Pozadí atentátu na Heydricha a Eliášovy smrti

Tomáš Krystlík

Možné příčiny, proč byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jsou čtyři, z nichž jen první se v české literatuře běžně uvádí.

První důvod. Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, protože je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech bylo Československo vždy až ke konci každého seznamu (Kalvoda 2). Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil.“ Zdá se tedy vyplývat ze situace, že Beneš navrhl plukovníku F. Moravcovi, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu" (Kalvoda 2, Moravec).

Pro atentát na Heydricha byli vybráni dva čs. vojáci v Anglii (celkem 160 jich prodělávalo diverzní a parašutistický výcvik). S dalšími byli vysazeni do protektorátu 29. prosince 1941. Teprve 27. května 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi, antibiotika v té době nebyla k dispozici. Odvetu spočívající v okamžité popravě alespoň 10 000 Čechů dokázal u Hitlera zvrátit K. H. Frank nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí, navrhl: „okamžitá exekuce všech podezřelých z atentátu nebo z toho, že mu napomáhali anebo o něm věděli, včetně jejich rodin, avšak žádné masové zatýkání a masové exekuce rukojmí“ (Brandes). Byl přesvědčen, že za atentátem stojí pouze Londýn a považoval za velmi kontraproduktivní popudit represáliemi Čechy proti říši - obával se možných problémů v jejich dosud výtečné pracovní morálce v závodech válečného průmyslu (Brandes). (O tom ho přesvědčil šéf vyšetřovací komise Heinz Pannwitz, který po oznámení führerova úmyslu zastřelit deset tisíc Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vší pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolací. Kde je řečeno, že se jedná o české pachatele? Mohli to být němečtí emigranti dopravení z Anglie nebo akce britských commandos" (Pannwitz).

V Lidicích Frank prsty neměl (Brandes, Berton), za tamější exekucí stál Horst Böhme (Pannwitz, Berton) z pražského Gestapa (mimochodem agent českého odboje, jeho kolega Wilhelm Leimer byl zase agentem NKVD), byly pravděpodobně perzekvovány za šest záchytných adres v obci, které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu (Brandes) (pět, tj. 20% z vysazených parašutistů spolupracovalo s Gestapem, dva z nich jen na oko, protože jim po zatčení kromě mlčení nic jiného nezbývalo). V Ležákách byla v činnosti vysílačka parašutistů. V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů, ale vlivem vlastní indiskrece v místní hospodě se o nich dovědělo Gestapo (Berton). Bernartice však vyhlazeny nebyly, protože přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, bylo popraveno 22 osob za napomáhání atentátu (Brandes).

Celá akce k usmrcení Heydricha byla vedena velmi diletantsky. Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze atentátu a jeho přípravě, naváděli na pokyn z Londýna (sic) spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky), čímž Londýn velmi riskoval a vystavil je enormnímu nebezpečí odhalení (bombardování nota bene nenapáchalo téměř žádné škody) (Kalvoda 2). Nikdo z domácího odboje nechtěl při navádění bombardérů spolupracovat (Kalvoda 2). Záchytné adresy, které dostali parašutisté v Anglii, v mnoha případech selhaly, tam, kde je přijali, je zase občas udali Gestapu (Berton), zřejmě se báli provokace. Zfalšované osobní protektorátní průkazy všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem - a to v Brně (Pannwitz, Berton). Němci se to brzy po atentátu dověděli (jakým způsobem se tak stalo, není zcela jasné, asi jim to musel prozradit někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace) a všechny brněnské průkazy byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny (Pannwitz). V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost (Pannwitz). To usnadnilo lustrace a snížilo tak parašutistům naději na přežití. Sešly se také téměř tři tisícovky udání od obyvatel, z nichž mnohé prý velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů (Pannwitz).

Dodnes není dostatečně jasno, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo (Berton). Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč ale nezasáhli, když se atentát nezdařil? V kostele sv. Cyrila a Metoděje jich zahynulo sedm. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených parašutistů v protektorátu npor. Alfréd Bartoš (Berton). Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání všech. Možné vysvětlení je nasnadě - buď vlivem nekvalitního psychologického výcviku na přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, nebo obojím. (Proč část z nich navzdory svému výcviku zvolila za úkryt dokonalou past - kryptu v podzemí s jediným vchodem, ze které nebylo úniku, se už asi nedovíme.)

Po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 (podle jiných zdrojů 1331) zastřeleno - 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění, pro schvalování atentátu 477 osob. Stanný soud odsoudil ještě 29. září 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů (Brandes). Paradoxně z toho vyšly rodiny obou atentátníků relativně mírně. Naživu zůstala naprostá většina příbuzenstva Gabčíka, protože žili v jiném státě (ve Slovenské republice) a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP a jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky (Berton). Potud je to více či méně známo.

Záměr vyšel. Zajistil Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a vytvořil zdánlivě kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž se v podstatě omezoval na zasílání zpravodajských informací a před atentátem z obav před následujícími represáliemi důrazně varoval, byl proti (Berton).

Druhý důvod uvádějí autoři knihy Straus-Hupe, Possony: International Relations (McGraw Hill Book Co. Inc., 1950, New York) - dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Podle výše uvedené knížky předpokládal, že atentát na Heydricha přinese konec dobrému poměru mezi Čechy a Němci v protektorátu a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odporu a odboji (Kalvoda). O tomto důvodu a o poměru mezi Čechy a Heydrichem se už v české literatuře většinou mlčí.

Věc vyžaduje vysvětlení. Heydrich totiž zavedl metodu cukru a biče. Byl povolán jako zastupující říšský protektor za Konstantina von Neurath, aby učinil přítrž pomalému pracovnímu výkonu, sabotážím a občasnému ničení sklizně. Hned po příjezdu nechal zatknout ministerského předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, vyhlásil v okrscích některých oberlandrátů stanné právo - přes čtyři tisíce lidí bylo zatčeno, z nich 437 popraveno (stanné soudy odsuzovaly k trestu smrti nejen odbojáře, nýbrž i šmelináře a keťasy) (Brandes) - současně však významně zvýšil příděly zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům pracujícím ve zbrojním průmyslu, příděly jinak vyrovnal na úroveň německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu (Brandes). Nečinil tak z náklonnosti k Čechům, neb ve své řeči k vybraným funkcionářům NSDAP 2. října 1941 v Černínském paláci řekl: „Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě... Nakonec jsme zatkli vedoucího Dr. Frankenbergera, který byl odsouzen podle stanného práva, protože jej činím odpovědným za špatnou situaci v organizaci rozdělování potravin v tomto prostoru. Prosím, dbejte, aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou“ (Heydrich). Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené ochrany a neozbrojen se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, dal jim přeci nažrat, podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu (Pannwitz).

Záměr, že atentát podnítí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Dá se říci, že jej překazil K. H. Frank tím, když vymohl u Hitlera odvolání okamžité popravy deseti tisíc Čechů pro výstrahu (Brandes). Do zimních měsíců 1944/1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se vůbec o odboji mluvit (Brandes).

Třetím důvodem byla Benešova obava, že by při eventuální německé nabídce na uzavření míru protektorát zůstal součástí německé říše (Brandes). V depeši z 15. května 1942 národnímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li“ (Němci) „až na Kavkaz, bylo by to vážné... V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír... jsou však dnešní poměry v protektorátu... tj. spolupráce s Němci, Hácha... protektorátní vláda... velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotáže, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání, buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti“ (Brandes). To se téměř vždy zamlčuje.

Pochybnosti vyvstanou, jakmile začneme uvažovat o rozsahu spolupráce Britů ke zdárnému vykonání atentátu. Poskytli snad Angličané Benešovi nezbytné prostředky k dopravě parašutistů do Čech jen pro sympatie k němu? Obzvláště, když podle literárních zdrojů měli být Gabčík s Kubišem přijati před odletem nejen Benešem, nýbrž také Churchillem, který je měl údajně dekorovat, podle jiného zdroje (prý podle jejich vlastního vyjádření) se setkali s Edenem na recepci, kde měl s nimi soukromý rozhovor a rozloučil se s nimi (6, 9)? Britové poskytli pro výsadek jediné k tomu vhodné letouny Halifax, kterých měli v té době jen tři kusy (Gazdík). Zde se vynořuje možný záměr čtvrtý. (Někteří autoři knížek a pojednání o atentátu naznačují, že britský vliv byl větší, než se předpokládá, ale nic konkrétního neuvádějí.)

Již z Churchillových pamětí je známo, že Heydrich oklamal Beneše a sovětské tajné služby v roce 1936 podvržením falešných dokladů Benešovi o připravovaném spiknutí proti Stalinovi štábem Rudé armády v čele s maršálem Tuchačevským, což mělo za následek zlikvidování desetitisíců sovětských důstojníků, neboť Beneš zfalšované podklady předal promptně Stalinovi. Heydrich byl neobyčejně schopný organizátor nebezpečný i konkurenční německé armádní zpravodajské službě Abwehru z titulu rivality mezi ní a méně schopným Sicherheitsdienstem podléhajícím Heydrichovi, zejména jejímu veliteli, admirálu Wilhelmu Canarisovi, současně také britskému agentu (Beran, Hohne). Canaris, ochránce dalšího britského špiona Konrada Henleina (Beran, Höhne), měl na Heydricha kompromitující materiály z jeho mládí o homosexuálních stycích s jedním námořním důstojníkem - homosexualita se ve třetí říši nepřipouštěla. (Je velkou ironií, že Heydrichovi se hrozbou zavedení trestního řízení za homosexualitu proti Konradu Henleinovi podařilo svého mocenského konkurenta chytře paralyzovat. Henlein měl homosexuální přátele ještě z Kameradschaftsbundu, možná byl i sám homosexuál. Když jeho kamarády nechal Heydrich pozavírat a odsoudit, stala se z mocného Henleina poslušná loutka bez vůle (Beran). Heydrich měl na krku i další hřích, taktéž z mládí. Jako důstojník námořnictva slíbil manželství dceři velitele vojenského přístavu Kiel, ale pak se zamiloval do své budoucí manželky, tehdy 18leté Liny von Osten. Své bývalé lásce oznámil svůj úmysl zasláním výstřižku novin o svém zasnoubení s Linou. Za tento prohřešek neslučující se s kodexem cti německého důstojníka byl z německého válečného námořnictva propuštěn.

Aby Canaris, který byl pro Brity navýsost důležitý, nebyl ohrožen, měla anglická zpravodajská služba zájem na odstranění Heydricha a Beneš byl zřejmě požádán, aby věc realizoval (Kalvoda). Z tohoto hlediska je dalekosáhlá spolupráce Britů při přípravě atentátu plně vysvětlitelná.

Beneš zřejmě zabil dvě mouchy jednou ranou. Atentát mohli provést britští vojáci, ale obětováním československých se zase smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Nutno dodat, že Beneš předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků (Bernartice, asi že vyhlazení obce nebylo totální, byly opomenuty) Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo (Kalvoda 2). Že Beneš za války mlčel o pozadí atentátu je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že i po válce tvrdil představitelům domácího odboje, mj. i Vladimíru Krajinovi a Jaroslavu Drábkovi že nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašutisty zavraždit Heydricha (Feierabend).

Smrt generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády, souvisí s atentátem na Heydricha jen okrajově - byl popraven za heydrichiády. Nicméně, důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou pozoruhodné.

Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Říšský protektor Konstantin Freiherr von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil v rámci svých možností chránit. Eliáš dával najevo svůj despekt k okupační moci také tím, že s ním mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal dobře německy, výhradně francouzsky.

Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovy vlády Eliášovi zprávu. (Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Čs. národním výborem v Paříži styky, Eliáš skončil se zasíláním zpráv Benešovi přibližně před čtvrt rokem (Brandes).) Beneš v této zprávě žádal protektorátní vládu žádal, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident“ (Hácha) „mohl odejít“ (Kalvoda 2). To by znamenalo především rezignaci vlády, tedy otevřené vypovězení jakékoliv spolupráce Čechů s okupační mocí. Přes Benešovo naléhání vláda tak neučinila, obávala se, že její a prezidentova demise by vedla k podstatnému zhoršení postavení Čechů v německé říši a k represáliím. Beneš se tak ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval lživě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny, což bylo součástí jeho enormního úsilí o diplomatické uznání jeho vlády v Londýně, neboť jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády stavěly vysloveně záporně - neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství, vždyť přece abdikoval a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní, vládu. Demisí vlády a prezidenta v Praze by se Beneš a jeho vláda tak stali jedinými zástupci Čechoslováků stejně jako ostatní, již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí v Londýně. Tak se protektorátní vláda a prezident v Praze stali v očích Beneše zrádci (Kalvoda 2).

Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky (pro Háchu a další členy vlády až po válce), protože se mu (byť svému svobodozednářskému bratru) Beneš pomstil. Byl označen krycím jménem JUDAS (Jidáš - nomen omen!) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby předhozen Gestapu - zhotovily se kódované kompromitující zprávy adresované Jidášovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a poslány Eliášovi z Chile (Kalvoda 2). Gestapo je, protože Eliáše již delší dobu podezíralo ze spolupráce s Londýnem (protože Československý národní výbor v Paříži tam trestuhodně zapomněl část svého archivu obsahující také Eliášovy depeše Benešovi a ta padla po okupaci Francie do rukou Němců), zachytilo a rozšifrovalo. Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu, nebo osobu se za ni vydávající znal (Kalvoda 2). 1. října 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za heydrichiády ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz.


Literatura:
Beran, Ladislav J., Krystlík, Tomáš: Konrad Henlein, CS-magazín 04/2006, www.cs-magazin.com
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem, Prostor, Praha 1999
Feierabend, Ladislav Karel: Politické vzpomínky, díla II., Atlantis, 1994 Brno
Gazdík, Jan: Heydrich zemřel na otravu krve, CS-magazín 08/2004, www.cs-magazin.com
Höhne, Heinz: „Kohen“ ist nicht zu fassen, Die Welt, 21. 08. 1999
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek I., Moravian Publishing Inc., Toronto 1995
Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999
Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili, 68Publishers, Toronto
Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha - složka Prag betreffend, CS-magazín 04/2007, www.cs-magazin.com
Poznámky a předmluva Stanislava Bertona k Záznamu o atentátu na Heydricha od Heinze Pannwitze
The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i.e. Nazi Governor and Hitler´s Representative in Czech Lands), Czernin Palace, Prague, October 2, 1941 (legalized transciption of the original text incl. original errors), www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=26320&ido=14070&idj=1