Summit Evropské rady na základě kladné hodnotící zprávy Evropské komise 17. prosince 2004 rozhodl o zahájení předvstupních rozhovorů s Tureckem. V předvečer jednání německý ministr zahraničí Fischer v rozhovoru pro BBC prohlásil, že vstup Turecka do EU bude pro Evropu svým historickým a strategickým významem druhým "dnem D". Chtěl tím naznačit, že hlavy členských států EU stojí před rozhodnutím, které ve svém důsledku principielně změní budoucí charakter projektu evropské integrace a částečně tak ovlivní budoucí politicko-ekonomické uspořádání celého evropského kontinentu. V souvislosti se záporným výsledkem nedávných referend o evropské ústavě ve Francii a Nizozemí, kde téma členství Turecka v EU a jejího dalšího rozšiřování našlo odezvu zejména u odpůrců ústavy, se o to palčivěji nabízí otázka - je skutečným předmětem bouřlivé debaty o členství v EU samotné Turecko, nebo spíše budoucnost projektu evropského sjednocování?
TURECKO A DILEMATA "SPOJENÝCH STÁTŮ EVROPSKÝCH"
Diskuse o tom, zda by se Turecko mělo stát plnoprávným členem EU a jaké to bude mít důsledky pro samotnou Unii, stejně jako otázka, zda existuje reálná alternativa vůči plnému začlenění do EU, má několik rovin. Tu nejobecnější tvoří tři politické problémy: otázka finality, geografických hranic a kulturní homogenity EU coby politického projektu. Do toho se navíc promítají ekonomické, politické i kulturní argumenty pro i proti, které jsou odrazem strukturální nerovnováhy mezi strategickou a geopolitickou váhou Turecka a jeho slabším ekonomickým výkonem, sociálně-kulturními a náboženskými odlišnostmi a historicky daným, specifickým vývojem jeho politického systému.
Rozlohou je Turecko velké asi jako dva největší státy EU, Německo a Francie, dohromady. Z geografického úhlu pohledu fakticky není evropským státem, neboť pouze 3 % jeho území a 11 % populace se nachází v rámci tradičně vymezených zeměpisných hranic starého kontinentu. Podle odhadů OSN by mělo Turecko v roce 2015 mít 82 milionů obyvatel, což znamená, že v roce 2025 by Turci tvořili 15,5 % veškeré populace rozšířené EU. HDP Turecka na hlavu však v roce 2003 činil pouze 29 % průměru EU. Dnešní vstup Turecka by zvýšil celkovou populaci EU o 17 %, zatímco její hospodářská výkonnost by vzrostla pouze o 2 % HDP. V ekonomickém rozvoji jednotlivých tureckých regionů přitom existují velké rozdíly: na severu země, ve Východní Anatolii, je HDP na úrovni 28 % tureckého průměru, zatímco oblast Marmara a Istanbul průměr překračují o více než polovinu. V zemědělství je zaměstnána více než třetina veškeré turecké pracovní síly (skoro 23,5 milionu lidí). Jen pro srovnání, sečteme-li, kolik lidí v tomto sektoru zaměstnává všech 25 zemí EU dohromady, dojdeme k číslu 24,5 milionu. Z toho je zřejmé, že vstup Turecka by měl na současnou společnou zemědělskou a strukturální politiku Unie likvidační účinky.
Za eufemistickými výhradami vůči sociálním a kulturním odlišnostem Turecka a jeho "neevropskému" charakteru se skrývají též náboženské motivy, respektive obavy ze vstupu země, v níž dominuje islám. Podtext obavy je ale obecnější a v podstatě skrývá spor o to, zda máme EU vnímat jako společenství založené na hodnotách odvozených od židovsko- -křesťanského dědictví. Už v současnosti přitom žije ve státech unijní pětadvacítky až 18 miliónů muslimů (z toho 3,8 milionů Turků) a například ve Velké Británii je více praktikujících muslimů než křesťanů všech protestantských denominací.
Kritici upozorňují na to, že navzdory pozitivnímu hodnocení Evropské komise v Turecku stále dochází k případům mučení vězňů, nadále jsou zaznamenávány případy páchání násilí na ženách a porušování jejich občanských práv. Ke zlepšení postavení menšin v oblasti svobody projevu či práva na vzdělaní v mateřském jazyce došlo pouze v omezené míře. Skutečným jádrem pochyb o plnění kodaňských kritérií a o objektivitě hodnotících zpráv Komise však není ani tolik starost o situaci ochrany lidských práv v Turecku. Aplikace stejných, obecně definovaných kvalifikačních kritérií pro všechny země, které projeví zájem o členství v EU, může totiž přinést nebezpečí toho, že s rostoucím počtem členů EU dojde k rozvolnění integračního sevření, takže řadu společných politik nebude možné centrálně řídit z Bruselu. Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt v této souvislosti prohlásil, že "přijetí Turecka do EU by otevřelo dveře pro plné členství ostatních muslimských států severní Afriky a Středního východu, což by mělo za následek degeneraci politické unie ve společenství volného obchodu".
Snažíme-li se tedy rozeznat motivy, které do debaty o členství Turecka v EU jednotliví aktéři vnášejí, zjistíme, že podstata není v tom, zda Turecko bude či nebude ve střednědobém horizontu připraveno na plné zapojení do unijních struktur. Jde o to, zda je reálné, aby se i nadále prohlubovala integrace EU směrem k nadnárodní politické entitě a současně probíhal proces jejího rozšiřování. Je to debata o podstatě EU jako takové. Zastánci "stále těsnější Unie" si uvědomují hrozbu toho, že zapojením Turecka EU dosáhne zenitu své integrační schopnosti. Fritz Bolkestein, bývalý komisař pro vnitřní trh a lídr nizozemských liberálů, ve své přednášce na univerzitě v Leidenu dokonce přirovnal situaci EU po přijetí Turecka ke stavu, který zapříčinil rozpad Rakouska-Uherska, které se vnitřně zhroutilo poté, co překročilo meze své integrační kapacity.
Politické dilema, před kterým představitelé členských zemí EU stojí, shrnul Wolfgang Schäuble, místopředseda frakce CDU/CSU v německém Bundestagu a bývalý ministr vnitra v Kohlově vládě, v článku pro Foreign Affairs, který výstižně nazval "Stále ještě Evropská unie". Schäuble si klade zásadní otázku: "Bude EU s Tureckem schopna ještě mluvit jedním hlasem a pokračovat ve svém úsilí budovat stále užší Unii?" A odpovídá: "Proces integrace pokračuje: jsou podnikány velké pokroky v oblasti justice a vnitra a v rozvoji společného obranného systému, který se třeba jednou vyvine do podoby společné armády. Avšak takto vysoký stupeň integrace bude těžko udržitelný, pokud se bude Unie stále rozšiřovat. Je čas zamyslet se nad tím, jak omezit velikost EU."
TURECKO ČLENEM EU? I AM VERY OPTIMISTIC!
Proč se představitelé EU i jednotlivých členských států problémem hospodářských, politických a společensko-kulturních důsledků vstupu Turecka do EU nezabývali dříve? V roce 1999 získalo Turecko na helsinském summitu statut kandidátské země. O tři roky později, na summitu v Kodani, kde lídři evropských vlád oficiálně konstatovali, že Turecko "na své cestě k plnění podmínek kodaňských kritérií značně pokročilo a to jej zásadně přiblížilo k momentu zahájení rozhovorů o vstupu do EU", byl italský premiér Berlusconi novináři tázán, jak vidí reálné šance Turků na vstup do Unie. Berlusconi pouze odvětil kužvartovským axiómem, že v tomto ohledu je velkým optimistou. Nic více, nic méně. Reakce italského premiéra byla příznačná. Nikdo v té době příliš nevěřil tomu, že se Turkům skutečně podaří úspěšně završit proces, který odstartoval v roce 1959 formální žádostí o asociované členství v Evropském hospodářském společenství.
Představitelé EU se tak stali obětí vlastní krátkozrakosti a pokrytectví, když nechali proces přibližování Turecka k EU po formální stránce plynout dál celá léta, aniž by iniciovali hlubší debatu o oboustranných důsledcích integrace. To se stalo až na poslední chvíli, když se Turecko ve svém reformním úsilí dostalo až na práh zahájení rozhovorů.
Asociační dohoda z roku 1959 byla v roce 1970 doplněna protokolem zakládajícím celní unii mezi EU a Tureckem. Standardně však začala fungovat až počátkem roku 1996. Turecko současně vnímalo i rodící se politickou dimenzi evropského, dosud především hospodářského sjednocování a v roce 1987 podalo přihlášku do ES. Trvalo dva roky, než Evropská rada na základě negativního stanoviska Komise zahájení rozhovorů o členství zamítla. Důvodem byly především strukturální a institucionální změny, se kterými se Společenství potýkalo po přijetí Jednotného evropského aktu. K zahájení dalšího kola rozšiřování nebyla politická vůle. Dalším důvodem byly napjaté vztahy Turecka s Řeckem a také situace na Kypru. Není přitom bez zajímavosti, že v roce 1987 podalo do ES přihlášku i Maroko. Byla však okamžitě odmítnuta, protože Maroko bylo (na rozdíl od Turecka) označeno za jednoznačně neevropskou zemi.
V následujících letech nebyl Turecku opakovaně udělen status kandidáta z důvodů nestabilní politické i ekonomické situace a soustavného porušování lidských a náboženských práv a práv na ochranu menšin. Poté, co se Turecko na lucemburském summitu v roce 1997 ocitlo mimo skupinu kandidátských států, zdálo se, že naplnění jeho členských ambicí je v nedohlednu.
Vzhledem k charakteru některých argumentů v současné diskusi o členství Turecka v EU je však důležité si uvědomit, že navzdory negativním hodnocením v pravidelných zprávách Komise žádná relevantní instituce EU (Rada pro obecné záležitosti ani samotná Evropská rada) nikdy apriori nezpochybnila samotnou legitimitu aspirací Turecka na plné členství.
DĚDICI ATATÜRKOVY "VŽDY SOUČASNÉ CIVILIZACE"
Cesta Turecka ke "dni D" byla spletitá a dlouhá nejen kvůli překážkám ze strany EU. Také postoj tureckých politických elit nebyl vždy jednoznačný. Na domácí politické scéně byla tato otázka až do počátku 90. let 20. století výbušným tématem mezi sekulárními nacionalisty, kteří se bránili ztrátě národní suverenity ve prospěch evropských institucí, a islamisty, kteří se obávali, že začlenění země do společenství křesťanských států by definitivně zmařilo naděje na renesanci islamistického režimu.
Vyhranění těchto dvou názorových proudů pochází již od dob reforem Mustafy Kemala Atatürka na počátku 20. let minulého století. Atatürkovo budovaní turecké republiky coby "vždy současné civilizace", jak své úsilí přeměnit Turecko na moderní, sekularizovaný stát sám nazýval, znamenalo vytváření "civilizace Západu, jehož součástí Turecko musí být, jestliže chce přežít". Na druhou stranu opatření, k nimž patřila renunciace práva šarí'a či přijetí nového občanského zákoníku, neměla za cíl zcela eliminovat vliv islámu na tureckou společnost. Atatürkovo úsilí bylo zaměřeno pouze na ukončení politického vlivu náboženských skupin na vedení státu. Politické elity, armádní kruhy, civilní byrokracie i zástupci komerční sféry vnímali proces modernizace jako sbližování tureckých národních zájmů se západními hodnotami.
Po Atatürkově smrti v roce 1938 se vůdčí silou udržování sekulárního charakteru tureckého státu a pokračování v kemalovském odkazu stala armádní a vzdělanostní elita. Její veřejná role posílila zejména po roce 1950, kdy se v Turecku konaly první svobodné volby. Od roku 1950 se v Turecku konalo celkem 14 všeobecných voleb a působilo zde 59 vlád. Politická nestabilita a s ní spojená slabá výkonnost tureckého hospodářství se projevovala i v nedostatečné politické motivaci a v nedostatku prostředků pro další posun v otázce členství Turecka v evropském projektu, a to jak na bilaterální úrovni vztahů Turecka a EU, tak na domácí politické scéně.
Turecko bylo navíc Západem vnímáno především prizmatem svého členství v NATO, kde od roku 1952 hrálo nezastupitelnou strategickou roli východního pilíře. Z tohoto důvodu se nezdála otázka ukotvení Turecka, které bylo od roku 1949 též členem Rady Evropy, v integraci na bázi EU aktuální.
ERDOGANOVA TICHÁ REVOLUCE
Změna ve vnitropolitickém klimatu přišla z nejméně očekávaného zdroje, od Strany spravedlnosti a rozvoje (AK) v čele s charismatickým bývalým starostou Istanbulu Recepem Tayyipem Erdoganem. Po volbách v listopadu 2002 se AK stala určující politickou silou v Turecku. Tichá revoluce v podobě osmi reformních balíčků, které AK prosadila v parlamentu, měla za cíl přiblížit Turecko k hodnotám i praxi fungování EU. Přesto někdy bývá pravost evropského kurzu současného tureckého premiéra Erdogana ze strany médií i některých evropských politiků zpochybňována, protože AK je považována za nástupnickou formaci islamistické," protievropské" Národní strany pořádku Necmettina Erbakana. Tato strana byla první politickou silou s islamistickými kořeny v moderní turecké historii, která stála vůči integračním snahám země do EU v opozici. V 70. letech dvakrát vetovala rezoluci středo-pravicové vlády premiéra Demirela usilující o posílení vztahů s ES, které označovala za "křižácké společenství". Jak to, že se plné začlenění země do struktur EU stalo jedním z hlavních cílů Erdoganova vládního programu?
Erdogan si už dříve uvědomil, že radikální islamistická rétorika mu bude při oslovování nerozhodných voličů (jichž je v Turecku tradičně okolo 65 %) v budoucnu na překážku a nepovede tedy k volebnímu vítězství. Proto založil novou Stranu spravedlnosti a rozvoje, která se od islamistických tradic distancovala.
Erdogan pak učinil ze vstupu Turecka do EU národní politický cíl číslo jedna. Jeho úsilí napomohly i vnější okolnosti. Hospodářská pomoc EU po zemětřesení v srpnu 1999 i dopad následných ekonomických krizí v listopadu 2000 a únoru 2001 přispěly k pozitivnímu vnímaní EU veřejností a otázka vstupu přerostla rámec zájmu úzké politické a ekonomické elity. Avšak otázka, do jaké míry byl tento ideový přerod přirozený a do jaké míry byl jen taktickým a pragmatickým krokem, stále trápí řadu evropských politiků i tureckých sekularistů. Sám Erdogan v projevech z dřívější doby označil demokracii za prostředek, nikoli cíl obecného snažení.
Přesto se zdá, že 17. prosinec 2004 ukončil pochyby o "opravdovosti" evropské inklinace AK a pro Turky byl zásadním zlomem i z hlediska uznání reformního úsilí a úspěchů Erdoganovy vlády. Závěry bruselského summitu ovšem explicitně uvádějí, že předvstupní rozhovory jsou procesem s otevřeným koncem a jejich výsledek nelze předem garantovat. Zmínka o otevřenosti procesu se v závěrech zasedání Evropské rady objevila zejména na popud politického tlaku ze strany Německa a Francie, neboť mezi nimi zavládla obava, aby dosud úspěšná završení rozhovorů se všemi kandidáty nezavdala příčinu politickému precedentu, kterým by mohlo Turecko argumentovat v případě jakýchkoli problémů během svého integračního procesu.
PASTI A PŘÍSLIBY PRIVILEGOVANÉHO PARTNERSTVÍ
Závěry prosincového bruselského summitu zahrnují také usnesení, které říká, že pokud by Turecko nebylo schopno dostát závazkům, jež se od země aspirující na plné členství v EU očekávají, musí být zajištěna jeho co možná nejtěsnější vazba na politické a ekonomické struktury EU. To má být pojistkou pro situaci, že by průběh předvstupních rozhovorů ukázal, že plné členství není optimálním řešením pro jednu ani druhou stranu. V této souvislosti byly zveřejněny různé návrhy formální spolupráce s Tureckem, které neobsahovaly perspektivu plného členství.
Nejkonkrétněji je prezentovala německá CDU. Její poslanci Matthias Wissmann a Karl Theodor von Guttenberg jsou autory konceptu tzv. privilegovaného partnerství. V oblasti ekonomické spolupráce plán CDU počítá s rozšířením současné celní unie, která nyní pokrývá veškeré průmyslové zboží a zpracované zemědělské produkty, na všeobecnou zónu volného obchodu. Ta by kromě nezpracované zemědělské produkce měla zahrnovat např. i výrobky textilního průmyslu, to vše s cílem vyrovnat dlouhodobou pasivní obchodní bilanci Turecka vůči EU. Wissmannův dokument rovněž hovoří o nutnosti podpory subregionální spolupráce EU se zeměmi Středomoří v rámci tzv. Barcelonského procesu a podporuje i vytvoření Středomořské zóny volného obchodu, ve které by Turecko hrálo ústřední roli. Dalším pilířem privilegovaného partnerství je zapojení Turecka do společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Počítá se s jeho účastí při formulaci společných stanovisek a plánování společných akcí. Turecko by podle Wissmanna též plně participovalo na výstavbě jednotek rychlého nasazení i na rozhodování o jejich užití. Tato opatření by měla zabránit obavám Turecka z marginalizace jeho role v dialogu mezi NATO a EU. Unie by přitom mohla plně využít jeho vojenského i geopolitického potenciálu. Třetím pilířem privilegovaného vztahu by měla být spolupráce v rámci politiky vnitra a spravedlnosti. Kromě obecných návrhů na posílení kooperace v potírání terorismu, extremismu a organizovaného zločinu Wissmann zcela jasně prohlásil, že pro jednání o rozšíření tzv. Schengenské dohody o Turecko neexistuje prostor. Představy CDU doplňuje podpora kulturní a vzdělanostní výměny a rozvoje turecké občanské společnosti. Pokud po předčasných volbách na podzim vystřídá Gerharda Schrödera v křesle německého kancléře šéfka CDU Angela Merkelová, dostane se tezi privilegované partnerství reálného výrazu ve formě politické podpory jednoho z nejvlivnějších států Evropské rady. Tato politická změna může ovlivnit charakter předvstupních rozhovorů s Tureckem již od samého počátku, který je plánován na 3. října 2005. Možnost, že by ve stejný den, kdy Turecko zahájí negociace o podmínkách svého členství v EU, Němci slavili den sjednocení pod vedením první kancléřky, která pochází z bývalé východní země, v sobě nese paradoxní symboliku.
S další představou bilaterální spolupráce Turecka a EU přišel bývalý francouzský ministr kultury a nynější poslanec Evropského parlamentu Jacques Toubon. Toubonova "třetí cesta" je méně koncepční, vyjadřuje spíše konkrétní politické zájmy Francie vůči Turecku a v podstatě shrnuje potenciální sporné body v bilaterálních vztazích, které souvisejí s evropskou tematikou. V oblasti zahraničních vztahů a obrany by měl být stanoven speciální režim upravující průplav úžinami Bospor a Dardanely z důvodů vojenské logistiky a transportu strategických surovin. Dokument zároveň zahrnuje zmínku o zapojení Turecka do SZBP vzhledem k hodnotě jeho geostrategické polohy. Na rozdíl od Wissmanna navrhuje Toubon podstatnější a konkrétnější opatření v oblasti hospodářské spolupráce: Turecku by mělo být umožněno účastnit se jednání EU o společné sazbě vnějších cel. V oblasti imigrační politiky a přístupu na pracovní trh francouzský model připouští systém profesních kvót, ale přiklání se ke smluvnímu řešení režimu ochrany hranic, které by stanovilo podmínky kontroly imigrace bez možnosti přechodného období. Toubon také otevřeně podmiňuje plné členství Turecka jeho oficiálním uznáním Kyperské republiky.
Premiér Recep Erdogan úvahy o privilegovaném partnerství jako alternativě plného členství rezolutně odmítl. V současnosti platná evropská legislativa status privilegovaného partnerství nezná a s touto kategorií nebyl dosud konfrontován žádný kandidát z předchozích kol rozšíření. Oba koncepty privilegovaného partnerství jsou navíc velmi obecné a nezahrnují celé spektrum problematických otázek, které by bylo třeba řešit. Jsou naopak výrazem partikulárních zájmů Německa a Francie, které se tyto země snaží prosazovat jak vůči Turecku, tak vůči EU samotné. Má-li být koncept privilegovaného partnerství zodpovědně míněným dokumentem pro budoucí diskusi o zapojení Turecka do EU, měl by minimálně načrtnout řešení následujících okruhů otázek: Co přesně by tento asociační vztah měl zahrnovat? Měl by tento model spolupráce být aplikován pouze v případě Turecka, nebo i vůči ostatním zemím, které dnes EU zařazuje do své politiky sousedství (neighbourhood policy) nebo které do budoucna projeví svůj zájem o to stát se členy EU? V čem přesně by se tato forma spolupráce kvalitativně lišila od plného členství? A v čem by mělo být partnerství privilegované a vůči komu?
Oba dokumenty se vyznačují snahou co nejvíce využít ekonomického potenciálu Turecka, respektive jeho sedmdesátimilionového trhu, i jeho geopolitického postavení a bezpečnostně- strategické hodnoty. Na druhé straně je z obou textů patrné apriorní rozhodnutí zamezit přístupu Turků na evropský pracovní trh. Oba koncepty jsou navíc velmi nekonkrétní, pokud jde o privilegovaný přístup Turecka na vnitřní trh Unie a o jeho zastoupení u Evropské komise či v Radě ministrů pro vnitřní trh. Nepoměr mezi výhodami, které by EU získala, a nedostatečným politickým zastoupením Turecka v rozhodovacích a prováděcích orgánech EU je zarážející.
Důraz na zapojení Turecka do zahraniční a bezpečnostní politiky je jak ve francouzském, tak i německém dokumentu silný. Srovnáme-li je však se staršími oficiálními dokumenty EU, vyplyne nám opět obraz nekonzistentního uvažování o budoucím strategickém směřování Unie a také důkaz toho, že se s rolí Turecka v tomto ohledu nikdy vážně nepočítalo.V roce 2003, čtyři roky poté, co EU uznala Turecko jako kandidáta na členství, byla vydána bezpečnostní strategie EU. Do té doby jediný ucelený dokument tohoto druhu, který byl publikován s velkým očekáváním coby důkaz existence koncepčního výhledu pokulhávající společné bezpečnostní politiky. Koncepce uvádí, že EU se 450 miliony obyvatel, která vytváří čtvrtinu světového HDP, se "nutně stává globálním hráčem na mezinárodním poli". V éře globalizace může mít sebevzdálenější konflikt bezprostřední dopad, neboť charakter hrozeb je dynamický. Boj s nimi je ostatně hlavním důvodem Solanovy strategie koherentní zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Svého cíle chce EU podle strategie dosáhnout tak, že ke spolupráci přizve všechny zúčastněné země. Jak je tedy možné, že Turecko ve strategické koncepci EU není ani jednou zmíněno? Vždyť právě oblast Středomoří, Balkánu, Středního východu a severního Kavkazu, s nimiž Turecko sousedí, jsou největšími zdroji bezpečnostních rizik. Jako strategičtí partneři jsou jmenovány USA, Rusko, Japonsko, Čína, Indie a "sousedé na východě". Přitom je jasné, že příspěvek Turecka k potírání bezpečnostních rizik by byl nejen vojenský (Turecko se dosud zúčastnilo všech vojenských operací pod vedením EU s výjimkou Konga), ale i logistický. Geostrategicky Turci již dokázali, že mohou být více než nárazníkovým státem nestabilního regionu. Svou cílevědomě budovanou sítí solidních bilaterálních vztahů se státy Středního východu by Turecko bylo přidanou hodnotou diplomatickým aktivitám EU v regionu - a to zejména v jejích ambicích přispět k urovnání izraelsko-palestinského konfliktu či oživit iniciativu tzv. širšího Středního východu. Solanova strategie také zcela opomíjí otázku závislosti členských zemí EU na dodávkách strategických surovin. I v tomto ohledu by Turecko mohlo hrát ve vztahu k EU klíčovou roli. V květnu otevřený ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, jímž denně proudí jedno procento světové produkce ropy, prohlubuje vazby Turecka na region severního Kavkazu a jeho zásoby ropy a zemního plynu. Turecko díky geografické poloze kontroluje tok řek Eufrat a Tigris do Sýrie a Iráku, na jeho území pramení řeky, které masivně zásobují vodou severovýchodní oblasti Středomoří. Hodnota vody coby strategické suroviny na Středním východě roste a s ní i váha Turecka v tomto regionu.
Vidinu německých a francouzských politiků o zapojení těchto kapacit do společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU však může pokazit váhavost tureckých představitelů pod tlakem domácího veřejného mínění. Podle výsledků Eurobarometru mají obyvatelé Turecka ze všech bývalých i nynějších kandidátských zemí nejvíce negativní postoj vůči tomu, aby se jejich obranná politika řídila v souladu se zájmy EU.
Evergreenem zastánců vstupu Turecka do EU je argument, že integrací muslimské země se z něj stane symbolický most mezi islámem a křesťanstvím, který popře Huntingtonovy vize o střetu civilizací. Odpůrci tvrdí, že Turecko v roli majáku pro ostatní arabský svět neuspěje. Má totiž v regionu zvláštní postavení kvůli své koloniální minulosti, členství v NATO i tradičně blízkým vztahům s USA a Izraelem. Turecko bude dle této kritiky pro EU zdrojem nestability, protože sousedí s nevyzpytatelným Íránem, se Sýrií, která má vazbu na Hizballáh, s Irákem, kde jsou útoky povstalců na denním pořádku, ale také s Ázerbajdžánem a Gruzií, tranzitními státy pro islámské teroristy z Čečenska. A nelze zapomenout na 200 milionů turecky mluvících ve střední Asii. Zahrnutí Turků mezi "občany Unie" by tak vlastně posunulo vitální hranici EU až k severní Číně. Tyto argumenty nesporně odrážejí realitu současného mezinárodního uspořádání. Pokud však chce EU dostát své papírové ambici stát se globálním hráčem, neměla by z těchto důvodů uzavírat Turecku bránu pevnosti zvané Evropa.
KUDY DÁL ?
Jak se bude dále vyvíjet vztah Turecka a EU, závisí na mnoha faktorech. Přepokládá se, že samotná integrace Turecka bude trvat nejméně 10 až 15 let. To dokládá i fakt, že náklady s ní spojené se nepromítají do debaty o finanční perspektivě Unie na léta 2007 až 2013.
Jedním z rozhodujících faktorů bude vnitropolitický vývoj. V současné době nemá strana AK premiéra Erdogana, která je rozhodující proevropskou silou, vážného konkurenta. V nedávných komunálních volbách získala 45 % hlasů a podle pozorovatelů dosáhla jako strana s islamistickými kořeny vrcholu voličské podpory. Aby si tuto úroveň přízně v sekulárním Turecku udržela, musí zachovat kurz pragmatického přístupu k otázce členství v EU. Většina Turků jej vnímá optikou příslibu vyšší životní úrovně. Podle Eurobarometru se podpora členství pohybuje okolo 60 %, což je v průměru o 15 procentních bodů vyšší hodnota než ve státech, které vstoupily do EU v květnu 2004.
Problém nastane, pokud se v kontextu zmražení ratifikačního procesu evropské ústavy začátek samotných jednání o vstupu oddálí, jednání se budou prodlužovat a efekt bezprostředního růstu životní úrovně se nedostaví. Pak lze očekávat zklamání, pokles podpory členství v EU a druhotně i pokles podpory Erdogana a AK. Během předvstupních jednání si turecká veřejnost též uvědomí rozsah strukturálních změn a míru nákladů spojených s implementací více než 90 tisíc stran acquis communautaire. Představitelé EU se v reakci na stanovení data začátku rozhovorů nechali slyšet, že v případě Turecka budou důrazně trvat nejen na splnění kritérií k uzavření všech 31 kapitol, ale budou vyžadovat i důkaz implementace a provádění opatření acquis v praxi. Zároveň připustili, že možnosti Turecka získat trvalé derogace jsou minimální. V průběhu negociací se jistě narazí na řadu citlivých témat. Jsou to zejména požadavky na uznání arménské genocidy z roku 1915, otázka autonomie kurdské menšiny a jejích práv a řešení situace na Kypru poté, co plán OSN na sjednocení v referendu řecká strana odmítla. V otázce Kypru se prozatím dospělo ke kompromisnímu řešení. Turecko se zavázalo ještě před říjnovým zahájením rozhovorů s EU rozšířit působnost protokolu Ankarské dohody o celní unii o nové členské země včetně Kypru, čímž by z jeho strany došlo de facto k uznání Kyperské republiky. Nátlak na řešení výše zmíněných politických témat ze strany jednotlivých členských států i představitelů EU může turecká politická reprezentace i veřejnost vnímat jako dosud bezprecedentní zásah do turecké národní suverenity. Tyto faktory mohou přispět k tomu, že Turecko dojde k závěru, že není schopno či nechce plnit závazky, které od něj EU očekává, a určitá forma asociace s EU by byla nakonec výhodnější než plné členství. Takové rozhodnutí by však mělo být v rukou Turků samotných.
Místopředseda Evropského parlamentu a bývalý ministr pro Evropu v Jospinově vládě Pierre Moscovici již v roce 2001 v knize Evropa - mocnost v procesu globalizace vyjádřil domněnku, že je pravděpodobné, že se Turecko z vlastního zájmu rozhodne pro privilegované partnerství s Unií, které mu umožní zachovat si politickou autonomii a postavení regionální mocnosti. Je to možné, ale pouze pokud privilegované partnerství poskytne Turecku nejvyšší možné ekonomické výhody a zároveň mu umožní sledovat své politické zájmy v regionu.
Regionální postavení Turecka a nepřímo i jeho vztah k plnému členství v EU se bude odvíjet i od úspěšnosti tzv. evropské politiky sousedství. K ústředním cílům podpory integrace zemí Středomoří v rámci tzv. Barcelonského procesu patří vytvoření euro-středomořské zóny volného obchodu do roku 2010. Jejím základem by měla být rodící se síť bilaterálních dohod. EU v rámci Barcelonského, ale i tzv. Agadirského procesu, který podporuje budování dvoustranných vazeb založených na vzájemném volném obchodu mezi Tureckem a zeměmi Mašreku a Magrebu. CDU proto ve svém návrhu privilegovaného partnerství vyjadřuje Barcelonskému procesu jasnou podporu. Řada evropských představitelů by si totiž spolupráci s Tureckem představovala na základě podobného formátu, jaký má dnes evropská politika sousedství. Status kandidáta ovšem Turecko z kategorie zemí, které do okruhu této spolupráce spadají, vyděluje. V politice sousedství EU jde totiž o umožnění co nejužšího ekonomického a v omezené míře i politického napojení na EU s jasným vyloučením perspektivy plného členství. Zmiňovaný Wissmannův dokument se však přesto snaží naznačit únikovou variantu pro případ, že by se Turecko kvůli nepříznivému vývoji předvstupních rozhovorů či vnitropolitickým okolnostem ocitlo v šedé zóně mezi členstvím v EU a svou neúčastí na politice integrace středomořského regionu. Preferována je přitom možnost, aby se namísto člena EU druhé kategorie stalo přirozenou subregionální velmocí Barcelonského procesu.
Konečný výsledek integračního úsilí Turecka do EU lze nyní velmi těžko odhadnout. Na atmosféru přístupového procesu Turecka bude mít jistě vliv i tlak veřejného mínění, který vzešel z výsledků všelidového hlasování o evropské ústavě. Voliči ve Francii i Nizozemí dali národním vládám jasný signál, že si nepřejí další rozšíření Unie na úkor její akceschopnosti. Představitelé Evropské komise již přispěchali s ujištěním vůči turecké politické reprezentaci i veřejnosti, že na časový plán negociací nebude mít odmítnutí ústavy žádný vliv. Faktem však zůstává, že Unie se již samotnou debatou o budoucím osudu tohoto dokumentu ocitá opět na začátku komplexních úvah o svém dalším politicko-ekonomickém směřování a odpovídajícím institucionálním uspořádání. Lze předpokládat, že budoucí vývoj situace další proces rozšíření zmrazí či dokonce zastaví. Odsunutí otázky rozšíření ze strategické rozvahy na druhou kolej by však bylo velkou chybou. Pokud se EU bude snažit vzdát svých závazků z Helsinek, ztratí tím velkou geopolitickou příležitost k demonstraci své "soft power". Stabilizační působení EU je totiž jednou z mála přidaných hodnot, které si Unie coby celek zachovala. EU bude muset bez ohledu na své aktuální institucionální uspořádání reflektovat integrační ambice minimálně dalších pěti států, čímž se potenciálně rozšiřuje akční rádius její schopnosti stabilizace.
Pokud úsilí Turecka o členství v EU přispěje k tomu, aby Unie kromě řešení otázek svého vnitřního fungování zároveň hledala nový modus vivendi mezi svým stabilizačním působením na periferii a zužujícím se spektrem výhod plynoucích pro členské země ze společných politik EU, nezbývá, než mu už nyní poděkovat.
Adéla Kadlecová Autorka je tajemnicí klubu ODS v Evropském parlamentu
