„Po maturitě jsme chodili na žloutkové řezy“ – Jan Pavel II.

Vladimír Petrilák

Tato věta je nyní snad nejčastěji znějícím v polských elektronických médiích výrokem Jana Pavla II., zesnulého dne 2.4.2005. Ona slova pronesl během svého setkání s občany Wadowic v 2003. roce, města, kde se narodil, byl pokřtěn, studoval gymnasium, hrál amatérské divadlo. Ona věta – fakt, že vzpomínky tohoto druhu nyní v Polsku zaznívají - vystihuje podstatu toho, co se nyní v papežově vlasti děje. Karol Wojtyla byl pro Poláky otcem, nejbližším člověkem. Zní to pateticky a možná až nesmyslně, ale je to tak.

Celý svět komentuje smrt papeže. Vím o jediné osobě, která se odmítla k této události jakkoliv vyjádřit. Vladimír Krjučkov, bývalý šéf KGB, odmítl pro ruská média jakkoliv glosovat úmrtí „vládce bez divizí“, člověka, který nepochybně rozhodujícím způsobem přiložil ruku k dílu demontáže komunismu. Tyto aspekty života a působení Jana Pavla II. však nehodlám popisovat – to fundovaně učiní jiní. Totéž se týká nauky hlavy katolické církve.

Soustředím se spíše na ty „žloutkové řezy“ - zákusky, které po papežových slovech udělaly závratnou kariéru v polských Wadowicích a širokém okolí. Samozřejmě, nemám na mysli ony konkrétní zákusky, avšak spíše sybolický význam této hyperboly – čili Polsko, to co se zde nyní děje, onu osobní rovinu – dopad světových dějů na Wojtylowy sirotky – Poláky. "Jsem synem národu, který prožil nejtěžší zkoušky historie. Národu mnohokrát jeho sousedy odsouzeného k smrti, který však přežil a zůstal sebou. Uchoval si svou identitu a navzdory záborům a okupaci si zachoval svou národní suverenitu, ale ne opírajíce se o zásoby fizických sil, ale pouze v opření o svou kulturu“. Tato papežova slova, vyřčená v pařížském sídlu UNESCO se nyní potvrzují. Polsko prožívá jednu těžkou ránu za druhou – gigantické aféry, vychází najevo mafijní struktura státu – obyčejní lidé jsou vším znechuceni. A tu umírá jejich papež.

Jakmile média oznámila, že zdravotní stav Jana Pavla II. Je kritický – národ se semknul. Život jakoby ustal, v Poznani na ligovém fotbalovém utkání vběhl fanoušek na hřiště – chuligán? Jistě, kožená bunda, holá lebka – něco říká sudímu. Rozhodčí po poradě s hráči přerušuje zápas. Od fanouška se totiž dozvěděl, že stav papeže se radikálně zhoršil. Stadión pak vyprovází fotbalisty skandováním : „Děkujeme. Děkujeme“.

V pátek 1. dubna se plní kostely i náměstí. Lidé se modlí. Někteří doufají v zázrak, ale zprávy z Vatinánu nejsou optimistické. Média, i komerční, radikálně mění program - mizí populární hudba, to jsou vážné chvíle – proto i takový je program všech rozhlasových a televisních stanic. Věřící (a těch je v Polsku skoro 98%) bdí v kostelech a na některých význačných místech i v noci. V oknech na sídlištích svítí svíčky. Diskotéky, kulturní zábavné akce – vše odvoláno. Nikdo nemusel k tomuto Poláky nabádat – udělali to automaticky, jukoby mimoděk. Lidé chtějí být spolu – v jednotě prožívat tyto nesnadné chvíle.

2. dubna v noci přichází zpráva, že Jan Pavel II. Zemřel. Zazněly všechny kostelní zvony, v tom i jeden z nejstarších – zvon Zikmund na královském Wawelu v Krakově, zvon, který zní jen v historicky důležitých chvílích... zahoukaly všechny hasičské sirény v Polsku. Kostely i ulice jsou plné. Nekoná se žádné davové šílenství. Smutek je tichý, disciplinovaný – lkají i polští vojáci na základně v Iráku, kteří dostali tragickou zprávu esemsakmi od blízkých.

Následujícího dne, v neděli 3. dubna, se schází 160 000 lidí na největším náměstí ve Varšavě, aby se modlili o pokoj pro duši zesnulého Karola Wojtyly. Lidé se houfují i v jiných městech – národ prožívá těžké chvíle, lidé chtějí smutek sdílet – ale sdílí ho pod záštitou církve, proto vše probíhá důstojně. Poláci se sjednotili – takovou jednotu neprožili po roce 1989 nikdy. Média již několik dnů nemluví o ničem jiném než o umírání, smrti – nikomu to nevadí.

Další velké mše pod holým nebem se budou konat. Lidé přicházejí na místa, kde papež sloužil mše. Všude v Polsku. Desetitisíce lidí. Hodně mladých. Ztratili jsme otce – říkají.

My Češi se díváme na Poláky jako na šílené katolíky. Patos, emotivní prožívání smrti papeže – ano, to jen potvrzuje, že Poláci víru prožívají způsobem pro nás takřka nepochopitelným. Ale zkusme pochopit to, že zemřel člověk, který se zapsal do světové historie, člověk, který změnil institut papežství, ba i tvář katolické církve. Byl hlavou státu – Vatikánu, byl to stařec, jehož přítomnost vzbuzovala nepředstavitelní reakce – uměl navázat kontakt s mladými, s milionovým davem. Nezpíval, netančil, leč hlásal evangelium –novinu starou dva tisíce let - a lidé ho brali i s chlupami. Kdyby to byl Čech, nebyli bychom také hrdí?

Vladimír Petrilák

http://republika.pl/cepol

4. dubna 2005