Lisabonská očekávání a zklamání

Miroslav Ouzký

Právo, 30.03.2005

Od nedávného summitu Evropské rady jsem očekával věcnou diskusi o revizi původně vizionářské Lisabonské strategie a hmatatelné výsledky, zejména v podobě uvolnění trhu se službami.

Očekával jsem také souhlas s kroky, které v reakci na nelichotivé hodnocení dosavadního ekonomického vývoje v EU navrhovala komise. Posun k větší liberalizaci či reforma sociálních systémů jsou opatření, která jsou mému myšlení blízká.

Výsledky setkání evropské pětadvacítky a fakt, že EU zejména kvůli postoji Francouzů shodila ze stolu jeden z nejdůležitějších pilířů nutné ekonomické reformy, však pro mě znamenají hořké zklamání.

Není tajemstvím, že za rozhodnutím Francie blokovat liberalizaci služeb v EU, stojí silný vnitropolitický tlak a strach z nepřijetí euroústavy v chystaném referendu. Ještě donedávna byla přitom tato země a její občané vnímáni jako velký podporovatel ústavy. Jedním z důvodů bylo i to, že ji Francouzi vnímali tak trochu jako vlastní národní produkt, jako ústavu psanou "Francouzem pro Francouze".

Evropská ústava, kterou napsal Konvent v čele s bývalým francouzským prezidentem Giscardem d`Estaingem, od začátku ztělesňuje protiklad k liberálnímu přístupu Britů, se kterými Francouzi pomyslně soutěží.

Dnes však Francie patří do skupiny patnácti států EU, kde podpora ústavy nedosahuje ani 50 procent. Za touto změnou veřejného mínění stojí zejména obavy, že se z Francie namísto příjemce plateb stane čistý plátce do rozpočtu EU.

Francouzi podle mého názoru navíc uvěřili nepravdivé tezi zastánců euroústavy, že bez přijetí ústavy není možné další rozšíření EU. Přestože to není pravda, francouzský volič se vylekal možného přistoupení Turecka a svůj původně pozitivní postoj k ústavě přehodnotil.

Právě proto se nyní prezident Chirac rozhodl demonstrovat, že v EU je a bude francouzský národní zájem vždy chráněn. V reakci na vnitropolitické problémy a strach francouzských voličů z možné konkurence z nových členských států prosadil odložení dlouho chystaného uvolnění trhu služeb v celé EU.

Přestože francouzko-německý návrh na úplné stažení směrnice o liberalizaci služeb neprošel, její okleštění a odsunutí termínu přijetí je velkým varováním pro všechny eurooptimisty napříč politickým spektrem.

Další otázkou, kterou evropský summit řešil, byl tzv. Pakt stability. Jeho změkčení, jinými slovy uvolnění rozpočtových pravidel, které prosadil francouzsko-německý tandem, se může na první pohled zdát výhodné i pro Česko.

Je tomu tak ovšem pouze z krátkodobého hlediska. Změna totiž může ve výsledku uvolnit ruce současné socialistické vládě, která bude mít více prostředků na utrácení a nebude tolik tlačena k reformám nutným k ozdravění našich veřejných rozpočtů. To se koneckonců zdaleka netýká jen nás, ale řady dalších členských zemí EU, kterým vládnou rozhazovačné a zemi zadlužující levicové vlády.

Výsledek jednání o Paktu stability navíc ukázal, že Evropská unie (čti Francie a Německo) ctí svoje vlastní pravidla, jen když se jí to hodí. Její menší členové zatím nenašli sílu ani prostředky takovému přístupu zabránit.

Ačkoliv summit podpořil reformu Lisabonské strategie, jak ji navrhnul předseda komise Barroso, tedy maximální akcent na podporu hospodářského růstu a zaměstnanost, v podstatě přiznal, že se jedná o oživování mrtvě narozeného dítěte. Evropští politici svorně přiznali, že EU v dohledné době nepředstihne americkou ekonomiku. Je trochu smutné, že k tomu potřebovali tolik času. Každý rozumně uvažující člověk musel tento cíl považovat za nerealistický už v době jeho vzniku.

Obavy z liberalizace služeb, které vyústily v její odsunutí, nedávají v otázce ekonomického růstu EU příliš optimismu ani do budoucnosti. EU se totiž nebojí pouze konkurence z USA či ze stále rostoucího ekonomického vlivu Číny, ale očividně se zdráhá utkat na svém vlastním hřišti s vlastními pravidly s vlastními členskými zeměmi, jako je například Česko.

Sečteno a podtrženo, proběhlý evropský summit ukázal, že směřování EU až na výjimky i nadále určuje skupina vyvolených, která má dostatek síly prosadit své zájmy proti ostatním. A to i v případě, že tím bude porušena některá ze základních svobod, na kterých EU byla založena.

5. dubna 2005