Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Myšlenky během ozařovací terapie

Peter Žaloudek

4 fáze, kterými prochází nemocný člověk

Na ozařovací klinice – radioonkologii – pracuji již skoro čtvrt století. Můj zájem o tuto práci je dvojího druhu: technického – pracuji zde jako radiologický laborant, ale i sociálně-pastoračního – vystudoval jsem katolickou teologii. Setkávám se denně s desítkami lidí nacházejících se ve vážných životních situacích. Doprovázet těžce nemocné považuji za hlavní náplň svého působení na této klinice.

Z nesčetných dialogů s lidmi trpícími rakovinou (podotýkám, že nemám rád slovo „pacient“, které ve mně evokuje vztah nadřízeného k podřízenému, stav málo-mocného k mocnému, vztah vše-vědoucího lékaře k ne-vědoucímu chorému člověku) vznikla před několika lety výstava fotografií a textů s názvem „Myšlenky během ozařovací terapie“. V roce 2003 byla instalována ve vídeňské nemocnici SMZ-Ost a o dvě léta později v Galerii Masarykova onkologického institutu v Brně. Pozitivní ohlas lidí mě přiměl ke stejnojmenné publikaci v českém, německém a slovenském jazyce. (V Čechách se prodává v knihkupectvích vydavatelství KNA). Zachycuji zde myšlení a fotoportréty 50 náhodně vybraných lidí, kteří jsou postižení rakovinou. Z dlouhých rozhovorů a textů, které mi tito lidé laskavě poskytli jsem se snažil vytáhnout společnou červenou nit, která se táhne všemi výpověďmi. Touto nití se stalo navzdory těžké nemoci pozitivní, optimistické myšlení a vize do budoucnosti. Tyto myšlenky jsem se rozhodl publikovat. Zdálo se mi, že by mohly být zdrojem povzbuzení, síly a odvahy pro ty, kteří to v životě nemají lehké a musí se vláčet s nějakou těžkou nemocí či osudem. Ve výpovědích těchto lidí jsou současně zašifrované i reakce odpovídající čtyřem fázím, kterými nemocný člověk prochází od momentu, kdy mu lékař z nenadání oznámí, že má rakovinu, nebo jinou závažnou nemoc.

1.
Fáze šoku. Jako blesk z jasného nebe raní lékařovo konstatování: „Máte rakovinu“. Tato fáze je doprovázena všemi stupni malomyslnosti, pesimismu a deprese. Člověk je náhle jakoby ochromen, vykolejen. Jeho život pokračuje dál. Absolvuje různá vyšetření, začíná terapii, avšak on sám jde životem jakoby bez ducha, bez směru, bez chuti k jídlu... Je to nevýslovně náročná etapa a je na lékaři, zdravotním personálu, partnerovi a nejbližším příbuzném, aby rozpoznali, co nemocný prožívá, jak se cítí. Typické reakce v této fáze: „Myslím, že jsem touto diagnózou přetížena, je to na mne přespříliš, vzalo mě to...“(paní Katka, str. 9). „Tahle diagnóza mě velice ranila...“(paní Petra, str. 13). „Od té doby, co jsem nemocen, se všechno úplně změnilo. Ani já už nejsem takový, jaký jsem kdysi býval. Život se stal pochmurným...“(pan Rudolf, str. 15).

2.
Fáze hledání pomoci v literatuře. Po prvním šoku, který může u různých lidí trvat různě dlouho, začíná nemocný hledat pomoc. Kupuje nebo si půjčuje literaturu, aby se o své nemoci dověděl co nejvíc. Toto bádání však s sebou nese i negativní prvek: čím více se nemocný o své chorobě dovídá, tím depresivněji to může na něj působit. Pokud lékař, nebo příbuzný nemocného zná, měl by ho spíš od takového „studia nemoci“ jemně a nenápadně odradit. Pozitivní stránkou této fáze však bývá i snaha nemocného vyrovnat se s těžkým údělem tím, že si začíná vsugerovávat pozitivní myšlenky, které pak ovlivňují jeho podvědomí: „Můj život visí sice na tenké nitce, ale moje vůle je silná...“(pan Franz, str. 11). „Jen se nevzdát naděje...“(pan František, str. 19). „Být pozitivní a smát se je základním kamenem k uzdravování...“(pan Friedrich, str. 35).

3.
Fáze hledání opory v rozhovorech s příbuznými a přáteli. Nesmírně důležitá fáze! Je sice náročná pro naslouchající, ale nenahraditelná v procesu akceptování nemoci a autoterapeutizaci nemocného. „Sám to nezvládneš. Tvoje okolí, rodina, přátelé a tvá víra jsou velmi důležití.“(pani Anita, str. 51). „Máme stejné povolání, i když každá z nás bydlí a pracuje na jiném místě. Ale teprve díky této chorobě a náhodnému setkání v čekárně na radiologické klinice jsme se opravdu sblížily a poznaly se. Podporujeme se navzájem a posilujeme tím jedna druhou.“ (paní Ernestína a paní Silvie, str. 55). „V mládí jsem hodně sportoval. Ve stáří podnikám už jen menší výlety na kole. Mám rád svoji rodinu, a proto se s důvěrou dívám do budoucnosti.“ (pan Ernst, str. 57)

4.
Fáze srozumění, usmíření, klidu - šance k uzdravení. Po dlouhé křížové cestě začíná nemocný vnímat svou chorobu z jiné perspektivy – jako šanci začít žít jiný, plnohodnotnější a smysluplnější život. „Když mi řekli, že mám rakovinu, změnily se totálně moje životní priority...“ (paní Danuta, str. 45). „Mojí první myšlenkou po operaci bylo, že jsem ještě svému manželovi a dvěma dětem nedala dostatek lásky...“ (paní Heidi, str. 89). „Stále hledět s důvěrou a optimismem do budoucnosti. Budoucnost ještě mnohem důsledněji plánovat a zbývající čas v každém ohledu lépe, avšak ne egoisticky, využívat.“ (pan Rudolf, str. 91). „Moje nemoc s sebou přinesla i něco pozitivního, více si všímám pozornosti, péče a lásky mého manžela a syna...“ (paní Gabriela, str. 97).

Závěr:
Ačkoliv se to může zdát paradoxní a znít příliš tvrdě, nemoc může být něčím jako darem nebo milostí, v jejímž světle člověk začne rekapitulovat svůj život a přehodnocovat dosavadní pořadí svých hodnot. Na cestě doprovázení nemocného je důležité uvědomit si, co nemocný prožívá, v jaké etapě své nemoci se právě nachází a podle toho mu pak podat pomocnou ruku.



Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky
 
  Přístupy: 5830 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA