Kde je vůle, tam je i cesta
Petr Havlík
Trudný je pohled na českou politickou krajinu. Zvláště její nejvyšší vrcholy připomínají spíše skládku nebezpečného odpadu. Poraženými mnoha nesmyslných bitev jsme my všichni coby voliči, daňoví poplatníci, občané a nevěřícní diváci. Výsledkem povolebních bojů o moc je nejen ztráta času, ale i prestiže a bohužel, zdá se, i racionální perspektivy.
Za tu jsem považoval bezprostředně po volbách vytvoření programově i časově omezené velké koalice na jeden až dva roky, která by byla sestavena ze dvou nejsilnějších stran, ale bez stranických špiček. Za úkol by měla udržet řádný chod státních institucí, rozpočtovou umírněnost a kázeň, elementární shodu v zahraniční politice a především přípravu zákona o změně volebního systému. Podíváme-li se na naše sousedy, pak nalezneme země, v nichž se odpovědní politici dokáží vymanit se sevření dogmat a předvolebních emocí a dohodnou se na řešení zásadních problémů země. Těmi nejsou jistě líbivý, ale často zástupný antikomunismus či naopak účelové strašení před modrou totalitou, ale racionální hledání většinové shody nad tématy, jako jsou – důchodová reforma, reforma zdravotnictví, fiskální politika, daně atd. V Německu se tak stalo nedávno a v Rakousku k tomu směřují. Mimo jiné i proto, aby nedostaly nepatřičný prostor pro svoji sebeprezentaci různí extrémisté či reprezentanti zcela okrajových zájmů. Demokracie je holt také o tom, že se různé skupiny dohodnou na většinovém názoru, a ten ostatní respektují. Všimněme si, že s tímto nelehkým, ale zásadním atributem fungování demokratické společnosti mají aktuálně obtíže i jiné postkomunistické země.
Pokračující pat není dán jenom samotným matematickým výsledkem voleb, ale především absentující prozíravostí politických lídrů. Model vlády s případným mandátem 100 hlasů, či se 101 nebo 102 hlasy, pokud by se našli přeběhlíci a zrádci na jedné či druhé straně, nic neřeší. Křehké a nesourodé koalice, které jsou navíc vynucené po volbách, nemohou mít sílu, aby plnohodnotně sloužily v plném slova smyslu veřejným zájmům. Podle mého názoru chybovali v posledních měsících především oba superlídři. První z nich nesmyslně dlouho lpěl na modelu modročernozelené koalice. Tato by jistě nebyla programově pevnou pravicovou vládou, pokud by vycházela z priorit ekologických fundamentalistů či elastických lidovců, kteří toho kromě proklamovaných křesťanských hodnot příliš nenabízejí. Protivník premiérského kandidáta mezitím nabíjel stále větší a větší kanóny. Obojí pak přispělo k vyhrocené polarizaci a neproduktivní, stále se prohlubující, politické mizérii.
Je překvapivé, že jeden z hlavních hráčů povolební hry stál prozatím mimo hřiště. Mám na mysli pana prezidenta, který důsledky této zablokované situace mohl lépe předvídat a aktivněji konat. Pokud nechceme opakovat letošní model i v příštích letech, tak se bez změny volebního systému neobejdeme. Občané ČR by si jistě zasloužili akceschopné a fungující vlády, které se mohou střídat ve svých akcentech, ale hlavně konají na základě silného a legálního mandátu. Jedinou většinou, která naplní tento předpoklad, je pragmatická dohoda dvou nejsilnějších politických stran, i když nás mnozí stále přesvědčují o opaku, včetně stávajících předsedů obou stran. Takováto dohoda není žádným handlem nebo dělbou kořisti. V době do příštích voleb v novém volebním systému by se jistě oba budoucí soupeři v takto vzniklé překlenovací vládě dobře hlídali a to za čilé asistence hlídacího psa demokracie.
Petr Havlík