Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Izrael jedná jako teroristé

Michal Semín

MF Dnes 01.08.2006

POSTUPUJE IZRAEL SPRÁVNĚ? Snímky domu zničeného izraelským bombardováním, ve kterém zemřelo šedesát lidí, obletěly svět. Má Izrael právo útočit na území cizího státu, i když na něm operují teroristé? A co by pomohlo uklidnit situaci na Blízkém východě?

Vpád izraelské armády do Libanonu a probíhající operace proti Hizballáhu se setkaly, jak jinak, s pochopením i odporem. Viděno očima médií, konzervativní pravice akci Izraele vítá, zatímco mírumilovná a multikulturně orientovaná levice volá po okamžitém ukončení invaze. Toto černobílé spektrum, domnívám se, je spíše dalším z prefabrikátů moderních metod propagandy než reálným uchopením problému. Přednedávnem pochodovala skupina křesťanů na podporu Izraele, tu a tam se i v tisku objeví křesťanský hlas, který volá po likvidaci antisionistických hnutí pocházejících z lůna islámu a utvoření jakéhosi pax israelica na území Blízkého a Středního východu. Jako křesťan proti tomuto postoji důrazně protestuji.

Blízkovýchodní spor je obtížně řešitelný z toho důvodu, že proti sobě stojí dva náboženské systémy, kterým chybí étos Ježíšova milosrdenství. Talmud má totiž ve své povýšenosti vůči Nežidům mnohem blíže k islámu než ke křesťanství. Záměrný útok na civilisty ze strany Hamasu či Hizballáhu je právem považován za akt terorismu a žádné taktickostrategické okolnosti na tomto morálním hodnocení nic nemění.

Měřit jedním metrem

Je však třeba hodnotit politiku Izraele stejným metrem. Je-li terčem jeho útoku infrastruktura, zdroje energie a pitné vody či civilní domy, jde rovněž o terorismus. Stejný metr je třeba uplatňovat i v případě odvolávání se na rezoluce OSN. Požadují-li Izrael a USA splnění rezoluce o odzbrojení Hizballáhu, činí tak neoprávněně přinejmenším do té doby, do které odmítají uznat závaznost těch rezolucí OSN, jež Izrael vybízejí k vyklizení okupovaného území. Záměrná destrukce jižní části Libanonu bez ohledu na to, zda je cílem vojenských operací Hizballáh nebo civilní obyvatelstvo, je nemravná a není možné ji hájit jako nutné zlo, podmiňující likvidaci Izraeli nepřátelských hnutí.

Zaznívá-li takové stanovisko od křesťanů, je to o to povážlivější. Je také s podivem, že jsou tyto křesťanské skupiny více méně lhostejné k osudu křesťanských Arabů, ať už na území, která Izrael okupuje, nebo nyní v případě Libanonu. Jaký vojenský či strategický význam mělo bombardování křesťanských obcí? Politika Izraele nakonec vede k tomu, že se křesťanská část libanonských obyvatel, dříve více nakloněná Izraeli - jako spojenci proti islamizaci země, přikloní na stranu šíitů. Libanonu opět hrozí, kromě obrovské humanitární katastrofy, opětovné vypuknutí občanské války, svržení vlády vzešlé za podpory Západu z loňské „cedrové revoluce“ a další islamizace země po vzoru hlavního mecenáše Hizballáhu, Íránu. Vedení války ze strany Izraele je tak nejen nemorální, ale z hlediska strategie i kontraproduktivní. Plošná destrukce jižní části Libanonu je sice úchvatnou demonstrací síly, k nastolení míru však rozhodně nepřispěje. Že jsou arabské státy schopné žít v příměří se židovským státem, to vidíme na příkladu Egypta či Jordánska. Snad by to bylo možné i s ostatními arabskými sousedy, ale předpokládá to kromě odzbrojení militantních islámských skupin také spravedlivou politiku Izraele vůči Palestincům a odchod Izraele z okupovaných území, a to včetně reálných podmínek pro vytvoření dvou samostatných států, případně i státu třetího, ve kterém by se mohli usadit křesťané, jejichž počet rapidně klesá v závislosti na růstu agresivity ze strany židovského státu i militantního islámu.

Amerika v moci Izraele?

K tomu je nutná i změna zahraniční politiky USA, která nevede ani ke snížení stavu napětí ve světě, ani k zamýšlené „demokratizaci“, ale k větší radikalizaci islámu, k růstu anarchie a pravděpodobnému pádu režimů, jež udržují radikální složky arabských společností na uzdě. Dokud budou mít na zahraniční politiku USA největší vliv američtí, většinou židovští neokonzervativci, jejichž snem není konzervativní, tedy tradiční společnost, ale její odstranění a pokrok, poháněný ideou takzvané tvořivé destrukce (výraz předního neokonzervativního myslitele Michaela Ledeena), není ani změna izraelské politiky nejspíš možná.

Bývalý kandidát americké konzervativní pravice na úřad prezidenta Patrick Buchanan se bohužel nemýlil, když označil americký Kongres za další Izraelem okupované území. Na americkou zahraniční politiku má vliv také početná část takzvaných evangelikálních křesťanů, již považují stát Izrael za nástroj Boží politiky zde na zemi, jejíž vyvrcholení má spočívat v apokalyptickém zápase mezi židovským státem a jeho nepřáteli, po kterém bude následovat vytržení křesťanů do prostor mezi nebem a zemí a druhý Kristův příchod. Tato bizarní eschatologie, vzniklá v 19. století bez opory v Bibli či tradici, dnes žene blízkovýchodní konflikt do stadia, ze kterého nebude možné najít východisko. Daleko rozumnější hlas z křesťanských kruhů zazněl z Říma, z úst papeže Benedikta XVI., který si je vědom nejen nebezpečí pramenícího z radikalizujícího se islámu, ale i z morálně nepřijatelné politiky státu Izrael v řešení sporů se sousedy.



Michal Semín
ředitel Institutu sv. Josefa
 
  Přístupy: 11202 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA