Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Riziko právně závazné Listiny základních práv EU

Michal Petřík

Ošetření poválečného vysídlení a riziko znovuotevření právních a majetkových otázek, tedy prolomení tzv. Benešových dekretů, na které nedávno upozornil prezident republiky, se zdaleka netýká jen potenciálních majetkových žalob, jak se dnes ozývá nejčastěji. Jde i o tzv. amnestijní zákon. Závažnost celého problému je pojmenována také v Česko-německé deklaraci z roku 1997, jejíž bod III říká: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány."

Takový kontext může být o to riskantnější, uvážíme-li, že Postupimský protokol z 2. srpna 1945 jakoukoliv hromadnou amnestii pro jinak trestné činy neumožňuje. Spořádanost vysídlení byla předepsána již nadpisem kapitoly XIII tohoto dokumentu: „Orderly Transfers of German Populations". Dále tři vlády vítězných mocností stanovily, že
„any transfers that take place should be effected in an orderly and humane manner". V takové situaci nelze zůstávat pouze u majetkových otázek a je nutno zajistit neprolomitelnost všech poválečných zákonů, původně přijímaných jako „dekrety".



Amnestijní zákon


Takzvaný amnestijní zákon č. 115 ze dne 8. května 1946 „o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků" je stále platnou součástí právního řádu ČR. Stanoví, že
„jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné". Obdobnou problematikou se zabývá i zákon č. 195/1946 Sb. ze dne 2. října 1946 o použitelnosti předpisů z doby nesvobody, podle jehož § 8, odstavce 3 platí, že „doba nesvobody je doba ode dne 30. září 1938 do dne 4. května 1945".

Rozdíl ve vymezení období nesvobody (či období znovunabývání svobody) je klíčový: ukazuje na možnou relativizaci toho, jak se platné české právo dívá na důvody nepohlížet na určité jednání jako na bezprávné. Až do 9. května 1945 bychom si svou obhájili. Zuřila válka. Ale až do 28. října 1945? A proč coby „horní hranici" rovnou nezavést až rok 1955, vždyť válečný stav s Německem byl zrušen až tehdy?



Ústava a dekrety


Unijní Listina základních práv obsahuje ustanovení o majetkových garancích i ustanovení zapovídající hromadné vyhoštění. Jde o politický dokument, ovšem spolu s platností Lisabonské smlouvy nabývá „právní síly na úrovni Smluv" (podle článku 6.1 Smlouvy o Evropské unii).

Mnozí dnes neskrývají své překvapení nad tím, že by v důsledku právně závazné unijní Listiny základních práv mohlo dojít ke zpochybnění právních jistot občanů ČR týkajících se majetkových a právních vztahů vzniklých po druhé světové válce.

Klíčem k veškerému poválečnému konání ve věci transferu (vysídlení) je ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Z ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, plyne, že veškeré dekrety prezidenta republiky je třeba považovat od jejich počátku za zákon (ústavní dekrety jsou považovány za zákon ústavní). Nejpozději od přijetí Ústavy ČR jde nicméně o pouhé zákony, nikoliv zákony ústavní, protože podle článku 112, odstavce 3 Ústavy ČR „ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona". (Koncem roku 1992, kdy byla Ústava ČR přijímána, neexistovala ani Evropská unie, ani ambice vytvářet politickou Unii s vlastní ústavou, jejíž podstata je v Lisabonské smlouvě zakotvena. Dnešní diskuse na obzoru nebyly.)

Co se týče České republiky a lidských práv, nejsme izolovaným ostrovem, který by snad v dané oblasti chtěl udržovat neúplnou, obskurní či z mezinárodního pohledu defektní, podřadnou úpravu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla jménem České a Slovenské Federativní Republiky podepsána již 21. února 1991. Pro ČSFR vstoupila v platnost 18. března 1992 a v plném rozsahu platí i po rozdělení společného státu. (Krom toho úmluva, nad jejímž dodržováním bdí samostatná mezivládní organizace s názvem Rada Evropy, mohla být podepsána až poté, co se všechny její prvky staly součástí našeho vnitrostátního ústavního práva, tedy po přijetí ústavního zákona ze dne 9. ledna 1991, jímž byla přijata naše Listina základních práv a svobod.)




Vnitřní rozpor


Komunitární právo se až dosud úpravě majetkových otázek v členských státech Společenství explicitně vyhýbalo. Článek 295 Smlouvy o založení Evropského společenství danou oblast z působnosti tohoto nadnárodního uskupení výslovně vyjímá: „Tato smlouva se nijak nedotýká úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech." Po přijetí Lisabonské smlouvy ale proti sobě budou stát výše citované ustanovení a Lisabonskou smlouvou zaváděný text článku 6.1 Smlouvy o EU: „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie (...), jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy." Aby tato změna, představující bezprecedentní rozšíření působnosti EU, nebyla vnímána jako závažné rozšíření pravomocí Unie, hned následující bod říká: „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách." Jak tomu ale rozumět? A lze s paušálním odkazem na tato ustanovení přejít důsledky ustanovení jiných?

Právně závazná unijní Listina základních práv explicitně upravuje obě zásadní oblasti pro posuzování poválečného vysídlení Němců. Článek 17, odstavec 1 stanoví: „Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě." Článek 19, odstavec 1 stanoví: „Hromadné vyhoštění je zakázáno." Majetkové záruky naše vnitrostátní ústavní Listina základních práv a svobod obsahuje, zákaz hromadného vyhoštění nikoliv.




Nad české zákony


Lisabonská smlouva tím, že vyhlašuje „právní závaznost" unijní Listiny základních práv, povyšuje její obsah nad české zákony, protože podle článku 10 Ústavy ČR platí, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva". Nelze tedy vyloučit, že výše citovaný princip nepřípustnosti hromadného vyhoštění a princip nepřípustnosti vyvlastnění bez spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě bude mít přednost před jakýmkoliv principem obsaženým v našich poválečných zákonech, které dnes navíc mají sílu pouhého (ne-ústavního) zákona.

Ačkoliv platí princip zákazu retroaktivity a ČR disponuje četnými mezinárodněprávními zárukami, představuje daná konstelace politicky i právně nepřijatelný posun, nota bene v pro ČR tak citlivé oblasti. Důvodem je především to, že případná porušení základních lidských práv jsou dnes při soudních rozhodováních považována za nepromlčitelná a požívají zvláštní ochrany.

Krom toho bychom měli mít na paměti to, že už po přijetí unijní Listiny základních práv v prosinci 2000, kdy jí byla přisouzena pouze deklaratorní, politická hodnota, byla v sousedním Německu v souvislosti s blížícím se vstupem ČR do EU rozpoutána ze strany vysídleneckých spolků kampaň požadující odstranění Benešových dekretů z našeho právního řádu. Ve vyhrocené situaci byla Poslanecká sněmovna nucena 24. dubna 2002 přijmout usnesení, které ve svém třetím bodě říká: „Právní a majetkové vztahy, které z nich (dekretů - pozn. aut.) vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné." Z přítomných 169 poslanců hlasovalo pro 169. Jde však stále o pouhé
usnesení jedné z komor parlamentu.



Výjimky z přednosti


Jakkoli lze z pohledu právní teorie namítat, že relativní pozice dvou norem, z nichž každá je součástí jiného právního řádu (zde českého a evropského), nelze vzájemně srovnávat, s Lisabonskou smlouvou bude podle článku 10 Ústavy ČR pro všechny její součásti, tedy i pro právně závaznou unijní Listinu základních práv, platit klauzule „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva".

Přes veškerá ujištění, že Listina základních práv pouze potvrzuje práva, svobody a zásady uznávané Unií, zviditelňuje je, avšak žádná nová netvoří, je vhodné připomenout skutečné důsledky právní závaznosti tohoto dokumentu. Patří mezi ně možnost Soudního dvora EU nebo soudu členského státu shledat, že vnitrostátní právo není v souladu se základními právy, která Listina potvrzuje. Dnes takovou možnost Soudní dvůr EU v Lucemburku ani vnitrostátní soudy nemají.

V souvislosti s touto zásadní změnou říká článek 1, odstavec 1 polského a britského protokolu k Lisabonské smlouvě jednoznačně toto: „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje."

Obdobně jednoznačná formulace v českém prohlášení k unijní Listině základních práv, které v roce 2007 sjednala a k Lisabonské smlouvě připojila Topolánkova vláda, přítomna není. Výše citovanému ustanovení je snad nejblíže to, které je obsahem odstavce 3: „Česká republika podtrhuje, že pokud Listina uznává základní práva a zásady, které vyplývají z ústavních zvyklostí společných členským státům, tato práva a zásady musí být vykládány v souladu s těmito zvyklostmi." Z toho ale logicky plyne pouze to, že všude tam, kde si Česká republika podobné záruky nesjednala, hrozí, že bude možno shledávat, že její právní předpisy, zvyklosti nebo postupy nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které potvrzuje Listina základních práv. Dokázat, že by tomu tak bylo i v případě Velké Británie a Polska, pokud by si nesjednali protokol, je prakticky nemožné. Popřelo by to totiž vlastní smysl vyjednávání těchto dvou zemí o ustanovení jejich výjimky.



Revue Politika, 11/2009



Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 1016 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA