Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Sedm evropských „volebních patů“, sedm jejich řešení

Jan Schwippel

Pondělní prohlášení Mirka Topolánka, jímž vyzval ČSSD, aby vstoupila do koaliční vlády, i následná reakce Jiřího Paroubka otevírají, zdá se, celou řadu nových možností, jak vyřešit český „volební pat“.

Na tomto místě není vůbec od věci se trochu porozhlédnout po Evropě. Jakkoli by se totiž ze způsobu, jakým se u nás píše a uvažuje o „patovém“ výsledku českých sněmovních voleb, mohlo zdát, že jde o situaci v evropském, ba světovém měřítku zcela neobvyklou, nic nemůže být pravdě vzdálenějšího – patový výsledek voleb je ve skutečnosti v Evropě již delší dobu spíše pravidlem než výjimkou.

Omezme se pro tuto chvíli na víceméně stabilizované evropské parlamentní demokracie s poměrným systémem a zkusme si říci, zda z nich pro českou situaci vyplývají nějaká poučení. Třeba tak, že si na tomto místě zrekapitulujeme vznik a vyřešení sedmi evropských „gordických uzlů“ - volebních patů z posledního zhruba půldruhého roku.
Rumunsko. Po volbách na pomezí listopadu a prosince vznikla na konci prosince 2004 menšinová vláda (viz tabulka) koalice tří pravicových stran (PNL, PD, PC1 – z nichž Konzervativní strana-PC se v průběhu povolebních jednání odštěpila od sociálně demokratické strany Rumunska-PSD, která, přestože je ve sněmovně největší stranou, skončila v opozici) - a Demokratické unie Maďarů v Rumunsku – UDMR, podporovaná dalšími zástupci národnostních menšin2 (bez nacionalistického Velkého Rumunska-Partidul România Mare, PRM).

Vzniklá vláda začala úřadovat opravdu rázně: hned na svém prvním zasedání zavedla rovnou daň pro fyzické i právnické osoby ve výši 16%, jež začala platit o tři dny později – 1. ledna 2005, čímž rumunským občanům rázem až o polovinu kleslo daňové zatížení (do té doby progresivní ve výši 18-40%).

Z hlediska debaty o „koupených“ poslancích není bez zajímavosti, že ode dne voleb již 42 poslanců (13%) změnilo politickou afiliaci různými směry - vesměs mezi třemi největšími stranami (někteří i vícekrát), přičemž vládní tábor posílil celkem o šest poslanců.
Dánsko. Ve volbách do Folketingu dne 8. února 2005 mandát obhájila a - v souladu s dánskou ústavou - bez nového vyslovení důvěry dále vládne menšinová (viz tabulka) vláda pravicové Venstre-V (v doslovném překladu Levice) premiéra Anderse Fogha Rasmussena a Konzervativní lidové strany-KF s tichou podporou „ošklivého kačátka“ - (nacionalistické) Dánské lidové strany-DF (Folketing má 179, tj. lichý počet členů). DF obecně podmiňuje svou podporu kabinetu zohledněním svých klíčových programových cílů, což vedlo v minulosti např. k výraznému zpřísnění imigrační politiky a poklesu počtu imigrantů za rok až o 75%. Koalice však (prozatím) dál funguje a větší turbulence se nevyskytly.
Bulharsko. Po volbách dne 25. června 2005 vznikla velká koalice mezi (vítěznou) Bulharskou socialistickou stranou a Národním hnutím Simeona II., doplněná ještě tureckým Hnutím za práva a svobody. Za zmínku stojí, že velké problémy při koaličních jednáních (vláda dokonce jednou nedostala ve sněmovně důvěru) způsoboval právě bývalý bulharský monarcha Simeon Sakskoburggotski (v. Sachsen-Coburg u. Gotha, byl carem tři roky od svých šesti let v letech 1943-1946), který i přes porážku trval na tom, že bude i nadále premiérem (jeho vláda v letech 2001-2005 byla tím, co by se dnes dalo nazvat vládou odborníků). Tím svou stranu dohnal téměř k rozpadu, ale poměrně rychle – za pouhé tři týdny – ustoupil (členem vlády se nakonec vůbec nestal).

Koalice umožnila vyšachovat extrémně nacionalistickou Ataku, jež ve volbách zaznamenala nebývalé zisky a stala se čtvrtou nejsilnější stranou. I v bulharské sněmovně je přitom „změna tábora“ poslanci zcela na denním pořádku, právě Ataka např. ztratila třetinu svých členů a ve sněmovně je již 10 nezařazených poslanců, vládní kluby však zůstaly stejně silné a tím i celková vládní většina.

Polsko. Volby dne 25. září 2005 otevřely možnost vzniku většinové pravicové koalice dvou velkých vítězných stran – Právo a Spravedlnost (PiS) a Občanská platforma (PO). Jenže ty se nepohodly mj. v důsledku resentimentů z volební kampaně a roztržky v otázce maršálka (předsedy) Sejmu. Vzniklou „patovou situaci“ (ve smyslu neexistence většiny s jinými demokratickými stranami) PiS překonala tím, že dala přednost nejprve menšinové vládě s podporou a (od 5.5.2006) koalici s dvěma menšími a poněkud diskutabilními stranami (ultrakatolickou) LPR a (levicově populistickou) Sebeobranou-SO, jež by se snad vzdáleně dala přirovnat k řešení slovenskému. Je nadále charakterizována velkou měrou nestability, jak ukazují i poslední události.

