Filozof vržený do existence

Josef Mlejnek

Recenze na český překlad knihy J. Maritaina Sedm lekcí o jsoucnu a o prvních principech spekulativního rozumu.

Josef Mlejnek



Krátce po vydání knihy Člověk a stát se objevila v českém překladu další kniha mimořádně plodného a zároveň inspirujícího francouzského filozofa Jacquesa Maritaina (1882-1973) Sedm lekcí o jsoucnu. Tato čtení vyšla v roce 1934, dva roky po vydání sumárního filozofova díla Sjednocující rozlišování neboli Stupně poznání, které Stanislav Fumet nazval „filozofickou bazilikou“ a v němž v polemice s idealistickými koncepcemi podává výklad vztahu filozofie a přírodních věd, tomistické noetiky (kritický realismus) a metafyzického poznání. Sedm lekcí o bytí volně na výklad o metafyzice navazuje a dále jej rozvíjí.

Z Maritainova obrovského myšlenkového odkazu u nás za posledních zhruba osmdesát let vyšla knižně nebo časopisecky řada jeho titulů nebo statí, v nichž byl představen jako politický myslitel (Integrální humanismus, Člověk a stát) nebo jako filozof umění a kultury (Umění a scholastika, Náboženství a kultura). Pomineme-li Úvod do filozofie (česky 1990) a několik kapitol z knihy Anti-Moderne publikovaných ve dvacátých letech minulého století v Dobrém díle Josefa Floriana, představuje Sedm lekcí o jsoucnu první ucelené dílo přeložené do češtiny, v němž se francouzský myslitel věnuje výkladu filozofie ve vlastním smyslu, tj. metafyziky - vědy o „jsoucnu jakožto jsoucnu“.

Jak naložit s Tomášem?

Maritain, ale nejen on, neměl rád označování novodobého výkladu díla Tomáše Akvinského pojmem novotomismus, ale za přiléhavější charakteristiku považoval pojem „paleotomismus“. To nebylo slovíčkaření hned z několika důvodů. Jednak už u prvních Tomášových k posunu existenciálního výkladu směrem k esencialismu, jednak byl Tomáš chápán pouze a především jako bezchybný vykladač Aristotelovy filozofie; panovalo přesvědčení, že jeho mistrovským dílem je „pokřtění Aristotela“; ostatně ještě dnes čteme o „aristotelsko-tomistické filozofii“. Trvalo několik desítek let, než se po výzvě papeže Lva XIII. k obnově tomášovských studií podařilo „odpříručkovat“, a především odideologizovat Akvinatův myslitelský odkaz. Maritain vysvětluje v úvodu, co míní existenciálním výkladem, který se překrývá se známými existenciálními filozofiemi jen částečně. Metafyzika se nezabývá strukturu věcí, popřípadě jejich vzájemnými vztahy, ale především je zkoumá proto, aby poznala „jak existují (…) a jaká je jejich existenciální situace“, a aby „analogicky poznala existenci toho, co existuje nehmotně, toho, co je čistě duchovní“. Právě proto, že jsoucno přichází k našemu rozumu skrze smysly, nestačí k výkonu povolání metafyzika pouze pronikavý intelekt, ale metafyzik musí mít ve výborném stavu i své smysly, neboť „musí věci prožívat živě a do hloubky“. Myšlení pravdu nejenom poznává, ale myslící subjekt ji prožívá, „přitahuje ji a vtahuje do nitra své subjektivity“. V tomto smyslu také chápe slovo „existenciální“ mnoho moderních filozofů (výslovně uvádí Maritain Kierkegaarda).

Tomistický filozof, říká Maritain, „musí být vržen do existence“, má být opakem kabinetního učence, profesora. Vzpomínám si, jak v marxistické příručce o „novotomismu“ z počátku šedesátých let Milan Machovec charakterizoval Tomáše Akvinského jako mnicha, který celý život proseděl v klášterní cele. Byla to lež, neboť sv. Tomáš prochodil pěšky téměř celou západní Evropu. Myslím, že požadavek “pronikat stále hlouběji co nejostřejším smyslovým (a estetickým) vnímáním a také prožíváním utrpení existenciálních konfliktů“ potvrzoval Jacques Maritain celou svou myslitelskou existencí. Později napsal, že jeho nevlastnější aspirací jako filozofa je být „tajným agentem Krále králů na území knížete tohoto světa“. Živou vnímavost si uchoval do svých posledních dnů: stačí připomenout, s jakou velkodušností a vhledem psal na konci šedesátých let o hnutí hippies. Dům v Meudonu u Paříže, kde žil v letech 1923-1939 se svou ženou Raissou, nepředstavoval krotkou akademii, ale byl místem tvořivých setkání - a občas i konfrontací - osobností jako Jean Cocteau nebo Maurice Merlau-Ponty, Gabriel Marcel nebo Nikolaj Berďajev, Marc Chagall nebo Julien Green, Max Jakob nebo Hans Arp. Posledně jmenovaný se ovlivněn Maritainovým dílem snažil malovat universalia: ne tedy tento konkrétní strom, ale strom vůbec. O universaliích uvažoval - pozoruje straky - také Czesław Miłosz a hovořil o „strakovosti“. Zmíněná „stromovost“ či „strakovost“ jistě existuje mimo nás a náš poznávající rozum, ale nikde jinde než v „kviditě“ (viz níže) jednotlivých konkrétních stromů a strak.



Více péče, prosím

K Maritainovým přednáškám lze přistupovat samostatně, nicméně na sebe logicky navazují. Patří mezi díla, která se pouze nečtou, ale s nimiž se žije, neboť se - podobně jako Gilsonova Jednota filozofické zkušenosti - nedají nastudovat za pár dní. Je patrně pozdě, vycházejí-li česky až po sedmdesáti letech, ale kdy je pro filozofii skutečně pozdě?

Horší je, že české vydání je stiženo řadou nedostatků. Podobně jako u předešlého Maritainova díla i zde chybí jmenný rejstřík, navíc kromě důležitého citátu básníka Coventry Patmora ponechaného bez překladu v angličtině zůstaly nepřeloženy z latiny dlouhé citáty z Tomáše Akvinského. Svůj pečlivý a přesný překlad doprovodil Karel Šprunk zasvěcující studií. Nicméně překládat latinské slovo „quidditas“ jako kvidita může působit jako alibismus, i když chápu, že „něcost“ nebo dokonce „cositost“ (podle německého Washeit?) by vyznívalo prkenně a uměle. Ale není to vinou překladatele, pouze se v tom zrcadlí skutečnost, že u nás se tomismus nikdy nestal autentickou živou školou -, jako například ve Francii, Německu, Polsku nebo v USA - která si spontánně vytváří své nástroje i v jazyce toho či onoho národního společenství. Jazyk je ovšem nevypočitatelný: u kategorií kvalita - kvantita se český ekvivalent kvality, jakost, běžně ujal, zatímco „kolikost“ jako české označení kvantity působí dnes více než komicky.



Jacques Maritain: Sedm lekcí o jsoucnu a o prvních principech spekulativního rozumu. Z francouzského originálu přeložil, doslov a ediční poznámku napsal Karel Šprunk. V roce 2009 jako 79. svazek edice Delfín vydalo nakladatelství triáda v Praze. 144 str. První vydání. Náklad a cena neuvedeny.





Vyšlo mírně kráceno v sobotní příloze MFD Kavárna 19. října 2009

Josef Mlejnek