Samuel Huntington

Roman Joch

CEVRO 1/2009

Samuel Huntington byl jedním z nejvýznamnějších amerických politických vědců posledního půlstoletí. Proslul především esejem a později knihou Střet civilizací.
Je málo známé, že Huntington svou kariéru zahájil studií o vztahu mezi vojáky a civilisty. V díle Voják a stát z roku 1957 formuloval v Americe dodnes nejvlivnější teorii civilní kontroly armády: podle ní v ústavní demokracii to mají být civilisté, nikoli vojáci, kdo určí kdy, kde a proti komu země bojuje. Po tomto rozhodnutí jsou to pak už ale vojáci, nikoli civilisté, kdo rozhodne, jak vést válku, aby bylo dosaženo vítězství. Tato teorie je oblíbená jak u vojáků, tak i u politiků. Ve skutečnosti však platí jen její první polovina: v liberální demokracii jsou vrchním velením skutečně civilisté, avšak ti největší a nejúspěšnější z nich – Lincoln, Chruchill – nenechávali vojenské záležitosti v době války pouze vojákům, ale sami rozhodovali o strategii a někdy i o taktice.


Třetí vlna a Střet civilizací
V roce 1991 publikoval knihu Třetí vlna o demokratizaci v 20. století. Argumentoval – respektive konstatoval –, že demokratizace ve světě se šířila nikoli kontinuálně, ale vždy po vlnách, přičemž ta třetí právě probíhala.

Dva roky poté publikoval slavný esej Střet civilizací, v němž nepřímo polemizoval s tehdejší tezí Francise Fukuyamy o údajném konci dějin po pádu sovětského komunismu, neboť liberální demokracie prý nebude mít žádného ideového konkurenta a proto se časem rozšíří na celý svět. Huntington tvrdil, že po skončení vypjatě ideologického konfliktu, kterým byla Studená válka, je pravděpodobné, že konflikty budou i nadále, ale budou mít kulturně-civilizační povahu. Nebude k nim docházet uvnitř civilizací, ale mezi civilizacemi, kterých je přibližně osm.

V té době měl Huntington hodně kritiků, kteří se obávali, že konstatování teze o konfliktu civilizací může tyto konflikty vyvolat; po 11. září 2001 však byl Huntington naopak považován za obzvláště prozíravého politologa, který správně předvídal dříve než ostatní to, co přijde. Jeho civilizační teorie však není originální, jejími hlavními hlasateli v minulosti byli Oswald Spengler a Arnold Toynbee.

Huntingtonova teorie je pravdivá, pokud jde o civilizaci islámskou – ta má skutečně „krvavé hranice“ se všemi civilizacemi sousedními. Pokulhává však, pokud by byla aplikována na vztahy mezi civilizacemi ostatními: ty nejsou nijak zvláště konfliktní, a pokud nějaké konflikty jsou, nejsou podmíněny kulturně-civilizačně, nýbrž charakterem dotyčných režimů, tj. politicky.


Hlavní slabina je uvnitř Západu
Z hlediska Západu je však největší slabinou této teorie to, že nepopisuje pro Západ konflikt nejdůležitější – ten, který nakonec rozhodne osud Západu. Je to konflikt uvnitř Západu mezi západními loajalisty (konzervativci) a protizápadními rebely (postmodernisty a multikulturalisty).

Jeho posledním – a v Americe taky hezky kontroverzním – dílem byla kniha Kdo jsme o americké národní identitě z roku 2004. Huntington v ní argumentoval, že masivní imigrace Latinoameričanů do USA rozděluje Ameriku na dva národy, dvě kultury a dva jazyky a USA se mění na něco, jako je Kanada. Tento postřeh je opět pravdivý. Huntington jako americký patriot litoval toho, že jednotná americká identita zaniká, což je jev, kterému multikulturalisté tleskají. Jeho argument byl kulturně-deterministický: americkou identitu popisoval jako výhonek anglosaského protestantismu. Tu nyní vidí ohroženou kulturou, jež je výhonkem latino-hispánského katolicismu. Antropolog by na to řekl: „No a co? Vždyť kultury se v průběhu času mění tak či tak…“

Ten problém totiž není ani tak nábožensko-kulturní, jako spíše politicko-kulturní. Amerika je výhonkem anglosaského protestantismu, ale nejen a ani ne zcela. Je definovaná především svým politickým krédem z Deklarace nezávislosti o přirozených právech člověka a vládě se souhlasem ovládaných. Jakýkoli imigrant, ať už bílý anglosaský protestant či nikoli, který přijme toto krédo za své, je dobrým Američanem a kdokoli, ať už v Americe narozený bílý anglosaský protestant či někdo jiný, kdo jej za své nepřijme, dobrým Američanem není a ani nebude. Problémem latino-americké imigrace dneška, na rozdíl od všech imigračních vln minulosti, je to, že její imigranti se do amerického národa integrovat nechtějí. Tak či onak, Huntington měl pravdu, že Amerika, jak jsme ji poznali, se mění, a to nikoli k lepšímu…