Živago znamená "ten, kdo přežil"...

Ivana Ryčlová

REVUE POLITIKA 9/2004

Ztichlý filmový sál. Omar Sharif na filmovém plátně se ve víru událostí ruské revoluce zmítá mezi dvěma ženami. Jedna z nich, ta osudová, se jmenuje Lara. Děj je podbarven lyrickou melodií: "...krásné je žít, jen břehu tvému blíž, krásné je snít, tam, kde ty ráno sníš..." Jen málokdo by nepoznal scénu z amerického oscarového velkofilmu Doktor Živago (1965) natočeného podle stejnojmenného románu ruského spisovatele Borise Pasternaka. Snad proto, že Omar Sharif v roli Jurije Živaga, je skutečně nezapomenutelný - mladý a krásný, ve slušivém svetru anglického vzoru působí sice poněkud nerusky, ale citlivější části obecenstva na celém světě to nevadí... - splynula titulní postava díla za půlstoletí existence tohoto filmového melodramu spíše s hollywoodskou hvězdou než s jejím autorem Borisem Pasternakem.

Bez historických kulis - ruské revoluce - by byla románová zápletka velmi jednoduchá: ženatý lékař potká v Moskvě osudovou ženu, pak se osudem předurčení muž a žena na krátko setkávají a na dlouho rozcházejí v bouřlivých a krutých časech, aby společně prožili dlouhou zimu v osamělé dače a potom se už nikdy nesetkali. Jenomže právě ony historické kulisy, odsunuté ve filmové verzi Doktora Živaga poněkud do pozadí, jsou více než podstatné. Filmový Jurij Živago hledá své místo mezi dvěma ženami, románový Jurij Živago to má mnohem obtížnější: hledá své místo v revoluci. Respektive jej ani příliš nehledá, ví, že žádné místo v ní nemá, ani mít nechce.

Naprostá apolitičnost Pasternakova hrdiny vyvolala při čtení rukopisu románu v polovině padesátých let v řadách Chruščovových kulturních rádců paniku. Zjevný vypjatý individualismus, neschopnost intelektuála najít své místo v revoluci na správné straně, zhoubné myšlenky, jež skrze svého, silně autobiografického hrdinu, autor prezentoval, znamenaly jednoznačný závěr: publikaci díla, které je "nožem do zad politiky strany", nelze připustit. Pasternak reagoval po svém: rukopis, jenž považoval za své životní dílo, ("...Doktor Živago je mi dražší než fyzický život...") byl doslova propašován do Itálie, briskně přeložen a brzy nato, roku 1957, v italštině vydán. Když byla Pasternakovi o rok později udělena Nobelova cena, propukl v autorově vlasti doslova politický skandál. Pod tlakem nejvyšších sovětských kulturních a stranických orgánů se Nobelovy ceny nakonec vzdal.

Před mezinárodním rozruchem, který vyvolalo odmítnutí Nobelovy ceny, za sovětskými hranicemi dohromady nikdo nevěděl, kdo je Pasternak, s výjimkou intelektuálů a básnických duší čtoucích jeho poezii. Ani později, když se jeho jméno skloňovalo ve všech pádech na stránkách světového tisku, nikdo nevěděl, jaké bylo jeho skutečné drama... Nikdo nevěděl, kolik dalších osob bylo vpleteno do Pasternakovy kauzy, kolik jich bylo přímo i nepřímo svázáno se spisovatelovým osudem i s osudem románu. Moc si netroufla Pasternaka díky jeho mezinárodní popularitě potrestat přímo, a tak skončila v lágru alespoň Olga Ivinská, kontroverzní součást Pasternakova života, žena, jež spisovatele inspirovala k vytvoření obrazu Lary, jedné z nejkrásnějších ženských postav moderní ruské literatury.

Od vzniku Doktora Živaga (1955) uplyne příští rok půl století. Přes všechny snahy o jeho eliminování ze sovětské literatury žilo dílo za hranicemi SSSR až do začátku perestrojky, kdy bylo i zde roku 1988 konečně opublikováno, vlastním svobodným životem, na názorech stranických funkcionářů nezávislým. Román se stal legendou a Jurij Živago symbolem té části ruské inteligence, která nikdy nepochopila smysl revoluce. Pasternak učinil svého hrdinu takovým, jakým si přál, aby svět viděl jeho: individialistickým básníkem, který je uzavřen před světem do neproniknutelné schránky prožitků své jemné, snadno zranitelné duše. Tak byl totiž charakterizován básník Pasternak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů. Byl autor opravdu takový? Co všechno Boris Pasternak potřeboval k tomu, aby napsal Doktora Živaga? Jaké byly okolnosti, které provázely vznik tohoto díla, jež se stalo jedním z nejznámějších románů světové literatury? To jsou otázky, na něž se pokusím alespoň částečně v následujícím textu odpovědět.

Boris Pasternak byl člověkem dvou století. Narodil se v Moskvě roku 1890 jako syn impresionistického malíře Leonida Pasternaka a mladé pianistky Rosy Kaufmannové. Rodina představovala typickou inteligenci této epochy. Pasternakovo dětství, to byl čilý společenský život, improvizované domácí koncerty, literární večery a do rána trvající debaty o filozofii a umění, k jejichž účastníkům patřili Lev Tolstoj či Rainer Maria Rilke. Když přišel čas přihlásit Borise na gymnázium, nastal problém: v jeho žilách kolovala po matce židovská krev. Škola, kterou otec vybral, jej s odkazem na Ministerský dekret omezující počet žáků židovského původu nepřijala. Místa vyhrazená pro tyto studenty byla plně obsazena. Teprve když se jedno "židovské" místo po roce uvolnilo, nastoupil jedenáctiletý Boris rovnou do druhého ročníku. S každým přibývajícím rokem vyvstávala před rodiči otázka, jakým směrem se bude ubírat další vzdělání jejich syna. Boris, jenž zdědil po matce hudební nadání, působil dojmem, že si za svoji životní dráhu zvolí hudbu. Překvapením pro všechny bylo, když po maturitě podal přihlášku na Moskevskou univerzitu. Vystudoval filozofii, z níž v německém Marburgu složil doktorát. Nabídku Marburgské univerzity, aby pokračoval v kariéře profesionálního filozofa, však odmítl a vrátil se do vlasti. Jak později napsal spisovatelův syn: "Mládí Borise Pasternaka, to je řetězec úspěšných pokusů, kdy dosažené je nečekaně a nepochopitelně odmítnuto." Podobných situací bylo v životě budoucího spisovatele mnoho. "Ve všem bych se rád dobral samotné podstaty" - napíše Pasternak na sklonku života. Při tomto hledání odmítl odtažitou hudební harmonii i rozvážnou filozofii a zvolil slovo.

Když nastaly revoluční události roku 1917, cítíc se "velkým hříšníkem" na poli společenské aktivity, Pasternak se o to více snažil nezapomenout na své umělecké poslání. Pevně věřil, že umění má sílu přetvářet, domníval se, že v tomto okamžiku přinese více užitku, bude-li působit na mysli a city lidí krásou uměleckého ztvárnění života, než účastí na jeho organizaci. Ve snaze pomoci nové společnosti svým uměním cítil, že lyrika zde není dostatečně efektivní, že vyhraněné charakteristiky a přesné formulace veršů není schopen. Postupně krystalizuje myšlenka, která se stává Pasternakovým životním snem: spojit možnosti umělecké prózy a lyriky. Teprve na konci života se mu to podaří dosáhnout v Doktoru Živagovi. Předtím však bude muset bezmála čtyři desetiletí hledat.

Vývoj po říjnu 1917 vnesl do kulturního života "společnosti budoucnosti", která se na území zaostalého Ruska hodlala utvářet, značný chaos. Jako kdyby se zde střetly dvě naprosto odlišné civilizace: jedna, jejíž kořeny byly spjaty s křesťanskými hodnotami (ruská klasická kultura) a druhá - později nazvaná bolševická, typologicky zahajující řadu totalitárních kultur dvacátého století. Každodenní konflikty "starého" s "novým" vnímá Pasternak velmi bolestivě. Pět porevolučních let (1917-1922) stojí, ač typově naprosto odlišný, po boku avantgardního básníka Majakovského, odvážného experimentátora a reformátora verše, jehož angažovaná poezie byla nazývána "hlasem revoluce". Postupně se však ocitá vůči svému velkému přítel, s jehož talentem se neustále vnitřně konfrontoval, v opozici: "...Protože jsem ho nechtěl napodobovat, začal jsem v sobě vymazávat všechno, co se mu mohlo podobat. To očistilo můj způsob psaní, heroický tón a touha ohromovat ve mně nebyly..." V tomto období také potkává na jednom večeru poezie o dva roky mladší básnířku Marinu Cvetajevovou. Později se mezi nimi rozvine velmi zvláštní korespondenční vztah. Bude to Marina, která bude Pasternakovy básně i prozaické pokusy číst jako první, k ní se bude, když bude tápat a pochybovat, obracet.

Přestože publikací Pasternakovy knihy Sestra má - život roku 1922 započal spor, provázející od té doby každé jeho vystoupení v tisku, zda je autorem současným či nikoliv, je ve dvacátých letech i přes svůj neangažovaný přístup považován za velkou naději sovětské poezie. On sám se však cítil předurčen k psaní prózy. Toužil napsat velký román: "s láskou, s hrdinkou - jako Balzac". Nebyl to však nedostatek invence, proč spisovatel od myšlenky velké prózy na počátku dvacátých let upustil. Důvody byly dva. První byl dán tlakem životních okolností (z finančních důvodů byl nucen především překládat), druhý, mnohem závažnější, vyplýval z politické situace v Rusku: "...Čekal jsem, že přijdou nějaké společenské změny, které umožní obnovení individuálního příběhu, to znamená fabule o jednotlivých postavách, reprezentativně blízkého a pochopitelného pro každého...," psal Pasternak na sklonku roku 1929. Ale doba nebyla takovým očekáváním nakloněna: kladla stále nové překážky "fabulím o jednotlivých postavách" a činila možnost jejich realizace stále iluzornější. Nepředbíhejme však tok času a zůstaňme ještě s naším hrdinou na počátku dvacátých let. Když bylo rozhodnutím sovětu nařízeno, že společně s Pasternakovými bude v jejich velkém bytě žít dalších několik desítek lidí, Borisovi rodiče i sestra nasedli na podzim roku 1921 do vlaku Berlín - Paříž a opustili Rusko. Proč básník neodjel s rodiči, když k tomu měl příležitost? Jeho rozhodnutí zůstat v Rusku nemělo s politickým přesvědčením nic společného: v létě 1921 se zamiloval do ženy, kterou si měl zanedlouho vzít. Malířka Jevgenije Lureová, navenek velmi křehká a jemná žena, byla silnou osobností. Měla uměleckou ctižádost, která se však brzy projevila jako neslučitelná s Pasternakovou představou o životě zasvěceném literární tvorbě. Po ročním společném životě básník vyčerpaný existenčními starostmi a prudkou povahou své ženy konstatoval: "Zničil jsem se na nejvyšší míru..." Ani narození syna manžele nesmířilo. Únikem z reality nepříliš vydařeného manželství se pro Pasternaka stala intelektualizovaná láska k básnířce Marině Cvetajevové, založená na vzájemném obdivu. "Vaše kniha spaluje," napsala mu počátkem r. 1923, "znamenáte pro mne všechno." Pasternak nezůstával Marině nic dlužen: "Milovat Vás tak, jak bych měl, mi není dovoleno i když první mezi všemi jste samozřejmě - Vy. ... Jak bych si přál život s Vámi! Hlavně tu jeho část, která se nazývá práce, růst, inspirace, poznání. Je čas, už dávno je čas. K čertu, jak dlouho už jsem nic nenapsal, psát verše už jsem nejspíš zapomněl. Mimochodem Vaše jsem nedávno recitoval. ‚Cvetajevovou, Cvetajevovou!' - křičelo publikum, když žádalo přídavek..."

V polovině dvacátých let měl Boris manželských problémů nad hlavu. Se svou pověstnou upřímností ženě nic neskrýval a beze stínu pochybností o svém počínání jí předčítal dopisy, které psal Marině. Umělecké souznění mezi jejím manželem a Cvetajevovou Jevgeniji ranilo. Zůstávalo jen otázkou času, kdy se Pasternakovo první manželství definitivně rozpadne. Když k tomu o čtyři roky později dojde (1930), příčinou nebude Marina Cvetajevová, jak by se mnozí mohli domnívat, ale manželka pianisty Neuhause, jež se posléze stane Pasternakovou druhou ženou. Přítomnost této dámy v Pasternakově životě však neohrozí zvláštní druh citu, jaký je možný jen mezi dvěma velikými básníky: Cvetajevová a Pasternak si budou psát až do poloviny třicátých let. Po celých dvanáct let, co trvala jejich korespondence (1923-1935), se nikdy nesetkali...

Vraťme se ale na počátek třicátých let: mnoho optimismu nepřinesl. Oslavy příchodu roku 1930 byly oficiálně zrušeny jako buržoazní přežitek. Bylo zakázáno zvonit v kostelech, byly zakázány "jolky", oblíbený obraz Pasternakovy poezie. Většina z jeho literárních přátel byla pronásledována, což pociťoval o to hůře a bolestivěji, že jeho osobně se kritika netýkala. Byl velmi zneklidněn, že ve štvavé kampani rozpoutané proti Osipu Mandelštamovi, Jevgeniji Zamjatinovi a dalším spisovatelům označeným za nepřátele lidu, je prezentován coby autor příkladný. Jako člověk, jehož rozčilení dosáhlo krajní míry se v dopise redaktorovi časopisu Zvězda na počátku roku 1930 ostře ohradil proti sympatiím, které mu toto periodikum projevovalo: "Kdybych neměl rodinu a nebyl morálně průměrným člověkem, musel bych, když se dívám, co se kolem děje, vystoupit v tisku proti přízni vaší kritiky. Všechno je to odporná a trýznivá záhada..." Když se o pár měsíců později, v dubnu 1930, zastřelil básník Vladimir Majakovskij, začala záhada nabývat konkrétní obrysy: na piedestal prvního básníka země měl být vyzvednut Pasternak. Myšlenka, že by se měl stát místo Majakovského hlasem režimu, jej začala děsit. Básníkovým obavám brzy učinil konec sám Stalin, když Majakovského označil za "nejlepšího a nejtalentovanějšího básníka sovětské epochy". Rozhodnutí to bylo vcelku pochopitelné: údernost a síla Majakovského novátorského verše, hyperbolizovaných obrazů nové budoucnosti vyhovovala didaktickým a ideologickým účelům neskonale lépe než Pasternakova subjektivní lyrika.

Rok 1930 byl rokem, jenž vnesl do Pasternakova nepříliš šťastného soukromého života příslib pozitivních změn. Básníka okouzlila žena jeho přítele, světoznámého pianisty Henricha Neuhause. Zinaidě bylo třicet čtyři, Borisovi čtyřicet. O pár měsíců později navštívil Pasternak Neuhause v jeho moskevském bytě, aby mu sdělil, že bez jeho ženy nedokáže žít. Pasternakovo doznání bylo nečekané, pianistova reakce nezvyklá: básník a hudebník seděli každý v jednom křesle a plakali. Věrna své rozvážné povaze se Zinaida pokusila přivést Borise k rozumu. Názor, že nikdy neopustí Neuhause ani děti však do roka změnila. Láska byla silnější než všechno ostatní, život zvítězil. Zinaida byla mimořádně domácky založená žena a vytvořila básníkovi opravdový domov, který byl útočištěm před nepřátelstvím vnějšího světa, domov, kde mohl v klidu psát. Stala se jeho hlavní múzou. Obdivovala se talentu svého muže, stejně jako se kdysi kochala Neuhausovým uměním.

Díky Zinaidě měl nyní Pasternak zázemí i pochopení pro svou práci, teoreticky tedy vše, co jako spisovatel potřeboval. Počátek třicátých let nebyl však myšlence vytvoření velkého prozaického díla příliš nakloněn, nemohl pracovat tak, jak by si přál. Byla s ním rozvázána smlouva na vydání sebraných spisů, na živobytí si musel vydělávat překlady. Když se v polovině prosince roku 1931 rozpoutala ve Svazu spisovatelů diskuse o politické lyrice, Pasternakova situace se ještě více zkomplikovala. Místo aby společně s ostatními lál na nedostatek angažované poezie, prohlásil, že ani v nové společnosti se nelze obejít bez práva umělce na tvůrčí svobodu: "Máme diktaturu proletariátu, a ne diktaturu průměrnosti. To jsou dva různé pojmy..." Reakce ze strany oficiální kritiky na sebe nenechala dlouho čekat. O pár dní později byl za svůj postoj odsouzen a přiřazen k táboru "buržoazních restaurátorů", osočen , že se "skrývá za vrcholky svého intelektu" a věnuje se v poezii zpátečnickému opěvování minulosti na úkor současnosti. Tím se v první polovině třicátých let Pasternak ocitl ve velmi zvláštní situaci: na jedné straně byl terčem kritiky za názory neodpovídající duchu doby, žádán, aby provedl tematickou i ideovou přestavbu své poezie, na straně druhé bylo vysoko oceňováno jeho umělecké mistrovství a bylo mu otevřeně dáváno najevo, že by to měl být právě on, kdo bude stát v čele oficiální poezie. S tím souviselo i Pasternakovo zvolení do vedení utvářejícího se Svazu sovětských spisovatelů v létě roku 1934. Několikrát odložený První sjezd Svazu sovětských spisovatelů, jenž se měl stát triumfem sovětské literatury, přinesl v srpnu 1934 Pasternakovi velké překvapení: Bucharin jej ve své zahajovací řeči nazval "básníkem velkého formátu". V dalších dnech sjezdu byla Pasternakově osobě věnována mimořádná pozornost ze strany sovětských i zahraničních delegátů a jeho vystoupení doprovázena ovacemi stojícího sálu. Pro Pasternaka, jenž doufal, že sjezd zachrání literaturu od státní kontroly, byly však výsledky sjezdu velkým rozčarováním: jediným oficiálně přijatelným uměleckým směrem se stal socialistický realismus. Svůj nesouhlas dal zklamaný básník najevo tím, že sjezd předčasně opustil, aniž by vyčkal závěrečného zasedaní, jemuž měl být jako člen vedení povinně přítomen. Bezprostředně nato v dopise adresovaném příteli Sergeji Spasskému napsal: "Bylo to obvyklé melodické uspořádání, v němž jsou ke třem správným notám připsány dvě falešné, avšak tentokrát byla v tomto klíči provedena celá symfonie, a to bylo samozřejmě nové..." Nové bylo i to, co se odehrálo v Pasternakově mysli: zavrhl veškerou svoji předchozí tvorbu. Koncem roku 1934 napsal otci: "Vzal jsem, přestože poněkud pozdě, rozum do hrsti. Nic z toho, co jsem napsal, neexistuje. Tamten svět přestal existovat a tomu novému nemám co ukázat. Bylo by špatné, kdybych to nechápal. Ale naštěstí jsem živ, mám oči otevřené, musím se rychle změnit v prozaika Dickensovského typu..." Retrospektivně hodnotil Pasternak své pokusy napsat román o osudech své generace jako snahu řešit objektivně neřešitelný úkol. O jaké historické pravdě bylo možné psát v roce, kdy byl zavražděn Kirov a začaly přípravy stalinského teroru? Bez ohledu na tuto skutečnost, faktem zůstává, že v lednu 1935 si Pasternak vyzvedl z Literárního fondu zálohu na psaní prózy, románu, jehož materiálem měla být současnost. Uplyne však ještě deset let, než přijde inspirace, než se sejdou ty správné okolnosti, než do Pasternakova života vstoupí nová múza a on začne psát Doktora Živaga.

Aby měl na živobytí, uchyluje se v období politických represí k překladatelské činnosti. Vlastní tvorbu nikde nepublikuje, přesto nebo právě proto musí čelit neustálým útokům z oficiálních míst, která jej viní z "hermetické uzavřenosti" před vnějším světem, z toho, že programově odmítá aktuální tematiku. Pro spisovatele začíná období bezesných nocí. V dubnu 1935 diagnostikují lékaři u Pasternaka těžkou neurastenii, jejímž důsledkem je vyčerpané srdce. Spisovatel musí být hospitalizován. K hrůzám Ruska přibývají v polovině třicátých let ještě další: nad Evropou houstnou černé mraky fašismu. Na podporu antifašistických sil je počátkem léta 1935 svolán pařížský Mezinárodní kongres spisovatelů na záchranu kultury. I když Pasternak vzhledem ke svým protirežimním postojům nebyl do sovětské delegace zařazen, byl pro něj na Stalinův příkaz narychlo vypraven speciální automobil. Jeho nepřítomnost vyvolávala v mezinárodních literárních kruzích krajní podezření. Vystoupení nemocného Pasternaka, jenž se cestě všemožně bránil (měl obavy, že svojí účastí na antifašistickém kongresu ohrozí rodiče a sestru žijící v Berlíně. Pozn. I. R.), bylo pro delegáty šokem. Celý Pasternakův projev byl namířen proti hlavní myšlence kongresu, spočívající v ochraně kultury na diskusích a schůzích. Ostatně není se čemu divit, když právě s "ochranou" kultury ve jménu idejí měl ze své vlasti tu nejhorší osobní zkušenost: "Chápu, že toto je kongres spisovatelů, kteří se sešli, aby se postavili proti fašismu. K tomu vám mohu říci pouze jedno. Neorganizujte se! Organizace je smrt umění. Důležitá je pouze osobní svoboda." V závěru svůj heretický odpor vůči jakékoli organizovanosti kultury změkčil metaforickým obrazem o poezii, která "vždycky bude vzdálena tomu, aby o ní mohlo být diskutováno na schůzích," která "navždy zůstane organickou funkcí štěstí člověka, přeplněného blaženým darem rozumové řeči". Je nabíledni, že za takový projev Pasternak po návratu do vlasti pochvalu nezískal. Přesto zůstával stranou represí, jakoby moc svojí nevídanou blahosklonností vůči jeho osobě dávala najevo, že cesta k piedestalu prvního básníka je pro něj ještě stále otevřená. V létě 1936 mu byla Gorkým přidělana v prominentní spisovatelské vesničce Peredělkino dača, ohromný šestipokojový dům se třemi terasami...

Druhou polovinu třicátých let nazval Pasternak "strašnými a krvavými léty", kdy mohl být zatčen každý. Teror, který se ve jménu vítězství totalitního režimu rozpoutal, vyvrcholil známými Moskevskými procesy v letech 1936-38, kdy byli na základě falešných obvinění postupně likvidováni ve straně, byrokratickém aparátu i armádě všichni, u nichž měl Stalin podezření, že jsou málo oddaní či myslí příliš nezávisle. V létě 1937 byl Pasternak Svazem spisovatelů vyzván, aby i on připojil svůj podpis k prohlášení Nedáme žít nepřátelům Sovětského svazu a projevil tak souhlas s rozsudkem smrti pro maršála Tuchačevského a další "špiony" a "zrádce" z řad velení Rudé armády. Zinaida, která byla v té době těhotná, prosila Pasternaka, aby se podvolil okolnostem, aby nevystavoval sebe i celou rodinu nebezpečí smrti a podepsal. Básník tak neučinil s odůvodněním, že mu nikdo nedal právo rozhodovat o životech jiných lidí. Všichni očekávali, že Pasternak bude za tento projev nesouhlasu okamžitě zatčen. Nic takového se nestalo. Den nato, 15. června 1937, objevil svůj podpis zveřejněný v denním tisku. Vedoucí Svazu ve snaze vyhnout se skandálu, který by básníkovo odmítnutí způsobilo, připojili Pasternakův podpis bez jeho vědomí. V tomto období začaly spisovatelovy neshody se ženou. Zinaida jako již mnohokrát předtím, mu vyčítala, že svojí uzavřeností a programovou neangažovaností budí podezření a ohrožuje tak nejen sebe, ale celou rodinu. Pasternakova reakce byla vždy stejná: konstatoval, že kdyby se choval jinak, byla by to falešné. V noci na Nový rok 1938 Zinaida porodila syna. Pasternak, aby uživil rodinu, překládal, jak se často vyjadřoval, "co mu přišlo pod ruku". Přes spisovatelův mírně pohrdavý vztah k této, podle jeho mínění, mechanické činnosti, díla jím vytvořená (především přebásnění Shakespearových dramat a Goethova Fausta) patří dodneška ke klenotům ruské překladové literatury. I kdyby zůstal Pasternak "jen" excelentním překladatelem, čehož se on sám k smrti děsil, jeho přínos pro moderní ruskou literaturu by zůstal obrovský. Jeho ambice však směřovaly výše.

Když roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, zdála se Pasternakovi válka, jak později napsal v Doktoru Živagovi, "očistnou bouří", "závanem vykoupení", "její skutečné hrůzy, skutečné nebezpečí i hrozba smrti byly blahem ve srovnání s nelidskou vládou výmyslu a přinášely úlevu, neboť omezovaly uhrančivou moc mrtvé litery". Válka, kdy byl režim zaneprázdněn důležitějšími otázkami než dohledem nad ideologickou bezúhonností literatury, umožnila Pasternakovi po vynuceném mlčení temných předválečných let návrat k aktivní literární činnosti. Mohl znovu veřejně vystupovat, pořádat autorské večery, recitovat svoji poezii. Byl znovu v kontaktu se čtenáři, kteří ho zbožňovali. Jeho díla byla přeložena v cizině a o jeho překladech Shakespeara Angličané psali, že dosahují "takového stupně dokonalosti, jaký si jen možno přát". Když skončila válka, radost spojená s vítězstvím nad nepřítelem vyvolávala v Pasternakovi intenzívní pocit, že svojí tvorbou musí svým současníkům mnohé sdělit, že se to od něj očekává. Monumentální próza, v níž chtěl zachytit osud své generace, měla v autorově vědomí jasné obrysy. Byl pevně přesvědčen o tom, že ji dokončí během několika měsíců. Na počátku roku 1946 psal sestřenici: "Přej mi, abych vydržel, abych neumdléval pod tíhou únavy /.../. Začal jsem velkou prózu, do níž chci vložit to nejdůležitější, kvůli čemu se v mém životě strhla mela, a spěchám, abych ji dokončil před tvým letním příjezdem, aby sis ji mohla přečíst." Trvalo však celých deset let, než své životní dílo, román, jenž později dostal jméno Doktor Živago, dokončil. Když sestřenice v létě přijela, měl Pasternak jen pár úvodních kapitol. Scházela mu inspirace. Bez silných citových impulzů nebyl schopen tvořit. Byl zoufalý. Zinaida, která kdysi omámila básníkovy smysly, se po smrti jednoho ze dvou synů z prvního manželství sice dál starala o domácnost, byla však už jen stín sebe samé.

Podzim 1946 byl v Moskvě obzvlášť chladný. Když se jednoho říjnového dne vydal do redakce literární revue Novyj mir, Pasternak netušil, že tam nalezne tu, která se měla stát jedním ze symbolů ženství dvacátého století, příští Laru Doktora Živaga. Plavovlasá žena se šedýma očima se jmenovala Olga Ivinská. Bylo jí 34 let a pracovala jako sekretářka redakce. Stárnoucí Pasternak byl polichocen, když zjistil, že je jednou z jeho velkých obdivovatelek. Přicházel pak do redakce každý den... Přes chmurnou atmosféru započatých ideologických čistek v oblasti literatury a umění rozpoutaných v létě na Stalinův příkaz, se Pasternak, autor, "bezideový, vzdálený sovětské skutečnosti", jak stálo v opublikované rezoluci prezídia Svazu spisovatelů, cítil šťastný. Na skutečnost, že byl zařazen mezi kandidáty na Nobelovu cenu za rok 1946 reagoval dopisem, v němž se Svazu spisovatelů snažil vysvětlit, že v některých literárních kruzích na Západě je význam jeho činnosti nepatřičným způsobem zveličován. Toto chabé ospravedlnění však básníkovi, jehož osud již plánovali jiní, nebylo mnoho platné. V polovině března 1947 zahájila moskevská literární periodika proti Pasternakovi intenzívní štvavou kampaň. Každému, kdo žil v poválečné stalinské Moskvě, bylo jasné, jakými důsledky hrozila slova o "reakčním zaostalém myšlení básníka, jenž žije daleko od nové skutečnosti". Závažnost situace chápal i Pasternak, zejména poté, co byl v červnu 1947 na zasedání vedení Svazu spisovatelů ostře odsouzen za to, že se "odklonil od života". Pocit blízkého nebezpečí motivoval Pasternaka k intenzívní práci. "...Jsem už starý, možná brzo umřu a nemohu donekonečna odkládat svobodné vyjádření svých skutečných myšlenek...", nalezneme v jeho korespondenci. První kapitoly románu, které považoval za hotové, předčítal po večerech v domech svých přátel z literárních a spisovatelských kruhů.

Koncem čtyřicátých let se útoky proti Pasternakovi stupňují. Pasternak je označen za autora "individualistické tvorby do nebes vynášené západními estéty", kromě toho je ideologicky napadána silná religióznost jeho básní. Závěr je jednoznačný: dílo Borise Pasternaka způsobilo vážné škody v sovětské poezii. Navzdory politickým potížím v tomto období, básník o sobě říkal, že je spokojený. Psal román, prožíval neobyčejné chvíle, protože láska, "to báječné slunce", znovu vstoupila do jeho života. Když koncem čtyřicátých let Stalin zahájil antisemitskou kampaň proti kosmopolitismu, očekával Pasternak, jako už tolikrát předtím, že si pro něj tajná policie přijde. KGB však pro něj vymyslelo trest daleko rafinovanější: místo něj byla v říjnu 1949 zatčena Olga Ivinská. Když byla po Stalinově smrti roku 1953 z gulagu propuštěna, Pasternak jí vzkázal, že jejich vztah skončil. Dopisoval poslední kapitolu Doktora Živaga, postava Lary byla hotová... Olga Ivinská ve svých vzpomínkách později omlouvala Pasternakovo chování jeho obavami, zda v lágru příliš nezestárla a dodala, že když ji po čtyřech letech znovu uviděl a zjistil, že ani útrapy a mučení jí nic z její krásy neubraly, že je "jen mírně pohublá", jeho city k ní znova vzplanuly. Viděno prizmatem této skutečnosti nezbývá než konstatovat, že Ivinská musela být básníkovi mimořádně oddána. Režim to věděl. Dva měsíce po Pasternakově smrti byla zatčena a poslána do gulagu podruhé.

Bez ohledu na to, co si pro svoji lásku vytrpěla, názory pamětníků na roli této dámy jsou převážně negativní: některými byla nazývána samozvanou Larou, jiní ji tolerovali jako citový výstřelek stárnoucího básníka, mezi sebe ji však nepřijali. Téma Ivinská a Pasternak je natolik obsáhlé, že se jím nelze podrobně zabývat vzhledem k limitovanému rozsahu tohoto textu. Omezím se na konstatování, že až do konce svého života žil Pasternak dvojím životem rozdělen mezi Zinaidou a Olgou, jejíž rodinu podporoval stejně jako svoji. Celkem strávila Ivinská v gulagu osm let, ke konci života o ní senzacechtivý tisk psal jako o agentce KGB. Zemřela v roce 1995 jako hluboce raněná žena. Otiskem vztahu Pasternaka a Olgy Ivinské se stal vnější vzhled Lary a lyrická vřelost, jíž jsou prostoupeny všechny kapitoly jí věnované. Pasternak vždycky zdůrazňoval, že především probuzení "prudkého a šťastného citu" mu dalo sílu překonat těžkosti spojené s prací na románu. Ponecháme-li stranou všechny nedokončené pokusy, které Živagovi předcházely, psal svůj román deset let (1945-1955). Nebylo to však deset let intenzívní tvorby. Aby finančně zajistil svoji rodinu i rodinu Olgy Ivinské, musel intenzívně překládat. Kromě toho finančně podporoval svoji bývalou první ženu se synem, po sebevraždě Mariny Cvetajevové také její dceru Ariadnu a mnoho dalších. Živaga psal, jen když mu to čas dovolil. K tomu přistupovala měnící se konjunktura v interpretaci dějinných událostí. Historie Ruska před jeho zraky získávala ostré rysy jednotného a pro všechny závazného ideologického schématu, málo podobného tomu, co se odehrávalo ve skutečnosti. Tendenční lži zaměňující příčiny s následky, na něž při studiu historických pramenů narážel, způsobily, že svůj román začal chápat jako jednu z forem protestu proti nim.

Ani změny, jež nastaly ve společenské atmosféře po Stalinově smrti roku 1953, konec každodenního mizení jmen a lidí, nevnesly mnoho optimismu do spisovatelovy skepse, že román není v současných podmínkách v SSSR publikovatelný. Volný styl, interpretace událostí a religiózní motivy byly absolutně neslučitelné s obecnými normami. Pasternaka navíc začínal ohrožovat rostoucí zájem Západu o jeho osobu. Jeho jméno se pravidelně objevovalo v seznamu kandidátů na Nobelovu cenu. Znova a znova se musel ospravedlňovat před Svazem spisovatelů. Na jaře 1954 se objevují určité náznaky, že by s oživením literárního života, jež s sebou přineslo probouzení společnosti z mrtvolného období Stalinovy hrůzovlády, mohla vysvitnout i Pasternakovi určitá naděje: časopis Znamja opublikoval deset básní ze sešitu Doktora Živaga. Poprvé od roku 1945 se Pasternak znovu objevil v tisku jako básník. Poprvé se také v sovětském tisku objevila dvě slova, která pro spisovatele tolik znamenala - Doktor Živago. Zprávy o Pasternakově opětné kandidatuře na Nobelovu cenu však znovu vyvolaly nelibost a napjaté vztahy mezi spisovatelem a oficiální částí společnosti. Pasternak navíc nevěděl, jak reagovat. Jediné své dílo, jež považoval za hodno takové pocty - román - bylo stále nedokončené. Trvalo ještě rok, než byl s textem spokojen. Poslední opravy zanesl koncem prosince 1955. Román byl hotov. Do konce Pasternakova života zbývalo pět let.

Když na jaře 1956 vystoupil Nikita Chruščov na 20. sjezdu strany s kritikou kultu Stalinovy osobnosti, byly to zvláštní okamžiky v historii Ruska. Rodily se naděje na liberalizaci. S oživením celé společnosti se začala probouzet i literární sféra a s tím spojená činnost nakladatelství. Závan svobody přinesl nové možnosti i pro Borise Pasternaka. Rukopis románu byl nabídnut dvěma nejprestižnějším domácím literárním periodikám - časopisu Novyj mir a Znamja. Do Sovětského svazu začaly také houfně přijíždět zahraniční delegace, jež si na Pasternakově dače v Peredělkinu doslova podávaly dveře. Některé z nich, mezi nimi i agent italského nakladatele Feltrinelli, si odvezly rukopis Doktora Živaga s Pasternakovým svolením k publikaci v jejich rodném jazyce. Počátkem léta 1956 obdržel Pasternak dopis z Itálie, v němž ho Feltrinelliho informoval o tom, že hledá překladatele a hodlá román v brzké době vydat. Pasternak ve své odpovědi vyjádřil radost, že si italští čtenáři budou moci román přečíst, upozorňoval však na nebezpečí, jež pro něj představovalo vydání románu za hranicemi vlasti: "Pokud se publikace tady, přislíbená mnoha našimi časopisy zdrží a vy ji předběhnete, situace bude pro mě tragicky těžká." Dodal však, že "myšlenky se nerodí proto, aby byly skrývány či zaháněny, ale proto, aby byly vysloveny". Z dopisu je zřejmé, že Pasternak byl ochoten podstoupit pro vydání románu cokoli. Doktor Živago mu byl dražší než fyzický život.

Jaro roku 1956 bylo jen krátkým obdobím, v němž zableskla naděje, že by mohlo alespoň částečně povolit dusivé objetí politického systému, který zemi svíral. Atmosféra "tání", která následovala po Chruščovově projevu na 20. sjezdu strany, byla vystřídána obvyklými tvrdými opatřeními. Uprostřed září roku 1956 časopis Novyj mir odmítl publikaci Doktora Živaga s oficiálním odůvodněním, že autor nepochopil roli Říjnové revoluce a účast inteligence na ní. Hlavní postava románu pak byla v recenzi, jejíž text byl kolektivním dílem celého redakčního týmu, obviněna z "hypertrofovaného individualismu". Tento dokument, jež měla charakter politicky motivovaného zákazu publikace románu, determinoval jeho osud během následujících třiceti let. Bezprostředně nato začal být přes komunistickou stranu Itálie vyvíjen tlak na nakladatele Feltrinelliho, aby vrátil rukopis románu a vzdal se jeho vydání. Když Feltrinelli odmítl, uchýlili se sovětští strážci kultury k osvědčeným praktikám, lžím, úskokům, jež směřovaly k jedinému cíli: získat text zpátky a tím zabránit publikaci nežádoucího díla. Bylo odesláno několik dopisů psaných Pasternakovým jménem, jejichž znění bylo v příkrém rozporu s jeho přesvědčením. Největší moc nad spisovatelem měly výhružky, že dojde k opětovnému zatčení Olgy Ivinské. Feltrinelli pochopil situaci, dovtípil se, že je nutno přeložit a vydat román co nejrychleji. Mezitím se nečekaně objevily kapitoly z románu v polském časopise Opinie. Ve Svazu spisovatelů propukla panika. Bylo svoláno tajné zasedání sekretariátu prezídia Svazu, jehož zoufalé snahy o utajení románu před světem komentoval Pasternak slovy, že ve století proudových letadel, televizorů, radiolokátorů, ve světě propojeném moderními komunikačními prostředky, lze stěží utajit číkoliv upřímnou a soustředěnou tvorbu. "Nejen v Polsku, ale i v jiných zemích budou úryvky známé bez mého přičinění..." V říjnu 1957 provedl Svaz spisovatelů poslední pokus zmařit vydání díla: do Itálie odjel první tajemník Svazu spisovatelů vybaven dopisem s Pasternakovým vlastnoručním podpisem (pod pohrůžkou zatčení Ivinské byl ochoten podepsat cokoli), v němž se autor dovolával práva na navrácení rukopisu, s odůvodněním, že dílo je nedokončené. Vrátil se s nepořízenou.

Peripetie, jimiž bylo vydání Doktora Živaga provázeno, jsou složité. Podobají se detektivnímu příběhu, v němž vynalézavost těch, kteří si nepřáli, aby dílo spatřilo světlo světa, neznala hranic. Bylo do něj náhodně zapojeno mnoho lidí, především z okruhu mladých západních slavistů, jejichž prostřednictvím byl Feltrinelli se spisovatelem v kontaktu a věděl, kdo je skutečným autorem Pasternakových dopisů. První exempláře Doktora Živaga se objevily v Miláně koncem listopadu roku 1957. Ústřední výbor strany reagoval tím, že přikázal spisovateli, aby před zahraničními novináři demonstrativně vyjádřit protest proti zveřejnění "nedokončeného" díla. Pasternak příkaz neuposlechl. Následující den byla ve světovém tisku opublikována jeho řeč. Obsah nenechával nikoho na pochybách, jak to s "nedokončeným" románem skutečně je. V rychlém sledu se pak odehrály další události. 23. října 1958 Pasternak obdržel telegram od tajemníka Nobelova fondu, že v posledním kole hlasování Švédské akademie získala jeho kandidatura většinu hlasů. "Za vynikající výsledky v současné lyrické poezii a pokračování tvůrčích tradic veliké ruské prózy," tak zněla oficiální formulace, se stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Zmíněný telegram obsahoval též pozvání do Stockholmu na oficiální převzetí ceny. Pasternak poděkoval Švédské akademii a Nobelovu fondu telegramem: "Jsem nesmírně vděčný, dojatý, hrdý, překvapený, v rozpacích." Večer pak zazněla zpráva o tom, že Sovětský svaz má spisovatele, jehož tvorba získala nejprestižnější mezinárodní ocenění, éterem.

Zdálo by se přirozené, že úcta k nejvyšší literární ceně Pasternaka ochrání, že mu žádné nebezpečí nemůže hrozit. Důvody udělení ceny byly formulovány velmi obecně a opatrně, tak aby nezavdávaly příčinu domnívat se, že tato nejvyšší literární pocta je v přímé souvislosti s publikací Doktora Živaga. Navíc Pasternakovo jméno figurovalo na listině kandidátů Nobelovy ceny za literaturu v minulosti osmkrát (každoročně v letech 1946 -1950, roku 1953 a 1957), dávno předtím než román vznikl. Sovětský svaz druhé poloviny padesátých let však uvažoval jinak. Okamžité rozhodnutí Svazu spisovatelů učiněné druhého dne ráno bylo jednoznačné: je ideologicky nepřípustné, aby se nositelem Nobelovy ceny stal člověk, jenž zahraniční publikací svého zlého paskvilu na SSSR, očernil nejen revoluci, ale celý sovětský život. Boris Pasternak se musí Nobelovy ceny vzdát. Zpočátku si bezmála sedmdesátiletý Pasternak počínal velmi statečně. Kategoricky prohlásil, že jej nic nedonutí, aby odmítl prokázanou poctu. Na zasedání prezídia vedení Svazu spisovatelů, jehož hlavní bod programu nesl název O skutcích člena Svazu spisovatelů SSSR Borise Pasternaka, jež jsou neslučitelné s rolí sovětského spisovatele se nedostavil, na skutečnost, že byl zbaven členství i titulu sovětský spisovatel, nereagoval. Noviny, které rozpoutaly hysterickou kampaň proti jeho osobě, přestal číst. Zdravý rozum si uchovával intenzívní překladatelskou prací. Navzdory tomu, co se kolem něj dělo, byl veselé mysli, neboť, jak napsal později jeho syn, říkal, že "za čest být nositelem Nobelovy ceny je připraven snášet jakékoli útrapy". Všechno se změnilo v momentě, kdy sovětské orgány zaútočily z míst a do míst, kde byl nejvíce zranitelný. Těmi místy na jeho duši i těle byla Olga Ivinská. Když se po několikadenní izolaci v Perdělkinu vrátil 29. října zpátky do Moskvy, volal ihned Olze Ivinské, aby zjistil, jaká je situace. Ivinská, která se účastnila místo něj nepříjemných jednání se Svazem spisovatelů, jej zahrnula výčitkami, že je lehkomyslný a egoistický, že to bude opět ona, kdo bude místo něj potrestán. "Tobě se nestane nic a mně zpřerážejí kosti," řekla mu do telefonu. Bezprostředně nato se Pasternak odebral na poštu a odeslal do Stockholmu telegram, v němž se Nobelovy ceny s omluvou zřekl. Druhý telegram, který toho dne poslal, byl adresován Ústřednímu výboru Svazu spisovatelů: "Děkuji za lékaře, kterého jste mi dvakrát poslali. (Tuto ironickou poznámku si nemohl odpustit, neboť lékař, jenž mu byl k dispozici měl jedinou funkci: zmařit jeho případný pokus o sebevraždu. Pozn. I.R.) Cenu jsem odmítl. Prosím, aby byla Ivinské obnovena možnost výdělku v Goslitizdatu." Co přesně se mezi Pasternakem a Ivinskou odehrálo, se asi už nikdy nedozvíme. Zda se Ivinská po prožitých útrapách lágru ve strachu z dalšího zatčení zavázala ke spolupráci s mocí či nikoli, nelze zatím na základě historických pramenů spolehlivě prokázat ani vyvrátit. Ve své knize vzpomínek se však zmiňuje o setkání se spisovatelem Fedinem, tehdejším předsedou Svazu spisovatelů, jemuž přislíbila, že Pasternaka přemluví, aby se Nobelovy ceny vzdal. Pasternak, který trpěl výčitkami svědomí, že osud, který patřil jemu, za něj nesla Ivinská, byl proti jejímu naléhání a výčitkám bezbranný.

Oběť, kterou přinesl Pasternak odmítnutím ceny, však nijak neulehčila jeho situaci. Tisk, jehož strany byly zalité hněvem lidu, o události mlčel. Vše pokračovalo podle předem připraveného scénáře. Nejvyšší sovět Sovětského svazu byl zahrnut rezolucemi, v nichž občané, ale také nejrůznější regionální i celoruské společenské instituce žádaly, aby byl zbaven občanství a vystěhován. Z hlediska Pasternakovy další existence by to bývalo bylo to nejlepší, co si mohl přát. Aby v zemi nezanechal nikoho, kdo by mohl být použit jako rukojmí, vyjednával spisovatel odjezd jak pro Zinaidu a svoji legitimní rodinu, tak i pro rodinu Olgy Ivinské. Když Zinaida odmítla opustit vlast, Pasternak zůstal.

Poslední léta žil s pocitem "člověka z jiné planety", jak se výstižně vyjádřil v dopise na počátku roku 1959. Světová sláva a zároveň pohrdání jeho jménem ve vlasti, nejistota, co bude zítra, a stovky dopisů s prosbami o finanční pomoc z prostředků, jimiž nemohl disponovat. Pasternakovi byly pozastaveny veškeré honoráře: ze sebraných Shakespearových spisů byly narychlo vyjmuty jeho překlady a nahrazeny jinými, byly vypovězeny jeho smlouvy s nakladatelstvími, divadelní hry, u nichž pod překladem figurovalo spisovatelovo jméno, se přestaly hrát. Boris Pasternak přestal v Sovětském svaze existovat. To, čeho se nejvíce obával, ne kvůli sobě, ale kvůli svým blízkým, se stalo skutečností: byl bez prostředků. Ti, kteří byli na jeho výdělku závislí, neměli z čeho žít. Moc dosáhla, jako bezpočtukrát před tím i potom, jako v případech množství bezejmenných i všeobecně známých lidských osudů, svého. Pasternakovu hrdou energii, s níž kdysi nastoupil do nerovného boje, vystřídala rezignace umocněná věkem a únavou. Je známo, že po odmítnutí Nobelovy ceny určovala Pasternakovy skutky Olga Ivinská. Žena, kterou nazýval Larou svého stáří, stylizovala dopisy na nejvyšší místa, které Pasternak jen podepisoval. Jsou to smutné dokumenty, jejichž konspekty psané rukou Ivinské se dochovaly v Pasternakově archívu. Jen podle občasných poznámek tužkou je zřejmé, že do textů někdy zasahoval. Chruščovovi chlapci, agenti KGB, drželi Ivinskou pevně ve svých rukou a pod permanentní hrozbou nového zatčení jejím prostřednictvím Pasternaka vydírali.

V únoru 1960 se v západním tisku znovu objevily velké Pasternakovy fotografie. Stejně jako před dvěma lety v souvislosti s udělením Nobelovy ceny, byl zahrnut mimořádnou pozorností prestižních světových deníků. Autoři článků na dálku gratulovali spisovateli k jeho sedmdesátým narozeninám a přáli mu hlavně zdraví do dalších let... Nikdo netušil, že v té době byl Pasternak již vážně nemocen, že jeho srdce a další životně důležité orgány jsou prorostlé metastázami rakoviny plic. Zemřel 30. května 1960. Vedení Svazu spisovatelů v obavách, že by se Pasternakův pohřeb mohl změnit v mítink svobodomyslných sil, se snažilo, aby zpráva o spisovatelově smrti zůstala utajena. Média mlčela, jen Litěraturnaja gazeta věnovala této události jednu větu na poslední straně. Přesto doba a místo konání Pasternakova pohřbu nezůstaly před veřejností skryty. Co nebylo možné sdělit důstojně a oficiálně, oznamovaly desítkami neznámých rukou psané plakáty ve vagonech přímoskevských vlaků, na oknech nádraží a čekáren, důsledně strhávané a se stejnou důsledností znovu vylepované. A tak v den Pasternakova pohřbu od rána přivážely nabité vlaky do Peredělkina davy lidí. Více než dva tisíce účastníků smutečního průvodu přišlo prokázat básníkovi poslední poctu. Dlouho do noci stáli nad čerstvě zasypaným hrobem a recitovali jeho verše. Až do začátku perestrojky byl pak Pasternakův hrob místem, kde se setkávali političtí odpůrci režimu. Netušili, že lavičky a náhrobky peredělkinského hřbitova jsou doslova obetkány odposlouchávacím zařízením, napojeným přímo na centrálu KGB.

"Epochy pominou, mnoho velkých epoch pomine," napsal na sklonku života Pasternak. "V tu dobu na tomto světě už nebudu..." Měl pravdu. Stejně jako když pojmenoval svého románového hrdinu Živago, "ten, kdo přežil". A Jurij Živago, autorovo alter ego, skutečně přežil... dějinnou apokalypsu, která zasáhla ruskou inteligenci v první polovině dvacátého století. Přežil i román, přežil i jeho autor. Biblicky řečeno: znovu vzkříšen se navrátil do ruské literatury.

4. ledna 2005

Ivana Ryčlová