„Jako každé umění se ani fotografie nedá naučit,“ tvrdí fotograf a pedagog Jindřich Štreit.



Rozhovor s Jindřichem Štreitem




Fotograf a vysokoškolský pedagog Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1967). Po absolvování univerzity začal vyučovat na základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci, kde od počátku osmdesátých let pořádal výstavy, koncerty a divadelní představení, na nichž často mohli participovat umělci postižení různými zákazy a diskriminacemi. V roce 1982 se jako jediný fotograf zúčastnil nepovolené výstavy v Praze na Letné. Skončil ve vyšetřovací vazbě a byl nakonec odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za údajné hanobení republiky a jejího představitele. Po propuštění z vazby nesměl učit. Až do roku 1989 pracoval jako dispečer Státního statku Ryžoviště, po listopadové revoluci ve svobodném povolání jako fotograf. Od roku 1991 je pedagogem Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, kde vyučuje dokumentární fotografii, dějiny českého i světového výtvarného umění po roce 1945 a medailon osobnosti. V roce 2000 se na FAMU habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. Každoročně bývá vedoucím řady fotografických dílen v ČR i v zahraničí, byl uměleckým vedoucím projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století a Zlín a jeho lidé. Organizačně připravil stovky výstav v různých místech, od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku Galerii v kapli 1997 v Bruntále, v 90. letech také pravidelně zajišťoval výstavy v Moravském Berouně, nyní každé léto organizuje velké expozice na hradě Sovinec. Je členem Umělecké besedy, Pražského domu fotografie, Sdružení Q v Brně a Spolku olomouckých výtvarníků. (jfm)



Jak se s odstupem díváš na svou fotografickou tvorbu před listopadem 1989? Považuješ ji za uzavřenou záležitost?

Uzavřená je přece i celá ona doba. Těžko by se dalo pokračovat stejným způsobem, protože se změnili lidé i prostředí. Jsem samozřejmě rád, že ke změně došlo. Fotografuji ovšem stále, ale zabývám se jinými tématy, často pobývám v zahraničí, což tehdy nešlo.



Komunistická epocha je minulostí, nicméně na některé věci člověk rád vzpomíná - to ovšem není zásluha tehdejšího režimu - vždyť šlo o díla, setkání i jednotlivé osudy vyvzdorované na něm, proti němu. Na co z těch let vzpomínáš spíše rád než nerad? Co tě tu drželo?

Jsem člověk, který by nedokázal emigrovat. Koneckonců jsem ani neměl šanci, protože mi odebrali pas. Život tehdy, to pro mě vždycky byla práce a vztah ke kraji, v němž žiji. Vždy jsem usiloval o to, aby se v něm něco dělo. Proto jsme se ženou pořádali výstavy na Sovinci, aby se mohly dát do pohybu věci, které má smysl dělat. Toto vlastně bylo naše stanovisko, vyjádření k té době. Z podobného zdroje vycházelo i mé tehdejší fotografování - bylo těžké projevovat se veřejně a revoltovat, ale vyjádřit svůj postoj k oné době právě tímto způsobem možné bylo. Velmi rád vzpomínám na všechny akce, které v Sovinci probíhaly, neboť se k nám sjížděli lidé, které zajímalo nekonformní umění, z celé republiky, ze střední Evropy. A v neposlední řadě to bylo místo setkávání lidí z Prahy, Bratislavy i odjinud, vzájemně jsme jeden druhého utvrzovali v tom, že se to dá přežít. Přál jsem si, aby Sovinec byl místem naděje.



Žádná nostalgie po starých časech?

Chtěl bych zdůraznit, že pro mě nic revolucí neskončilo. Ve stejných aktivitách pokračuji i nadále, připravuji výstavy, sdružuji kolem sebe lidi. I když se změnila doba, tak si myslím, že zdejší kraj moji práci potřebuje. Revoluce pro mne nebyla utvrzením v tom, že všechno je hotové, vybojované a ukončené. Myslím si naopak, že tehdy všechno začalo. V Sovinci jsme pokračovali ještě do roku 1997. Ale potom jsem si uvědomil, že je zbytečné cokoliv pořádat pouze na Sovinci. V té doby se už otevřely galerie, které mohly bez újmy vystavovat dříve zakazované nebo přinejmenším upozaďované umělce - Šternberk, Šumperk, Olomouc, kde vše pokračovalo.

Rozhodl jsem se přesunout organizování výstav do Bruntálu, protože jsem pociťoval, že tam je něco podobného ještě více potřebné než v Sovinci.



Tu minulost, která se, doufejme, nevrátí, pro mne ztělesňovala fotografie zdevastovaného empírového kostela. V jeho zničeném portálu svítí „oči“ zaparkovaného traktoru. Je pravda, že kostel byl nakonec zbourán?

Ano, někdy v roce 1982.



To ani památkáři s tím nic nezmohli?

Tehdy jsem ještě nepracoval na státním statku, stalo se to také v jiné vesnici, ani jsem nevěděl, že se ten kostel bourá. Šlo to tehdy mimo mě.



Jsi fotografický pedagog, také prakticky už od revoluce, zhruba patnáct let. Co svým žákům vštěpuješ na prvním místě? S jak výraznými talenty ses mezi nimi setkal?

Záhy po revoluci si mne vyžádali studenti na FAMU a vzápětí nato jsem byl osloven profesorem Birgusem, abych také učil na Slezské univerzitě v Opavě. V té době jsem také externě dojížděl učit do Bratislavy - to však po rozdělení státu skončilo. V současné době jsem na FAMU skončil, zůstává mi jen Slezská univerzita. Myslím si, že se výrazné talenty vyskytují na všech školách. Našel jsem si specifický způsob výuky: zval jsem si studenty k nám, do našeho kraje, do Sovince. Intenzivně jsme fotografovali přímo v terénu. Na Slezské univerzitě máme krom běžné výuky různé dlouhodobé projekty: pět let jsem se studenty například pracoval na projektu Lidé Hlučínska nebo na velkém projektu o Zlíně, nyní jsme se podobným způsobem soustředili na Opavu. Co vštěpuji svým studentům? Fotografie, a umění vůbec, se nedá naučit. Ani se nedá učit běžným způsobem. Je to otázka komunikace, každý ze studentů je individualitou - a my jsme ti, kdo jim pomáhají, něco jim zprostředkovávají, vedou je. Je to otázka rozhovoru, předávání určitých zkušeností, způsobu komunikace.



Pokud jde o samu dokumentární fotografii - zde existuje vždy určitá míra stylizace, aranžovanosti,ne-li manipulace. Kde je hranice, za níž by šlo už jen o efekt, kdy by šlo o počínání nejen neautentické, ale, mohu-li se tak vyjádřit, i neetické?

V současné době se všechno proměnilo, v podstatě nezůstal kámen na kameni. Mění se i názor právě na tento způsob práce. S nástupem počítačů, nových technik, digitální fotografie, kdy si můžeme všechno připravit, zaranžovat, se naprosto změnil názor na dokument. Já osobně samozřejmě stále zůstávám u klasického fotografování, klasických technik. Ale moji studenti už samozřejmě pracují jiným způsobem. Jako pedagogové se musíme umět k tomu postavit a přizpůsobit se. Ale myslím si, že v současné době si tyto otázky fotografie neklade. Samozřejmě dokument je o autenticitě.



Ale osobní vklad člověka, zkušenost, vidění, nelze ničím suplovat, nahradit. Není právě u fotografie vzhledem ke všem možným vymoženostem ohrožena osobitost, nezaměnitelnost?

Osobitost je v každém ze studentů, v každém umělci tím, co přináší sám ze sebe, čím chce oslovit, myšlenka, co chce sdělit. Nyní se neklade důraz na to, jak - jak k tomu přijde, ale spíše je důležitý výsledek, jakými cestami se k němu propracuje, to už prakticky nikoho nezajímá. Důležité je to emocionální a myšlenkové působení na diváka.



Říkal jsi, žes na FAMU skončil. Proč? Z osobních důvodů?

Změnilo se vedení katedry i vedení celé fakulty. Byl jsem tam jako externí pedagog, každý má právo si vybrat svůj tým - v současnosti se jako pedagog soustřeďuji na práci na Slezské univerzitě.



V čem spočívá v dnešní době zvláštnost kraje i krajiny, v nichž žiješ - myslím tím Bruntálsko? Ve srovnání s ostatními kraji, krajinami, je pochmurnější...

Stále je tam cítit, že v jeho historii došlo k velkému vykořenění a zvláště po revoluci se celý systém proměnil: je to zemědělský kraj. Bez průmyslu. Zemědělství se zprivatizovalo a myslím si také, že se hodně proměnil způsob hospodaření - pro tamní krajinu k lepšímu. V horách se už nepěstuje pšenice a vůbec plodiny, které do hor nepatří a které byly státním statkům předpisovány. V současné době se zdejší krajina stala krajinou pastevectví, což tam vždy tak bylo. To jí také nesmírně pomohlo, jak vizuálně, tak i ekologicky. Samozřejmě je zde velký problém se zaměstnaností, s pracovními příležitostmi. Státní statky se rozpadly, umělá zaměstnanost byla zrušena, to znamená, že existují vesnice, kde je padesáti až osmdesátiprocentní nezaměstnanost. Lidé buď odcházejí nebo hledat uplatnění v jiných oborech, celotýdenně dojíždět. Což mělo a má velký vliv i na život ve vesnicích. Něco takového nezasáhlo jen do života vesnice, v níž žiji. Celé Bruntálsko vyjma větší centra je na tom podobně. Ale s podobnými problémy se dnes potýká většina příhraničních okresů.



Před časem jsi navštívil oblasti, kterým se kdysi říkalo sovětský Dálný východ. Tam ta devastace lidská i krajinná byla v nepoměrně horším podobná tvému Bohem opomenutému kraji. Co tě nejvíc zaujalo u tamních lidí? U nás je zakořeněná tendence se na vše, co je od nás dále na východ, dívat spatra. Ty ses ovšem ani tam na nikoho spatra nedíval...

Od chvíle, kdy jsem vzal do ruky fotoaparát,jsme měl velký sen fotografovat v Rusku. Mým zcela konkrétním snem bylo projet Transsibiřskou magistrálou z Moskvy do Vladivostoku a vše nafotografovat. V roce 1996 se mi můj sen začal částečně naplňovat, když jsem byl pozván, abych zachytil život v Burjatské republice. Konkrétní téma bylo: buddhismus na Sibiři. Zajímal mě v prvé řadě tamní zcela obyčejný život, měl jsem možnost žít s místními lidmi a poznávat je zblízka. V době, kdy jsem tam pobýval, probíhaly proměny ze socialistického hospodaření do privátního - zápasili tam s podobnými, a horšími, problémy jako u nás: sedmdesátiprocentní nezaměstnanost, privatizace půdy, kterou malozemědělci znovu prodávají těm, kteří mají peníze a sdružují vše do větších celků, ti je zaměstnávají nebo si je najímají atd. Je tam také mnoho opuštěných, devastovaných nebo zcela zničených objektů, takže mnohé z toho, jsem po revoluci prožíval u nás, jsem měl možnost o několik let později ještě jednou poznat na ruský způsob. Na Sibiři to bylo velice markantní, tamní životní úroveň byla daleko jiná než u nás. Navíc tam měli a stále mají skutečný problém s alkoholismem. Korupce samozřejmě kvete. Centralizovaná místní politická moc je tam silná, fungují tam zcela mafiánské vazby způsoby.



To byla tvoje první ruská cesta.

V roce 2001 jsem se účastnil výpravy za krymskými Čechy - v okolí Novorossijsku u Černého moře,žije od druhé poloviny 19. století žije česká menšina. Mezi tamními Čechy jsem měl možnost žít a poznat jejich způsob života a jejich problémy, starosti, těžkosti, s nimiž se potýkali před válkou, během války i po válce. A to bylo také velmi těžké, neradostné, obzvlášť období Stalinovy vlády, kdy mnozí končili v gulagu. No a potřetí jsem byl v Rusku v roce 2003, kdy mě Česká katolická charita pozvala do Ingušska a Čečny. Fotografoval jsem lidi, kteří odcházejí z Grozného a žijí v táborech právě v Ingušsku. I když to bylo nejdramatičtější, nejobtížnější, tak po lidské stránce šlo o úžasný poznatek, jak blahodárně může působit náboženství. Čečenským muslimům právě víra a s ní spojený určitý řád umožňuje přežívat velmi složité a obtížné údobí.



Informace o Čečensku k nám často přicházejí přes ruský filtr, a jsou často tendenčně skreslované, ale na druhé straně...

Jsem velice rád, že jsem si na věc mohl udělat osobní názor, musel jsem si korigovat to, co je u často prezentováno jako hotová věc. Názor především na tamní obyčejné lidi, kteří jsou zcela nepateticky hrdiny všedního dne. Každý z nich. Rozdíl mezi Sibiří a Čečnou spočívá mimo jiné v tom, že na Sibiři byl problém potkat střízlivého člověka, zatímco v Čečensku jsou lidé velice hrdí, vnitřně nenarušení, jejich víra jim zakazuje požívat alkohol. A pokud jde o terorismus, jde o skutečné extrémisty, kteří neblaze ovlivňují mínění o této zemi. Záporné soudy se potom vztahují na celý národ, což je velmi problematické.



A jenom to bohužel nahrává ruské vyhlazovací politice.

Z fotografií z Čečenska jsem v Praze udělal velikou výstavu v galerii u Medy Mládkové. Soubor dále putuje po Evropě, minulý měsíc jsem zahajoval výstavu v Tampere, potom se přesune do Estonska. Samostatná kolekce putuje po české republice. Kromě „ruských“ projektů jsem pracoval také v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, v Anglii.



Ty ses ovšem dostal ještě dále na východ, až do Japonska.

Byl jsem dokonce i v Číně. V Japonsku jsem pobýval dvakrát. Nejprve jsem vystavoval v Metropolitním museu v Tokiu a na základě toho jsem dostal stipendium a měl jsem dvě možnosti: buď cestovat po celém Japonsku a pořizovat snímky nebo se soustředit na jednu vesnici. Řekl jsem, že cestovat nebudu, že chci zůstat na jednom místě. Takže jsme měl možnost žít tři měsíce v jedné vesnici a jen v jedné její části jsem fotografoval, abych mohl lépe a zblízka poznat tamější život. Na poznání Japonců by musel člověk mít navíc jeden život, ale já chtěl nafotografovat a aspoň trošičku poodhalit způsob jejich života. Byl jsem patrně první evropský fotograf, které se v té oblasti vůbec dostal, protože pokud přijede někdo do Japonska, dostane se samozřejmě do Tokia nebo Kjóta, ale nemá možnost žít na vesnici. Byla to pro mne mimořádná zkušenost.



Na čem jsi pracoval letos?

Letos jsem byl v Rumunsku, fotografoval jsem horníky. Navázal jsem tím na jiný francouzský projekt uskutečněný v Alsasku. Dalším mým tématem byli jezuité: měl jsme možnost odjet do Říma a poznat jejich život. Žil jsem v jezuitské koleji, v současnosti se řád připravuje na 450. výročí úmrtí svého zakladatele. Měl jsem dokonce v ruce některé jeho spisy. Sleduji teď i naše jezuity, ale hlavním tématem pro mne pořád zůstává Bruntálsko, po celý rok jsem fotografoval zdejší kraj, nejenom u nás na Rýmařovsku, ale také Bruntálsko a Krnovsko. Navazuji tím na to, co jsem dělal v roce 2003. Věnuji se stále tomu kraji u nás. Na příští rok připravuji celoživotní retrospektivní výstavu s monografií.



Vesnice je svět, tak se jmenuje jedna z tvých prvních monografií. V názvu jde v určitém smyslu o „antiglobalismus“, ale v tom nejlepším slova smyslu, neboť otřepané tvrzení, že svět je jedna velká globální vesnice, poněkud smazává rozdíly, glajchšaltuje. Vesnice je svět - dá se říci, že právě toto zůstává i nadále tvým programem, krédem? A bude jím i v příštím roce na podzim po tvé šedesátce?

Určitě, na tom se nic nezměnilo. A není ani důvod na tom něco měnit.



Praha, 1. prosince 2005



Poznámka: Nabídl jsem paní Dědečkové, že během prázdnin, kdy se toho moc neděje budu o víkendech na Virtually publikovat pro odlehčení a pobavení své starší rozhovory s různými osobnostmi české kultury, nejen té divadelní. Nic se neděje ani teď, šest neděl před volbami. Operace Toskánsko byla - a „kamenem do Topola“ je -, nafouknutá bublina a přílišné zabývání se jimi jen rozmazávání myších hovínek s těmi mušími - což ovšem rádi činí někteřé diskutující v podpalubí Virtually.

Josef Mlejnek