Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Neuskutečnitelný multikulturalismus

Roman Joch

Občanský institut

Vzdor svému názvu, jenž sugeruje rovnost všech kultur a civilizací, byl multikulturalismus ve skutečnosti vždy ideologií nenávisti vůči civilizaci západní.
Multikulturalismus byl nástrojem intelektuální delegitimizace západní civilizace, jakož i její politické destrukce prostřednictvím jejího „naředění“ na území Západu.

Co tím mám na mysli?

Posledním celým desetiletím, kdy byli lidé Západu ve své intelektuální většině hrdi na svou civilizaci, byla 50. léta 20. století. Poté, především od poloviny 60. let, se mezi levicovými intelektuály Západu začala šířit nenávist vůči jejich společnosti, jak se na Západě historicky ustavila.

Zdrojem oné nenávisti byl gramsciovský neo-marxismus, v 60. letech reprezentovaný především Frankfurtskou školou. Tito lidé již nemohli opěvovat stalinismus a komunismus přímo – to již nešlo, neboť zločiny byly až příliš zřejmé –, soustředili se tedy na delegitimizaci západní společnosti nepřímo.

V 50. letech byli lidé Západu na svou civilizaci oprávněně hrdi: byla to jediná civilizace v dějinách lidstva, která dospěla k ideálu osobní a politické svobody jednotlivce a k jeho realizaci v praxi. Nikdy předtím ani tehdy žádná jiná civilizace v dějinách k tomuto ideálu a jeho realizaci nedospěla. A pokud lze v jiných civilizacích mluvit o svobodě, je to v důsledku imitace západního modelu či jeho vnucení Západem. Z hlediska politické a individuální svobody je tudíž západní civilizace všem civilizacím ostatním nadřazena.

Tento civilizační konsensus, jenž v 50. letech (tj. po porážce totalitního nacismu a v době heroického zápasu proti totalitnímu komunismu) zastávala západní společnost, začal být na teoretické úrovni v širším měřítku napadán v 60. letech. Prostředkem onoho napadání byla ideologie multikulturalismu, tj. civilizačního relativismu a rovnostářství, která sugerovala, že všechny civilizace jsou si rovny, zasluhují stejnou úctu a jejich hodnoty jsou vzájemně nesouměřitelné – tj. hodnotami jedné (západní) nemají být posuzované další (ostatní). V praxi však západní civilizace začala být striktně odsuzována jako v dějinách prý ta obzvláště zlá, zločinná, agresivní, dobyvatelská, imperialistická, kolonialistická, rasistická a vykořisťovatelská. Ostatní civilizace nebyly kritizovány vůbec, ba naopak, oproti západní byly nezřídka idealizovány.

To znamenalo dvojnásobný faul. Za prvé, zatímco západní civilizace byla ve své realitě měřena západním ideálem a shledána nedostačující, realita ostatních civilizací nebyla měřena ideálem žádným, a tudíž na nich nebyly shledány žádné defekty. A za druhé, viny, hříchy a zločiny, které jsou univerzálně lidské a byly přítomny ve všech civilizacích, byly přisuzovány jen civilizaci západní, zatímco její ctnosti, které byly přítomny jen u ní a nevyskytovaly se v žádné jiné, byly opomíjeny. Univerzální zlo bylo vydáváno za specificky západní, zatímco specificky západní dobro bylo ignorováno.

Například otroctví. Západní křesťanský pohled na člověka si je vědom narušené stránky lidské bytosti, faktu, že člověk je mravně nedokonalou, padlou bytostí, zatíženou dědičným hříchem. Není proto divu, že ve všech dobách a ve všech civilizacích se vždy našli jednotliví lidé, kteří se dopouštěli vražd, loupeží a otrokářství. Bohužel. Takoví jsou lidé: hříšní. Ale zároveň mají i rozum a svědomí: jsou schopni v principu nahlédnout, že vraždy, loupeže a otrokářství jsou zlem.

Otrokářství bylo vždy a všude. Vnímáme-li člověka realisticky, jako mravně nedokonalou bytost, nepřekvapí nás to, byť zarmoutí. Překvapí nás však – a potěší –, že v jedné civilizaci otrokářství jako zlo nahlédli, a proto se zasadili za jeho úplné zrušení. Bylo to v západní křesťanské civilizaci v 19. století – jako v jediné. Opakuji, otrokářství či obchod s otroky nebyly specifickým zlem Západu, ale univerzálním zlem všech lidských společností. Naopak, nahlédnutí zla otroctví a otrokářství – ať již založeného na rasovém či jakémkoli jiném principu – nebylo univerzálním vhledem všech civilizací, ale specifickým vhledem civilizace západní.

Ta k tomu ostatně měla dobré předpoklady: v židovsko-křesťanském pohledu jsou všichni lidé (bez ohledu na barvu pleti) bratři a sestry, neboť mají společného nebeského Otce. (Naopak, v evolučním darwinistickém pohledu jsou lidé jen vzdálenými bratranci vyvinutými z prvotního guláše, kteří se navíc v důsledku evoluce od sebe stále vzdalují; rasismus je tak s darwinismem nejen kompatibilní, ale je jejím i přímo evokován a implikován.)

Amerika například kvůli otázce otroctví podstoupila krvavou občanskou válku, nejničivější v amerických dějinách. A byla to imperialistická a kolonialistická Británie v 19. století, která z klasicky liberálních a křesťanských důvodů zrušila obchod s (černými) otroky a upalování vdov v Indii. Bylo to imperialistické? Ano. Bylo to kolonialistické? Ano. A bylo to správné a spravedlivé? Samozřejmě! Bylo to však multikulturalistické? Nikoli, byl to pravý opak multikulturalismu, neboť multikulturalismus sugeruje rovnost civilizací a jejich hodnotových systémů, čili nemožnost rozhodnout, který z nich je správný či spravedlivý. To je však pomýlený a falešný koncept, neboť rovnost a práva se nevztahují na civilizace, nýbrž na jednotlivé lidské bytosti. Nikoli civilizace jsou si rovny, ale lidské bytosti jsou si rovny; a nikoli civilizace mají práva (uplatňovat své vlastní hodnoty), nýbrž lidské bytosti mají práva (nebýt obětí svévole a nespravedlnosti).

Jinými slovy, pokud integrálním, ba až konstitutivním prvkem nějaké společnosti, kultury či civilizace bylo nebo je upalování vdov, otrokářství či kanibalismus, tato společnost není svébytnou kulturou se svými hodnotami, jež nesmíme poměřovat našimi měřítky, nýbrž je společností a civilizací defektní a nespravedlivou, neboť explicitně a záměrně porušuje práva lidských bytostí.

Ona práva lidských bytostí a jejich mravní nárok na život ve svobodě byl nejlépe a nejdokonaleji nahlédnut v západní civilizaci. Z politického hlediska je proto západní civilizace vysoce nadřazena všem ostatním. Je správná nikoli proto, že je naše, ale je správná proto, že nejúplněji nahlédla problém spravedlnosti a svobody jednotlivce.

Rovnost západní a ostatních civilizací tedy představuje relativistický mýtus; z politického hlediska je západní civilizace ostatním nadřazena.

Další manévr multikuluralismu, který představuje zdůrazňování praktických zel v dějinách Západu a zamlčování stejných či větších zel v dějinách ostatních civilizací (např. pokud jde o kolonizaci Latinské Ameriky, ti zlí jsou vždy jen Španělé, a nikdy Aztékové, i když právě Aztékové byli imperialistickou, krvelačnou, genocidní říší, vraždící a zotročující všechny ostatní kmeny, jejichž příslušníci vítali Španěle jako své osvoboditele zpod krvavého aztéckého jha), je příznačný tím, že multikulturalisté používají dokonalý západní ideál, jehož univerzální platnost zároveň popírají, pro odsouzení nedokonalé západní reality (jakou je jakákoli lidská realita), ale už jej neuplatňují pro odsouzení reality ostatních civilizací, které mravně vůbec neposuzují. To je jako používat dokonalý západní ideál slušného stolování pro odsouzení některých lidí Západu, kteří jedí rukama, a přitom naprosto pomíjet, že někde nějaký barbar vaří a konzumuje lidské bytosti. A když to někdo ze Západu kritizuje, pak se na něj obořit, odkud má tu drzost dopouštět se takové kulturní agrese a svými koncepty imperialisticky posuzovat hodnoty kultur jiných! Vskutku cool!

Zásadní problém multikulturalismu se tedy redukuje na následující otázku: mají mít podle západních multikulturalistů žlutí, hnědí, černí a barevní příslušníci ostatních civilizací stejná práva, která si multikulturalisté nárokují pro sebe? Řeknou-li, že je mít nemají, neboť to by prý odporovalo tradicím a hodnotám jejich kultur a my jim prý imperialisticky nemůžeme vnucovat naše západní koncepty, pak jsou multikulturalisté rasisty. Rasističtí jsou oni, nikoli západní civilizace, neboť jsou to právě oni, kdo považují příslušníky jiných civilizací za nehodné důstojného zacházení ze strany vládců, které si multikulturalisté nárokují pro sebe. Pokud by však multikulturalisté řekli, že příslušníci ostatních civilizací mají mít stejná práva, jaká chtějí pro sebe, pak užívají západní koncept, jímž na úrovni teorie tak primitivně pohrdají. Potom jsou ale intelektuálně nekonzistentní, rozporuplní a trapní.

Mulitkulturalisté ve své nenávisti vůči západní společnosti, tak jak se historicky ustavila, usilovali na území Západu o její maximální naředění. Proto vždy požadovali maximální imigraci příslušníků jiných kultur a civilizací, aby západní společnost a její konvence co nejvíce oslabili.

Imigrace příslušníků jiných kultur a civilizací na Západ by sama o sobě ještě nemusela představovat žádný problém, ba naopak, mohla by být oživením a obohacením společnosti Západu o nové podněty a příspěvky. Musely by však být splněny dvě podmínky: za prvé, míra imigrace by nesměla být neomezená, ale měla by být prozíravě omezena na takové množství imigrantů, jež se dokáže plně integrovat do nové, domovské společnosti, aby v ní nevytvářeli ghetta či nepřátelské ostrovy cizí civilizace. A za druhé, odlišné kulturní zvyklosti imigrantů mohou sice představovat obohacení, ale je nutné trvat na jedné podmínce, kterou musí imigranti splnit jako na conditio sine dua non: musejí jednoznačně přijmout za své politické hodnoty své nové, západní společnosti, její standardy spravedlnosti.

Právě v tomto ohledu se multikulturalismus prokázal být pro Západ velmi zhoubný: multikulturalisté pod falešnou záminkou, že jsou civilizace a jejich hodnoty nesouměřitelné, trvali na tom, že si imigranti mohou a vlastně i mají zachovat všechny své hodnoty, včetně svých původních konceptů spravedlnosti; tedy že nemají přijímat za své politické a kulturní hodnoty své nové společnosti, ale mají si ponechat hodnoty své původní společnosti. Tak se i stalo: mnozí islámští imigranti v západní Evropě nepřijali za své její liberální hodnoty, ale ponechali si autoritářské a tradicionalistické hodnoty svých starých společností. Lze se pak divit, že podle nich i jednali – totiž násilně a násilím?

Multikulturalistická představa hlásá, že určitá politická společnost nemá mít jeden hodnotový systém, pokud jde o spravedlnost a práva jednotlivců, nýbrž že má být mozaikou různých politických a společenských koncepcí spravedlnosti.

To je však neuskutečnitelné. Opakuji, není to prakticky a realisticky možné. I kdyby to byl správný ideál – jako že není –, není prakticky realizovatelný. Již ve střednědobé perspektivě je totiž taková představa v rámci jedné politické společnosti návodem k nepokojům, pouličním bouřím a občanské válce. V rámci jedné politické společnosti totiž může panovat jen jeden koncept toho, co je spravedlivé a co politická společnost donucovací mocí státu vynucuje.

Hypoteticky by sice někdo mohl namítat, že ve smíšené, multikulturní anglicko-indické společnosti anglická vdova po smrti manžela s jeho ostatky upálena není, ale indická vdova upálena je. A že je to krásný, multikulturalistický, tolerantní kompromis. Odhlédneme-li od otázky spravedlnosti a lidských práv (záměrné zabití nevinného, byť indické vdovy, je vždy zlo), i v praxi shledáme, že takto společnost fungovat nebude: co když se totiž indická vdova nenechá upálit? Na čí straně má být stát – na straně vdovy, anebo na straně příbuzných jejího zesnulého manžela, kteří na její kremaci zaživa trvají? A co když si anglická žena vezme indického muže a on zemře. Má se pohřební rituál uskutečnit podle anglických, či původních indických zvyklostí?

Je zřejmé, že hodnotová neutralita státu představuje mýtus. Hodnotově neutrální stát je mýtem novodobých, moderních levicových liberálů. Stát však ve skutečnosti vším, co dělá, i vším, co nedělá, určité hodnoty stvrzuje jako správné a jiné neguje jako nespravedlivé. Tím, že stát lpí na svobodě slova, není hodnotově neutrální, nýbrž hlásá, že svoboda slova je dobrem. Tím, že stát trestá vraždu, stvrzuje, že vražda je zlem a ochrana nevinného života dobrem. Tím, že stát povoluje potraty, není hodnotově neutrální v otázce potratů, ale pozitivně stojí za názorem, že nenarozené děti nejsou plnohodnotné lidské bytosti (podobně jako když americký stát na Jihu před Občanskou válkou v USA tolerancí černého otroctví nebyl v otázce otroctví hodnotově neutrální, ale stvrzoval, že černoch není plnohodnotnou lidskou bytostí).

Když stát trvá na tom, že žádný člověk nemůže být nucen ke sňatku proti své vůli, není hodnotově neutrální, ale stojí na straně svobody člověka vybrat si svého životního partnera. Když stát ale u muslimské komunity toleruje vynucené sňatky domluvené příbuznými, rovněž není hodnotově neutrální, ale zastává názor, že muslimské dívky jsou méněcenné oproti ostatním dívkám, a nemají mít tedy plnou svobodu a stejná práva jako ostatní, nýbrž mají být nevolnicemi svých otců a bratrů.

Ať už tedy stát koná či nekoná cokoli, nikdy není hodnotově neutrální. Z toho důvodu může na určitém území vládnout jen jedna koncepce politické spravedlnosti. Buď ta, anebo ona, ale jedna z nich to musí být. Buď koncepce po vzoru královského guvernéra v britské Indii v 19. století sira Charlese Napiera, který zakázal upalování vdov, a když za ním delegace přišla maháradžů s tím, že upalování zakázat nemůže, neboť přestavuje jejich národní tradicí a kulturní hodnotu – je tím, co s vdovami vždy dělají –, odpověděl jim: „Našim zvykem je zase pověsit za krk a nechat na šibenici viset toho, kdo upálí vdovu. Běžte a postavte si své hranice, já vedle nich postavím své šibenice. A když vy na svých hranicích upálíte vdovy, já na svých šibenicích pověsím vás!“ To byly doby, kdy byl Západ na sebe ještě oprávněně hrdý!

Anebo se nabízí druhá možnost: nejdříve tolerance, pak přijetí a nakonec univerzální převládnutí alternativního kodexu spravedlnosti. Tak byla např. v Belgii zrušena poslední oficiální připomínka kdysi křesťanského charakteru její společnosti – výroční slavnostní mše Te Deum, již se účastnila vláda a jež byla sloužena v den korunovace prvního krále Belgičanů Leopolda I. Zároveň bylo v jídelnách státních základních a středních škol v Bruselu oficiálně nařízeno, že jídlo musí být halal, tedy připravováno podle muslimských náboženských předpisů. Tím byl, pokud jde o státní školství, islám etablován jako státní náboženství. V souladu s tímto opatřením dostali policisté v některých čtvrtích Bruselu rozkaz, že o islámském svátku ramadánu nesmějí na ulicích jíst a pít – a to policisté nejen muslimští, ale i nemuslimští. Ani vodu, ani kávu. Opět: o ramadánu se v tomto případě islám stal státním náboženstvím všech státních zaměstnanců-policistů.

Nebo se podívejme za oceán: v kanadském státě Ontario byla šaría uznaná jako jedna z legálních forem řešení sporů uvnitř muslimské komunity. Na letišti v St. Paul/Minneapolis v USA muslimští taxikáři odmítají vzít do taxíku lidi, kteří si v obchodech na letišti koupili alkohol (přitom většina taxikářů jsou muslimové tj. získat jiný taxík je prakticky nemožné). Někteří odmítli vzít ženy, které podle nich nebyly oblečeny dostatečně cudně. Autorita letiště řeší problém, zda je možné taxikářům přikázat, že musí brát všechny zákazníky, anebo zda je možné taxikáře, kteří tímto způsobem diskriminují některé zákazníky, propustit.

V Americe v 50. letech 19. století, v době sporů o otázku otroctví, byli „multikulturalisté“ té doby pro „toleranci“ a „různorodost“: kdo chce vlastnit černého otroka či černou otrokyni, ať si je vlastní, kdo nechce, vždyť přece nemusí. Abraham Lincoln na to ve slavné řeči v roce 1858 reagoval slovy: „Dům rozdělený proti sobě neobstojí. Jsem přesvědčen, že tato země nemůže být trvale napůl otrocká a napůl svobodná. Neočekávám, že se Unie rozpadne – neočekávám, že se dům zhroutí – ale očekávám, že přestane být rozdělený. Stane se buď plně jedním, anebo plně druhým. Buď odpůrci otroctví zastaví jeho další šíření a pošlou je na cestu, o niž bude veřejné mínění přesvědčeno, že je cestou k jeho definitivnímu zániku; anebo jeho obhájci budou otroctví šířit dál, až se stane stejně legálním ve všech státech, starých stejně jako nových – na Severu stejně jako na Jihu.“

„Pluralita“ různých zásadně odlišných, protikladných a neslučitelných systémů spravedlnosti na jednom území není možná. Není možné, aby jeden systém platil pro jedny a druhý pro druhé. Časem bude muset jeden z nich platit pro všechny.

Proto: svoboda, nebo šaría, nebo smrt.

Vyšlo v časopise Distance 1/2007



Roman Joch
 
  Přístupy: 5100 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA