Jakub Čermín: Pro komunisty není omluva

14. května 2009 0:00

Pro slepého dvaadevadesátiletého člověka je těžké sledovat současné společenské a politické dění, zvláště pak, pokud se nejdůležitější zprávy objevují na internetu. I přes tento handicap jsem však pochopil, co je to blog, a jen velmi lituji, že mi mé zdravotní postižení neumožňuje stát se blogerem. Blogy jsou zajímavé, protože nejlépe odrážejí stav společnosti. Ten, který mne poslední dobou hodně zaujal, byl blog mladé ženy, která se rozepsala o tom, proč jí nevadí, že současný premiér byl osm let členem předlistopadové KSČ. Mladá žena, která by podle fotografie mohla být mou vnučkou, či dokonce pravnučkou, nevidí nic špatného na tom, že tento člověk se „patrně nepříliš významně podílel na chodu bezzubé KSČ v osmdesátých letech“. Tak nevím - je to jen neznalost, je to záměrná provokace, nebo je tento názor a všechny jemu podobné skutečným trestem této společnosti za to, že jsme se po „sametové revoluci“ nedokázali s komunismem vyrovnat aspoň z poloviny tak jako Němci s nacismem po 2. světové válce? Bohužel - platí to poslední. A je mi z toho úzko. O komunistických represích v padesátých letech minulého století již bylo napsáno mnoho. Zřejmě však ještě ne dost, aby si dnes mladí lidé tento režim neidealizovali. Ale pokud komunistická diktatura v padesátých letech mrzačila životy a zdraví svých odpůrců, diktatura let sedmdesátých a osmdesátých se snažila mrzačit charaktery všech lidí, kteří v této době žili.

Vládnoucí garnitura nutila lidi bonzovat, lhát a podvádět a udavače povyšovala na vrchol moci. Své odpůrce bez milosti zbavovala zaměstnání, a tím ekonomické jistoty a mnohdy osobní svobody. O mučení politických vězňů let osmdesátých existují mnohá svědectví. Tvrdit dnes, že KSČ let osmdesátých byla „bezzubá“, může jen ten, kdo má charakter natolik pokřivený, že mu takový stav společnosti prostě nevadí. Pokud dnes někdo tvrdí, že „nevěděl“, co se v tomto státě dělo v dobách komunistické totality, je to výsměch obětem komunistických represí. Kdo chtěl vědět, věděl.

Mnoho členů tehdejší KSČ se považovalo za bezvýznamné, jak se tehdy říkalo, byli jen „u komunistů“. Ale proč se tedy členy této strany stali? Přece proto, aby získali určitou výhodičku - pro sebe, pro své děti nebo jiného blízkého člověka, kterou rodná strana svým soudruhům dokázala zajistit na úkor těch, kteří se výhodičkami nedali koupit a ani zotročit.

Existuje starý film z roku 1961 s názvem Norimberský proces. Jde v něm o proces se čtyřmi nacistickými soudci, kteří nosili svastiku na talárech a své rozhodování podřídili tehdejší vládnoucí (nacistické) doktríně. Tento film bych, mít tu moc, předepsal k povinnému zhlédnutí všem současným politikům, soudcům, státním zástupcům a státním úředníkům ve vedoucích funkcích s rozhodovacími pravomocemi. Hlavní postava toho dramatu, soudce Ernst Janning, který zpočátku zcela odmítá svoji vinu, dospívá k poznání, že je skutečně vinen, a konečně vznáší obžalobu na sebe sama těmito slovy: „A nakonec Ernst Janning, ten nejhorší z nich. Protože věděl, co jsou zač, a přesto se přidal k nim, a tím poplival sám sebe!“

Jakub Čermín, bývalý předseda Čes. svazu bojovníků za svobodu