Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Rozpuštění KSM – není co oslavovat

Luboš Zálom

Antikomunisté slaví: minulý týden byl Ministerstvem vnitra s velkou slávou rozpuštěn Komunistický svaz mládeže. Na první pohled je to dobrá zpráva – KSM je extrémistická organizace obdivující Stalina a Lenina, bojující proti právům jednotlivce, hlásající likvidaci soukromého majetku, a toužící po nástupu socialismu. Pokud se nad závěry ministerstva a důvody, které vedly k rozpuštění činnosti KSM, zamyslíme hlouběji a z fundamentálních hledisek, lehko dojdeme k závěru, že vůbec není co oslavovat. Postoj k tomuto rozhodnutí prověří zásadní stanoviska každého, kdo sám sebe nazývá antikomunistou.

KSM byl rozpuštěn na základě následujícího odstavce v jejich stanovách: „KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických - odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským - a společenských - zavedení socialistické demokracie - podmínek pro budování socialismu jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem.“ Podle Ministerstva vnitra je „tento výrok … v rozporu s ústavou a Listinou základních práv a svobod. Je neslučitelný se základními demokratickými principy.“ Neškodí do Listiny základních práv a svobod nahlédnout. Například Článek 11 říká, že „Každý má právo vlastnit majetek,“ ve Článku 31 pak stojí, že „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči,“ samozřejmě hrazenou z veřejných zdrojů, tedy z peněz získaných daňovou konfiskací.

Listina základních práv a svobod tedy říká, že občané sice mají právo na majetek, toto právo však nevyplývá z žádných principů, ale je pouze velkoryse vymezeno státem. Stát smí určit, jaký majetek může občan vlastnit, a jaký majetek mu bude sebrán prostřednictvím daní. Jaký je rozdíl mezi úplným odstraněním soukromého majetku a jeho okrajování pomocí daní? Morální rozdíl je jen těžko patrný, pokud pokládáme právo na majetek za přirozené právo, které je vlastní každému člověku proto, že je člověkem, a nevyplývá tedy z žádného společenského konsenzu. Rozdíl je pouze dílčí, a to ten, že současní kolektivisté věří, že výrobní prostředky jako takové je zapotřebí ponechat v soukromém vlastnictví, a konfiskovat lze pouze ovoce, které z těchto prostředků plyne. Rudá mládež z KSM naproti tomu věří, že je třeba zkonfiskovat a zkolektivizovat celý soukromý majetek. Daňová konfiskace majetku, popření práva na majetek, nikomu nevadí – právo státu vybírat daně nikdo (nebo téměř nikdo) nepopírá a jeho vztah k individuálním právům nezdůrazňuje. Je to tedy extremismus, který Ministerstvu vnitra vadí, extrémní názor vybočující z průměru. Pokud by rudí bratři z KSM hlásali řekněme milionářské daně, daně z „neproduktivního kapitálu“, vyvlastnění některých odvětví průmyslu, nikdo by se nad nimi nepozastavoval. Vlastně by se moc nelišili od svých soukmenovců z řad KSČM, kteří sedí v parlamentu, a kteří mají na právo na majetek podobný názor jako oni, jen jej dokáží lépe skrývat. KSČM by si dnes nikdo rozpustit nedovolil a raději by argumentoval tím, že stranu, která má takovou podporu veřejnosti, že se při volbách dostane do parlamentu, zakázat nelze.

Pokud pokládáme daně i další zásahy do soukromého majetku (například vyvlastnění ve „veřejném zájmu“) za nepřípustné, škodlivé, nemorální a v podstatě v rozporu s některými články Listiny základních práv a svobod, pak není možné pokládat se za antikomunistu a zároveň přiznávat státu právo zdaňovat. Antikomunista, který není zároveň antisocialistou, má ve svých názorech vážný rozpor, a aniž by si to uvědomoval, sdílí s komunisty základní filozofické předpoklady: člověk je jen nedůležitou součástí společnosti, a všechno jeho jednání by mělo být podřízeno veřejnému prospěchu. Zájmy jednotlivce by měly být obětovány zájmům společnosti. Všichni kolektivisté staví svoje politické názory na tomto základním předpokladu, ať už jde o socialisty, komunisty, fašisty nebo konzervativce. Liší se jen v podružném stanovení, jaké zájmy jednotlivce musí společnosti ustoupit a jaké mu lze ponechat. V principu jde ale morálně o stejnou věc. Každý antikomunista by si to měl uvědomit a měl by svoje stanoviska řádně promyslet. A pokud není schopný přiznat jednotlivci určitá nezpochybnitelná práva, která nesmí být porušena nikým, ani vládou, měl by si uvědomit, že ho s komunismem spojuje víc, než by si možná sám přál, a že antikomunismu dělá medvědí službu.

KSM si jako cíl svého snažení kladl překonání kapitalismu. Čím se liší od současných sociálních demokratů, jejichž místopředseda vlády Jiří Havel se kdysi v televizní debatě na Primě vyjádřil, že kapitalismus je dnes neslušné slovo? Čím se liší například od německých sociálních demokratů, kteří před časem vyhlásili boj kapitalistům kvůli jejich údajně „destruktivnímu vlivu“ na sociálně tržní ekonomiku? Cílem sociální demokracie je socialismus – stejný cíl mají i mladí komunisté. Liší se jen ve způsobu, jak tohoto cíle dosáhnout. Myšlenka beztřídní, socialisticky „spravedlivé“ společnosti tedy není něco, co by bylo trestáno. Pokud by rudá mládež z KSM opatrněji volila slova a nabízela jako prostředek k dosažení svých cílů postupné přesvědčování, demokratické uplatňování svých stanovisek pomocí názorového konsenzu „morální většiny“, namísto volání po revoluci, nikdo by proti nim nic nenamítal, a jejich antiliberální, antikapitalistické, a nelidské názory by měly volné pole působnosti – stejně jako má pole působnosti volné dnešní komunistická strana i sociální demokracie. Zatímco dnes mají členové KSM nálepku extrémistů, pokud by byli ve svých názorech poněkud umírněnější a opatrnější, byli by pokládáni za alternativně myslící mládež, které leží na srdci budoucnost tohoto světa, které je vlastní solidarita s trpícími a spravedlivé rozhořčení nad vykořisťovatelskými a vydřidušskými nadnárodními korporacemi, a která představuje správný protipól tomu odpornému, sobeckému a veskrze prohnilému kapitalismu (který je ještě k tomu, podle pana Jiřího Havla, sprostým slovem). Na jejich filozofických předpokladech a kolektivistické ideologii by přitom nemuseli měnit takřka nic, mohli by fungovat jako normální a dnes všeobecně vítaná součást pestrého politického spektra. Dalo by se i říct, že kolektivisté, kteří svoje myšlenky šíří umírněněji a pod pláštíkem demokracie, jsou daleko nebezpečnější, než ti, kteří svoje skutečné záměry neskrývají.

Zdůvodnění zákazu KSM rozporem s ústavou a Listinou základních práv a svobod má ještě jeden háček. Pokud Ministerstvu vnitra vadí extrémnost komunistických názorů, a ne jejich principiální nemorálnost a protiprávnost, pak se může stejně zachovat i k dalším organizacím. Různé liberální think tanky (jako je třeba Liberální institut) mohou přece šířit myšlenky, že stát nesmí provozovat na náklady daňových poplatníků bezplatné zdravotnictví a školství, a že pozitivní vymezení práva (tedy právo na vzdělání a zdravotnictví jako nárok, který mi musí poskytnout společnost, tedy její produktivní členové) je falešné a neplatné. Proč by tedy nemohlo Ministerstvo vnitra vyhodnotit názory Liberálního institutu jako extrémní, škodlivé, nebezpečně asociální, šířící zhoubné sobectví, a tedy hodné zákazu? Ano, jsou to extrémní názory, o tom není sporu, ale to neurčuje jejich správnost nebo nesprávnost, morálnost nebo nemorálnost, pravdivost nebo nepravdivost. Pokud kritériem určení škodlivosti myšlenek je jejich extrémnost, pak jediné přípustné a neškodlivé myšlenky budou takové, které jdou zlatou střední cestou, nevybočují a uspokojí každého. Z toho plyne současný kult šedivosti a průměrnosti, z toho plyne neschopnost lidí vidět fundamentální principy a hodnotit podle nich. Z toho plyne nepochopitelný důraz na společenský konsenzus, který určí, jaké hodnoty a názory jsou ty správné. Správnost názoru však neurčuje jeho průměrnost a jeho přijetí společností. Většina se může mýlit, a jediný představitel extrémního názoru, většinovou společností nepochopený i vysmívaný, může být majitelem pravdivé myšlenky. Pravdivost totiž určuje jen vztah k realitě.

Ale i kdyby Ministerstvo vnitra zdůvodnilo rozpuštění KSM nemorálností jeho ideologie, nedává to státu právo zakazovat jakékoliv sdružení, které vůči nikomu nevyvíjí násilí. Vláda by měla být instituce, která reaguje na iniciaci násilí jednoho jednotlivce vůči druhému (nebo jedné skupiny vůči jiné). Šíření názorů, třebaže veskrze zlých, není násilí, a stát by tedy proti nim neměl nijak zakročovat. Zákrok by byl na místě teprve tehdy, když by ozbrojené bojůvky komunistické mládeže začaly terorizovat podnikatele, obsazovat továrny, páchat atentáty proti významným finančníkům, atd. Propagování myšlenek (a mělo by to platit i pro další extrémisty, neonacisty, popírače holokaustu, vydavatele Mein Kampfu atd.) však takovým násilím není a mělo by se proti nim bojovat zase jen myšlenkami (toho však stát, který s mladými komunisty sdílí základní kolektivistické premisy, není schopen). Toto však v žádném případě neznamená, že bych se snažil KSM a jemu podobná sdružení obhajovat. Představují samozřejmě naprostý protiklad k názorům, které zastávám. Pokud ale hájíme svobodu jednotlivce jako princip, nelze zároveň státu přiznávat právo zakazovat a potlačovat jakékoliv myšlenkové proudy.

Mladí komunisté by měli být konfrontováni s názorovými proudy, které je v očích veřejnosti pravdivě označí za propagátory cesty k otroctví. Naprostá většina těch, kteří sami sebe nazývají antikomunisty, však takový proud nepředstavují. Předně nestačí jen vyjádřit postoj „proti“ něčemu, ale je zapotřebí nabídnout nějaké pozitivní myšlenky. A až jejich zhodnocením je možné posoudit, na čem se antikomunismus toho nebo jiného proudu zakládá. Za antikomunisty se pokládají různí neonacisté a fašisté – a jejich názory rozhodně ke svobodné společnosti nevedou. Mezi antikomunisty se řadí socialisté nebo zelení, kteří se snaží regulovat hospodářství i soukromé životy jednotlivců ve jménu „veřejného blaha“ – což také není způsob, jak se dostat ke svobodné společnosti. Tito antikomunisté se, jak jsem už zdůraznil, od komunistů v zásadě neliší, a své argumenty staví jen na prohlášení, že „jejich gang bude veřejné blaho sledovat lépe, spravedlivěji a efektivněji.“

Jediný smysluplný projev antikomunismu je takový, který staví na racionální formulaci práv jednotlivce, a který v návaznosti na nich obhajuje jako jediný funkční společenský systém kapitalismus laissez faire. Rozpuštěním KSM se samozřejmě nic neřeší. Neznamená to vítězství racionálního antikomunismu a prokapitalismu, neznamená to, že by nositelé komunistických názorů zmizeli ze světa. Mohou založit podobnou organizaci, s opatrněji voleným slovníkem, nebo se mohou stát členy prokomunistického spolku, který zatím rozpuštěn nebyl. Mohou vstoupit do KSČM, což jim zaručí, že nikdy rozpuštěni nebudou. A vždy se mohou spolehnout na podporu komunistických organizací z evropských zemí.

V případě obhájců kapitalismu laissez faire v podstatě ani nejde prvotně o antikomunismus, ale právě o individuální práva. Pokud hájíme, že člověk má nepřekročitelné právo na život, svobodu a majetek, logicky z toho vyplývá nesouhlas s jakýmikoliv projevy socialismu a komunismu, tedy antikolektivismus. Je zapotřebí zdůrazňovat, že jakékoliv projevy kolektivismu nejsou kompatibilní s lidským životem, a neustále oponovat zažité pověře, že komunismus je v podstatě krásná myšlenka, kterou jen zkazili neschopní a zlí lidé. Komunismus není krásná myšlenka, jde o nelidský systém už v teorii, a je logické, že i jeho praxe je nelidská. Jsem si jistý, že ti, kteří nad rozpuštěním KSM jásají, mezi myšlenkový proud zastánců čistého kapitalismu nepatří a uvědomují si, že ve skutečnosti se tímto rozhodnutím se míra svobody v této společnosti snížila.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 6206 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA