Patočka v labyrintu filosofie

Aleš Knapp

Osud následujícího textu je od počátku provázen mediálním dobrodružstvím. Základem byl scénář pořadu, který si do Víkendové přílohy objednala stanice ČRo 3 – Vltava a který jsem počátkem roku 2008 koncipoval jako kritické ohlédnutí za jubileem Jana Patočky. Po delším váhání přišel vedoucí Redakce speciálních projektů Jiří Kamen s návrhem, že pořad demýtizující osobnost Jana Patočky bude mít mnohem větší ohlas ve vysílání stanice ČRo 6. „Šestka“, hlásící se k tradici Svobodné Evropy, však po ještě delším, několikaměsíčním váhání a přehazování scénáře z rubriky do rubriky dospěla ústy redaktora Jana Sedmidubského k závěru, že pro téma tohoto druhu nemá „šuplík“. Scénář tedy po roce opět přistál na Vltavě. Trn z paty mně i posluchačům Českého rozhlasu nakonec vytrhl Jiří Kamen, který navrhuje uspořádat v rámci Kritického klubu Vltavy diskusi poté, co reflexe o Patočkovi bude zveřejněna v tištěné podobě. Během prostoje „pracoval“ neodvysílaný scénář v kontextu aktuálního dění. Ke zrání textu, autorem upraveného do časopisecké verze, nakonec valnou měrou přispěla i revue Prostor. Jelikož navzdory svému zásahu do textu trvala redakce na úvodní poznámce, že „text neprošel redakční úpravou“, autor jeho zveřejnění v Prostoru zakázal. Třešničkou na zralém dortu je vyjádření Literárních novin, prozradivších, že by text publikovaly v případě, pokud by autor vypustil mimo jiné pasáž o umělém vytváření protikladu Milan Kundera versus Václav Havel. Téma uzrálo a zrát by mohlo dál. Na řadě je však diskuse. Všem, kdo se o ono zrání zasloužili, upřímně děkuji.

Ohlédneme-li se za rokem 2007, ve kterém bylo vzpomenuto stého výročí narození Jana Patočky, zjistíme, že o jubileu se hovořilo v mnohém směru, přesto však nedostatečně. Kvantita textů věnovaných Patočkovu odkazu byla v novinách oslavována jako „publikační žně“, ačkoliv se na knižním trhu neobjevila žádná zásadní monografická publikace, na jaké býváme zvyklí u podobně významných příležitostí v zahraničí. Jubilejní rok se kryl s 30. výročím Charty 77, od níž je Patočkovo jméno neodmyslitelné, což se odrazilo v úvahách nejrůznějších kvalit. Klub novinářů Pražského jara 1968 například otiskl ve svém zpravodaji část článku Jaroslava Kohouta o setkání na téma Patočka, dějiny a Evropa, na kterém zazněla překvapivá teze. Patočka vstoupil do povědomí jako žák německých filosofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Kohout ovšem s důrazem až panslavistickým podtrhuje, že Patočka udržoval styky s východoslovanskými filosofy a literárními vědci, mimo jiné s Trubeckým a Romanem Jacobsonem. A kdovíproč vyvozuje notně přehnaný závěr, že Patočka tím doplnil definici trojjediné pražské kultury, o které hovoří Max Brod jako o souhře českého, německého a židovského fenoménu, o rozměr východoslovanský. V tomto případě rozuměj: o rozměr ruský.

Pochválený Lenin
Nepřehlédneme, že při vší té „publikační žni“ bylo jen málo pozornosti věnováno Janu Patočkovi z hlediska estetiky a filosofie umění. Sledujeme-li až hagiografické zacházení s Janem Patočkou, který se v ústech některých tuzemských vykladačů mění ve svátost, vkrádá se do mysli – řečeno Patočkovými slovy – kacířsky esejistická otázka. A sice, do jaké míry je jeho odkaz vůbec použitelný v úvahách nad uměním a literaturou. V Patočkův prospěch totiž nikterak nehovoří, když Jan Patočka v textu z roku 1941 nazvaném Mládí a filosofie zdůrazňuje při výčtu požadavků pro vzdělání mladého filosofa nutnost vzdělání vědeckého a jazykového, nenacházíme tu však požadavek vzdělání uměleckého.

Patočka chce, aby filosof byl vědecky fundovaný a znal jazyky. Přirovnává sice filosofickou diskusi k hudební improvizaci, o to víc ale bije do očí, že požadavek uměleckého, zde konkrétně hudebního vzdělání se mu z textu jakoby vytratil. Zato jako autor, prezentovaný coby specialista na dílo Jana Amose Komenského, dbá Patočka o výchovu. Ale o výchovu kým, čím a k čemu? K 80. narozeninám pedagoga, akademika Otokara Chlupa, jehož jméno bylo vtloukáno do hlav studentům pedagogických fakult, vyšel v roce 1956 sborník statí. Patočka sborník recenzuje a ve shodě s Chlupem odmítá americký pragmatismus spojený se jménem Johna Deweye. A odmítá jej způsobem, který není nijak hodný autora, jenž by doma i ve světě měl platit za odpůrce komunistického režimu. Jednoho tu poučí, jiného zase pobaví Patočkovo odvolávání se na práci o jazykovědě podepsanou Stalinovým jménem, která dodnes symbolizuje kulturní temno padesátých let. Zarážející je rovněž ocenění, jež Patočka vyslovil Zdeňku Nejedlému za jeho „ideovou cestu od realismu k Leninovi, od pozitivismu k marxisticko-leninskému světovému názoru, od pedagogiky buržoazní v jejích pestrých domácích i zahraničních projevech k socialistické“.

Patočka, zcela v rozporu s tím, že ve filosofické diskusi zprvu oprávněně shledával podobnost s hudební improvizací, tentokrát už nepřehlédnutelně staví vychovatele nad umělce. Vychovatele nabádá, že jejich úkol je úkolem „podstatným a jedinečným“ a vedle Shaftesburyho a Herdera poukazuje na Friedricha Schillera. Na rozdíl od Schillerových Dopisů o estetické výchově však u Patočky žel nenajdeme ani zmínku o umělci jako nenahraditelném individuu. Jedinečný úkol přisuzuje Patočka naopak pedagogům, vychovatelům, vlastně se zříká filosofie umění a filosofie vůbec ve prospěch pedagogiky. Vybavují se nám tak slova vyučujících na pedagogických fakultách, kteří svým svěřencům kázali, že se nemají co považovat za výtvarníky, muzikology či literáty, ale že jsou především učitelé. Umělecká odbornost, řídíme-li se těmito slovy, ovšem přichází zkrátka a Patočka působí v jejich světle jako dokonalé ztělesnění výroku Milana Kundery o „drkotavém žebřiňáku národního vzdělavatelství“.

Třeba přiznat, že Patočka si právě z uvedených důvodů nevěděl rady s autorem, kterému umění bylo spojeno především s individualismem: F.X.Šaldou. Ve stati Šalda mezi včerejškem a dneškem hovoří Patočka o Šaldově „velkém vnitřním sváru“, o tom, že Šalda uznával „revoluční socialismus“ obzvláště v „marxisticko-komunistické formě“ jako „důležitou metodu vedle jiných“. Ptá se, zda si Šalda vůbec byl vědom toho, že co podává, není syntéza a řešení, nýbrž především naznačený problém. Janu Patočkovi nelze dodatečně odpovědět jinak, než že si toho Šalda samozřejmě vědom byl, o čemž se může na vlastní oči přesvědčit každý Šaldův průměrně pozorný čtenář.

Zvířeckost výchovy
Šalda se ve stati věnované praotci románového literárního útvaru a nazvané Mistr François Rabelais zabývá mimo jiné Rabelaisovou knihou Gargantua a Pantagruel. Na rozdíl od Patočkova školometsky horlivého nadřazování vychovatelů nad umělce Šalda píše: „Největší zločin, největší zvířeckost je Rabelaisovi porušit a ponížit dobré a ušlechtilé mladé duchy výchovou, která ochromuje a mrzačí. Proto žádá Gargantua, aby se jeho syn naučil všem vědám, uměním a cvikům přírodním, duchovým, tělesným, jazykům i reáliím, antice i písmu svatému, nezanedbávaje při tom své duše: ´Vědění bez svědomí není než zhouba duše´. Pedagogika Rabelaisova to je, konec konců, úcta k volnému růstu lidské bytosti. (…) Různí školometi ve své ochotnické horlivosti připsali různé intelektuálné prémie Rabelaisovi a učinili z něho patrona různých laických cností moderního člověka. Učinili z něho humanitáře a pacifistu, skoro demokrata a egalitáře a dokonce cosi jako osvíceného volnomyšlenkářského podučitele, který navzdory svému okolí nevěří v astrologii a zná a hájí teorii Kopernikovu nemálo let po uveřejnění díla astronoma polského.“ Rabelais, pokračuje Šalda, „miloval poznání a vědu vášní až náboženskou. Měl pro ni kult opravdu dionýský a celý žár neofyta, který touží, jen jen se obětovat svému božstvu, ale právě proto je to tak na míle vzdáleno všemu okresnímu osvětářství a jinému podobnému světlonošství.“

F.X.Šalda brání Rabelaise před těmi, kdo mu podsouvají pedagogické, přesněji řečeno pseudo-pedagogické úmysly. Rabelais je pro Šaldu „básník, především básník, a zase básník, a znova básník“. Hovoří-li tedy Patočka o Šaldově marxismu (a marxismus usiluje s podobnou chutí jako Patočka omezit působnost umění na jeho „společenskou“ čili výchovnou světanápraveckou funkci), je třeba odkázat na Šaldovu stať Legenda o mém komunismu. Je víc než pravděpodobné, že Šalda by na nařčení z marxismu, kterého se mu i po smrti dostávalo a dostává v učebnicích a příručkách, reagoval svým oblíbeným „Povídali, že mu hráli“.

A tak i navzdory „publikační žni“ zůstává nezodpovězena zásadní otázka, proč se Patočka jako ikona Charty 77 vlastně nikdy soustavněji filosoficky nevěnoval kritickému odmítnutí marxismu-leninismu čili ideologie, na které stojí systém, jehož měl být Patočka tak vehementním odpůrcem. O to snadněji se Patočka právě v jubilejním roce stal kořistí marxistů: o demýtizaci Jana Patočky usiluje v Hospodářských novinách Petr Fischer, Martin Škabraha v týdeníku A2 se dokonce snaží přivlastnit si Patočku z pozic bolševické ideologie. Ledasco z toho si Patočka nesporně zavinil sám, když se mu třeba do stati nazvané Filosofie výchovy vloudila slova totožná s komunistickou floskulí o svobodě jako poznané nutnosti či představa o umělecké tvorbě jako „práci, která je ve skutečnosti prací pro všechny ostatní“.

S Patočkou nelze souhlasit hlavně z toho důvodu, že se mu zde ztrácí existence uměleckého díla jako individuálního, jedinečného, osobitého výtvoru. Patočka hodlá vytvořit z umění jev zespolečenštěný, znárodněný, stejně jako komunisté znárodňují půdu zemědělcům a továrny jejich majitelům. „Zespolečenštěné“ umělecké dílo se pak snadno stává kořistí těch, kdo nehodlají respektovat autorská práva. Milan Kundera, který se mimo jiné v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli věnuje autorským právům, označil veškeré škrty a jiné zásahy editorů do autorského textu – nejsou-li provedeny s vědomím a souhlasem autora – podobně jako kdysi Šalda za cenzuru.

Protikunderovský syndrom
Kundera podle všeho patřil k Patočkovým neoblíbeným autorům. Patočkova nedostatečná schopnost či spíše nedostatečná ochota pochopit Kunderovu tvorbu vyplývá z náčrtu z roku 1968 nazvaného Vaculík a Kundera. Krátký, ani ne dvoustránkový textík se sice netváří jako práce s odbornými ambicemi. I tak se ale s údivem pozastavíme nad tím, s jakou sebejistotou klade Patočka Vaculíkovu prózu Sekyra nad Kunderův román Žert. Bez jakéhokoli náznaku srovnávací reflexe, která by měla být u renomovaných profesorů Patočkova typu samozřejmostí, Patočka soudí, že románová postava Vaculíkova „taty“ je „výborná postava, opravdová – inteligence, tuhost, poctivost“. Kunderovi hrdinové jsou podle Patočky naopak „skeptikové, kteří uvažují o víře, víru však v podstatě nemají; víra nemá je, stojí příliš vedle ní, nad ní“.

Při nejlepší vůli nelze pochopit, proč by se na kvalitativně vyšší úrovni měl nacházet ten román, jehož hrdina má víru, než onen, jehož hrdina víru nemá. V Patočkově marginálii k Vaculíkovi a Kunderovi se zračí cosi, čím bylo Patočkovo myšlení negativně ovlivněno už o více než čtvrt století dřív: Patočka nepožadoval po filosofech umělecké vzdělání. A právě absence tohoto požadavku, jejž Patočka zřejmě příliš nekladl ani sám na sebe, vytvořila strop rovněž jeho vlastním filosofickým možnostem. Ať slýcháme o nadprůměrném uměleckém nadání Jana Patočky cokoliv, na tradici jasnozřivě umělecky myslících filosofů u nás v žádném případě nenavazuje Patočka, nýbrž reprezentativní filosofickou osobností poválečného období je v daném ohledu především Zbyněk Fišer, který by zasloužil vejít do obecného povědomí jinak než jen coby podivínský spisovatel, publikující pod uměleckým jménem Egon Bondy.

Vedle Patočkových potíží s tvorbou Milana Kundery vystupuje na světlo i zcela účelově zjednodušené citování Patočkova jména jedním dechem se jménem Václava Havla. Zásadní vinu nese hlavně pokroucená interpretace polemiky Havla s Kunderou z let 1968-1969 o „českém údělu“. Po dlouhá následující desetiletí byl cíleně vytvářen umělý protiklad Kundera versus Havel, Kundera byl násilím stavěn proti Havlovi a Havel proti Kunderovi, čehož se v textu v Lidových novinách 23.3. 2009, vedle řady dalších chyb, dopustil i prezident Václav Klaus. S neméně přehnanou zjednodušeností býval a je Havel přirovnáván k Janu Patočkovi. Václav Bělohradský, jehož dřívější, naoko liberální orientace se čím dál očividněji proměňuje v deklarovaný marxismus-leninismus, kupříkladu ve stati s názvem Charta 77 jako filosofický problém, zveřejněné k 30. výročí charty v příloze Salon deníku Právo, tvrdí, že charta nebyla jen projevem nesouhlasu s politikou Komunistické strany v Československu. A že Patočkův a Havlův společný jmenovatel spočívá v tom, že oba hledají „východisko z krize západní civilizace, kterou vítězství kapitalismu nijak neřeší“.

Už před dvěma lety tedy používá Bělohradský Patočku jako duchovního otce apokalyptických vizí o krizovém stavu, které v podobě krizových zvěstí a bez ohledu na reálný stav věcí začaly jakoby podle plánu zaplavovat vloni na podzim tuzemská média.
Podobně jako Martin Škabraha, vydávaný za nadějného mladého učedníka profesora Bělohradského, přivlastnil si i Bělohradský Patočku snadno. Přivlastňovat si tímto způsobem k politickým účelům Václava Havla, jehož moudrost je primárně básnická a teprve z ní se odvíjí jeho moudrost politická, nelze. V roce 1989, kdy na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem udělili Havlovi Mírovou cenu Svazu německých nakladatelů a knihkupců, zveřejnil Milan Kundera v deníku Süddeutsche Zeitung v Čechách dosud neznámou úvahu, která byla též použita jako doslov k německému vydání Havlových divadelních her. Kundera hovoří jasně, když píše, že pokaždé, naskytne-li se mu příležitost, klade politickým obdivovatelům Václava Havla otázku: Znáte jeho divadelní hry? Neboť ačkoli se Havel právem stal politickým a morálním reprezentantem svého národa, nadání dramatika zůstává podle Kundery podstatným rysem jeho osobnosti. Právě divadelní hry totiž dodávají politikovi Václavu Havlovi rozměry, bez kterých mu nelze porozumět.

Například rozměr humoru; a když rozměr humoru, tak potom také skepse; a když skepse, pak rovněž sebeironie. Havlovu hru Largo desolato hodnotí Kundera jako skvělou, jelikož v ní Havel reflektuje svou vlastní situaci: situaci člověka, který se oddal politickému boji a přestal být svým vlastním pánem, neboť všichni si jej chtějí přivlastnit a zacházet s ním jako s majetkem. V okamžiku, kdy přijdou policisté, aby ho zatkli, je rád, že už bude konečně moci žít chvíli sám pro sebe. On, disident a národní hrdina, neprožívá svůj úděl jako slávu, ale nese jej téměř jako absurdní břemeno. Rád by dělal něco jiného, zbavil se vlastního osudu, ale nemůže: ocitl se v moci čehosi silnějšího, něčeho, co jej přesahuje a co Havel nazývá ´zodpovědnost´. V tom spočívá jeho étos disentu. A v tom je obsažen i skeptický poznatek, ke kterému ovšem umí dojít pouze dramatik nebo romanopisec. A sice, že mezi charakterem a osudem nemůže nastat shoda, že jedno musí vždy být obětováno druhému a že takovéto oběti jsou vždy bolestivé. Schopnost ironicky a skepticky nahlížet na vlastní situaci, ochránit ji před veškerými kýčovitými výklady, právě tato schopnost je podle Milana Kundery znakem Havlovy moudrosti.

V nedávné kampani proti Milanu Kunderovi se jako jeden z mála rozumných hlasů ozval hlas právě Václava Havla, který onu udavačskou aféru označil za natolik špatně zinscenovanou, že už jen z toho důvodu se obvinění z udavačství nezakládá na pravdě. Leccos naznačuje, že kořeny tuzemského protikunderovkého syndromu by mohly vést k Janu Patočkovi. Na místě je však opatrnost. Jako historik věnující se filosofii českých dějin prokázal Patočka píli a erudici, jeho studie o Máchovi jsou pozoruhodné. A diletantský výrok o Kunderově románu Žert, za který by měl bez milosti vypadnout od zkoušky student prvního semestru estetiky, snad jako by ani nepocházel z Patočkova pera…