Nedemokratická unie
Martin Daneš
Ne, řeč nebude o Unii svobody - Demokratické unii. Není jiné české strany, o níž by se popsalo tolik papíru v poměru k jejímu (zanedbatelnému) významu, proto by to snad i ode mě stačilo. Chci dnes hovořit o demokratickém deficitu Evropské unie. Nejlépe jej totiž lze doložit na příkladu páně Špidlova vyjednávání v Evropské radě, summitu EU, který se konal minulý týden v Bruselu.
Hlavy států a předsedové vlád pětadvacítky se dohadovali - a dohodli – na znění evropské „ústavy“. Rozšířili počet oblastí, kde při hlasování v Radě ministrů není třeba jednomyslnosti, a dále zašmodrchali princip tzv. dvojí většiny. Řada vlád však propadla v nedávných volbách do Evropského parlamentu, a mandát řady účastníků summitu byl tak - minimálně v evropských záležitostech - zčásti zpochybněn. Premiér Špidla, který ztratil nejen podporu domácích občanů, nýbrž i vlastní strany, vystupoval jako „vůdce třinácti nespokojených zemí“ a ve vyjednávání nakonec „ustoupil“. Nespokojeni by měli být Češi: nevědí o tom nic.
Je veřejným tajemstvím, že Evropský parlament, jehož poslance jsme volili (a většina z nás nevolila), není skutečným zákonodárným orgánem unie. Je spíše jakousi demokratickou fasádou, pod níž se skrývají mnohá privilegia poslanců spojená s jejich faktickou nemohoucností. Otěže unie nadále drží Rada (Rada EU) složená ze zástupců vlád. Ta pravidelně zasedá na úrovni resortních ministrů a coby konečná instance přijímá zásadní rozhodnutí. Podobně jako summit (Evropská rada) se nikomu nezodpovídá ze své činnosti.
Volání Václava Havla po tom, aby byla evropská „ústava“ přijata bez národního referenda, protože lidé složitému, stovky stran čítajícímu textu nemohou rozumět, je pohrdáním demokracií. Občané mají o tak zásadním dokumentu nejen hlasovat, ale mají právo mu i rozumět. Komu slouží sáhodlouhé, obecně nesrozumitelné texty zakládajících evropských smluv? Občanům, anebo technokratům a některým právníkům, kteří na nich staví své parazitické existence?
20. června 2004
Martin DanešV roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii
Osobní stránky
