Hodně daleko od pravdy

Piotr Gontarczyk přeložil Josef Mlejnek

Piotr Gontarczyk

Jan Tomasz Gross (narozený ve Varšavě 1. srpna 1947) je polský sociolog, který se věnuje sociálním a politickým vědám. Žije v USA, v současnosti je profesorem Univerzity v Princetonu. Jeho kniha Strach (s podtitulem Antisemitismus v Polsku krátce po válce) se zabývá vážným problémem polských dějin. Představuje pokus vylíčit osud polských Židů, kteří přežili holocaust, v poválečném období. Vyšla původně v roce 2006 v USA a již tehdy vyvolala řadu protichůdných reakcí. V Polsku vyšla na konci roku 2007 v katolickém nakladatelství Znak, byla záhy rozebraná a v krátkém sledu se dočkala několika vydání. Autor předmluvy Henryk Woźniakowski říká, že téma, s nímž autor přichází, vyžaduje radikální odtabuizování: „Jak je možné, že se v Polsku i krátce po šoa mohl v různých podobách projevovat antisemitismus? Včetně nejstrašnějších a nejtragičtějších podob, které provázely zločiny, jak tomu bylo při neblaze proslulém kieleckém pogromu z roku 1946.“ I v samotném Polsku se kniha setkala s celou škálou reakcí. Přinášíme výňatky z polemické studie historika Piotra Gontarczyka z Institutu národní paměti, který nedávno publikoval šokující fakta o působení slavného sociologa Zygmunta Baumana v ozbrojených složkách polského ministerstva vnitra na konci čtyřicátých let. Kniha Lech Wałęsą a SB, kterou Gontarczyk vydal v IPN společně se Sławomirem Cenckiewiczem, volala v Polsku skandál. O Grossově knize Gontarczyk tvrdí, že v ní nejde o polsko-židovské vztahy nebo o dějiny Židů v komunistickém Polsku, ale pouze o zdeformované a jednostranné dějiny polských provinění. (jfm)

Diagnóza obsažená v knize je šokující: Jan Tomasz Gross dokazuje, že antisemitismus čtyřicátých let vyplýval ze skutečnosti, že se Poláci za války všeobecně různými způsoby podíleli na vraždění a olupování Židů. Strach, že se budou muset zodpovídat za zločiny i z toho, že budou muset vrátit zabavený židovský majetek, stál nejen v pozadí odporu a agresivity vůči těm, kdo přežili holocaust, ale svou silou doháněl Poláky k dalšímu zabíjení. Gross tvrdí: „… musíme uznat, že v Polsku tehdy v podstatě fungovala nepsaná společenská dohoda, která dovolovala v souvislosti se Židy dát do závorky normu ´nezabiješ´“ a na vražedné skutky na nich spáchané „se nevztahovala žádná společenská sankce“.

Podobně šokujících výroků je v Grossově knize víc. „Tato tvrzení nevisí ve vzduchoprázdnu,“ píše v předmluvě Henryk Woźniakowski, „ale jsou podložena osobními svědectvími, zkoumáním historiků a potvrzuje je navíc i brilantní argumentace.“ Woźniakowski doufá, že kniha vyvolá celonárodní diskusi. Upozorňuje také na to, že Strach obsahuje i sporné momenty, ty však mají především umocňovat hodnotu knihy: „Při její bolestivé brutalitě nebo provokativnosti nelze přehlížet její poznávací, výchovnou a zároveň i terapeutickou hodnotu.“

Naše poznání, pokud jde o poválečné osudy Židů, je možná skutečně velice chabé a silně zkreslené. A je více než pravděpodobné, že v této látce je žádoucí solidní šoková terapie. Než k ní však přistoupíme, je třeba zvážit smysl a cíl podobného jednání. A také ověřit a případně potvrdit hlavní teze zmíněné knihy. Neboť o věrohodnosti Grossova Strachu nerozhoduje „brilantnost“ nebo „terapeutická hodnota“, ale její případná vědecká úroveň.

Autor Strachu zachází čistě instrumentálně a selektivně nejen s odbornou literaturou a prameny, ale obchází zcela zřejmá fakta. V dějinách vidí pouze to, co chce vidět.

Nejdramatičtější líčení zločinů v Jedwabném v knize Sousedé (2002) vytvořil v podstatě na základě výpovědi dvou svědků – Abrama Boruszczaka a Eliasze Grądowského. Přitom dobře věděl, že šlo o falešné svědky. Boruszczak v Jedwabném nikdy nebydlel a určitě tam nežil v roce 1941. Podobně se mají věci s Grądowským, který opravdu z městečka pocházel, ale rok před tragickým zločinem byl za krádež, které se dopustil, vyvezen hluboko do sovětského vnitrozemí. Když byly Grossovi tyto a jiné zjevné manipulace oficiálně vytknuty, tvrdil, že Grądovského nikdy neoznačil za „očitého svědka“. Potíž je v tom, že do doby, než se objevil Jan Tomasz Gross, věda dělení svědků na „očité“ a „neočité“ neznala. Kromě vypuštění výpovědí obou výše zmíněných osob neučinil autor v knize žádné změny a vydal ji v Německu.

Nemá cenu komentovat už jen samotné názvy kapitol ve Strachu: „Chladnokrevné vraždění“, „Vraždění Židů z nedostatku jiné zábavy.“ Nelze však pominout skutečnost, že v anglickém vydání Gross píše o 1600 obětech zločinu v Jedwabném, přitom exhumace prokázala, že obětí bylo ve skutečnosti kolem tří set. Gross o tom dobře ví, ale je si vědom toho, že se o výsledcích tohoto šetření američtí čtenáři nikdy nedovědí. A stejně tak se nedovědí o politických dějinách poválečného Polska. Proto může Gross vědomě a beztrestně ve Spojených státech lhát. Podobné deformace působí jako karikatura nebo jako hloupý a hodně smutný vtip. Zabíjení Židů v poválečném Polsku bylo dílem okrajového zločineckého a antikomunistického podzemí, nikoli „národním sportem Poláků“, jak by se mohlo po přečtení Grossova Strachu zdát.

Není pochyb o tom, že Strach najde mnoho obdivovatelů mezi některými vědci a v médiích typu Gazety Wyborczej. Lež má jistě krátké nohy, ale často také široká ramena. Základní linii obhajoby Grossovy knihy vytýčil záhy po jejím vydání Jarosław Kurski právě v Gazetě Wyborczej. Mezi řádky přiznal, že některé věci možná proběhly jinak, ale obecně je prý nutné tuto publikaci přijmout jako pravdu. Bude se postupně bagatelizovat, že Grossova „odhalení“ jsou z hlediska historické vědy nepodložená, nebo se o tom bude prostě mlčet. Budou-li stát proti jeho tezím fakta, tím hůře pro fakta. Je však třeba zůstat optimistou a bez ohledu na širokou propagandistickou kampaň doufat v sílu rozumu – u historické vědy nemá Strach Jana Tomáše Grosse šanci ani na podmínečnou akceptaci.

(Z delšího textu vybral a přeložil Josef Mlejnek.)

Vyšlo v roce 2006 v 51PR0.

Josef Mlejnek