální a omezující kontrolou národních ekonomik, i argumenty o „celoevropském vylepšení exekutivy“ znamenaly v podstatě další omezování státních suverenit a práva veta členských států.

Tehdy měli europeisté snazší práci díky tomu, že panovalo buď všeobecné nadšení, či celková neinformovanost a neznalost hlubší podstaty a fungování evropských institucí a politiky vůbec. Dnes se situace poněkud změnila, mnoho lidí se o problémy evropské integrace zajímá, nemalé procento vrcholových politiků se nebojí prosazovat národní zájmy své země EU navzdory, a proto pak nastupují Jo Leinenové a podobní, kteří musí slepým opět ukázat „správnou cestu“. A skutečně, arogance, se kterou europeisté občas přistupují k prosazování svých zájmů, skutečně nezná mezí. Jak jinak si vysvětlovat výroky typu „bude-li odpovědí NE, musíme to opakovat tak dlouho, dokud nezazní jasné ANO“ (J.L.Dehaene, bývalý belgický premiér), „to, že europoslanci ODS zvedli ruku proti euroústavě je ostuda“ (Libor Rouček).

Ideální diskuse

Evropská integrace má být otevřený projekt. Čekalo by se, že jej bude provázet věcná diskuse, kde se na ni budou střetávat pohledy levicové-pravicové, konzervativní-liberální, popřípadě federalistické-mezivládní a tak dále. Ona sice probíhá, ale někteří lidé by jí očividně nejraději viděli pouze v podobě diskuse nad eurofederalistickými projekty, nikoli jako širokou debatou nad směřováním EU vůbec. Europeisté zdá se, žádnou diskusi ani nechtějí. Mají své projekty na milimetr přesně narýsované a od těch se nehodlají odklonit. Vykazuje-li někdo odlišné názory a je to nedej bože ještě prezident suverénního státu, je potřeba jej vykreslit jako co největšího blázna, člověka, jež nepochopil „dějinný vývoj“ (jaká to podobnost s marxistickou dialektikou), či elementa, škodícího své zemi. V tom všemožným Leinenům pomáhají také určití novináři jednotlivých členských států, již ne hlídací psi demokracie, ale spíše útoční buldoci Evropské unie. Potom se v denním tisku dočítáme perly typu, „prezident Klaus je srovnatelný s popírači holocaustu“ (Luboš Palata), nebo že je nutno „držet hubu a krok“ (Jiří Pehe). Je s podivem, že lidé, kteří by ještě tak před 70 lety nemohli s takovým stylem ani vařit kávu v redakci lokálního plátku, jsou dnes považováni za žurnalistickou elitu.

Rozhodně není pravda, že by všichni zastánci současného směřování Evropské unie nebyli demokraty. Pokud vím, rozumné názory a vstřícnost k diskusi vykazuje například evidentní „eurooptimista“ Alexandr Vondra, či exposlanec za ODA a filosof Daniel Kroupa. Ze zahraničí jmenujme kupříkladu (sic!) socialistu Tonyho Blaira. Europeisté, tedy netolerantní a nedemokratičtí stoupenci unifikace EU, ale mají v kuloárech evropských diskusí bohužel převahu. Jejich konfrontačním stylem bychom se však neměli nechat zastrašit.

Ondřej Šlechta

Vyšlo v únorovém čísle časopisu 51pro