V Sejmu změnilo za necelý rok od voleb příslušnost ke klubu již 14 poslanců (3%). Nejvíce oslabila LPR (z 34 na 29 členů), z níž se odštěpila frakce „Narodowe kolo parlamentarne“ (5 členů), 5 poslanců je nyní nezařazených. Vládní většina se ztenčila ze 14 na 8-12 podle toho, zda s ní hlasují nezařazení poslanci.

Německo. 18. září 2005 ohlásilo další „volební pat“ vzhledem k tomu, že SPD i Zelení odmítli jednat s postkomunistickou Levicovou stranou (všechny tři levicové strany dohromady by většinu měly). Nakonec došlo ke „svatbě slonů“, tj. vznikla velká koalice mezi CDU/CSU a SPD s výraznou většinou (viz tabulka, složení frakcí se nezměnilo). Po dvou měsících a třech dnech intenzivních jednání nakonec dne 22. listopadu 2005 podpořilo Angelu Merkel v tajné „kancléřské“ volbě v Bundestagu celkem 397 poslanců CDU/CSU a SPD (což znamená, že jí 51 – tj. 11% - z nich, svůj hlas nedalo).

Po jistou dobu byla ve hře i vzdálená obdoba české trojkoalice (podle barev stran), tzv. jamajská, CDU/CSU-FDP-Zelení. Ta však zkrachovala na odmítavém stanovisku Zelených.
Za zmínku stojí, že i kancléř Schröder v průběhu povolebního večera „ztratil nervy“ a pronesl emotivní projev, v němž odmítl uznat porážku, prohlásil, že „země bude mít zajisté další čtyři roky stabilní vládu se mnou v jejím vedení“ a obvinil novináře a výzkumné agentury z poškozování SPD...

Itálie. Po volbách 9. dubna 2006 vládu vytvořil středolevicový (byť značně různorodý) blok (Unie) Romana Prodiho díky zvláštním bonifikačním mandátům, které mu umožnily ovládnout dolní komoru parlamentu. Nutno dodat, že zmíněné bonifikace vlastně teprve umožnily vítězi voleb vládnout (Prodiho Unie získala pouze o 40 tisíc z celkem 19 milionů voličů pro oba bloky, tj. o mizivých 0,11% voličských hlasů více než Berlusconiho blok Dům svobod, ale díky pravidlu o nejméně 340 mandátech pro vítěznou koalici dodatečných 57 bonifikačních mandátů). Byly uděleny tomuto bloku jako celku, což má svou logiku v tom, že dlouhodobě vystupoval jako volební (a nyní vládní) seskupení.
Dosud žádný z poslanců nezměnil dres, i když už asi 15 zvolených zástupců italského lidu se z nejrůznějších důvodů vzdalo mandátu a byli zastoupeni náhradníky. To se ovšem nepochybně změní: ve volebním období 1996-2001 „změnilo tábor“ plných 15% italských poslanců.

Slovensko. Po volbách dne 17. června 2006 nastal svého druhu volební pat mezi klasickou levicí (Smer – SD) a dosavadní vládní koalicí (SDKÚ – KDH – SMK) vzhledem ke dvěma problematickým stranám LS-HZSD a SNS, které se prosadily do Národnej Rady. Robert Fico tento „uzel“ rozetnul tím, že obě „černé ovce“ přizval do vlády. Ovšem ani pravicové strany, i kdyby překonaly současné dlouhodobě nahromaděné vzájemné rozpory, by vládu bez alespoň jednoho z uvedených partnerů nevytvořily.



*v zemi vznikla vláda velká koalice
** stav den po volbách, který se v Rumunsku, Bulharsku a Polsku již změnil, viz text

Celkově je možno říci, že „volební plichty“ byly řešeny různě, přičemž žádný typ řešení výrazně nepřevážil. Ve dvou případech vznikla velká koalice (Bulharsko, Německo), ve dvou pravicová menšinová vláda (Dánsko, Rumunsko). Dvě koalice (Polsko, Slovensko) přizvaly do vlády problematické nacionalistické subjekty, což může být s ohledem na pověst země v zahraničí dlouhodobě zdrojem jejich nestability. Takovému nebezpečí se díky zvolenému řešení například v Rumunsku a v Bulharsku vítězné strany dokázaly vyhnout.

Za zmínku stojí skutečnost, že nikde, kde došlo k „volební plichtě“ se (dosud) nekonaly předčasné volby. Prakticky pouze v Itálii přitom v současnosti většinově vládne původní (středolevý) volební blok, ovšem díky specifickému systému bonifikace, paradoxně prosazenému předchozí středopravicovou vládou přes (značný) odpor levice. Leccos ovšem naznačují počty mandátů, respektive mohutnost vládních většin, která je u velkých koalic samozřejmě výraznější a tedy stabilnější.

K tomu ostatně nepotřebujeme chodit pro příklady do zahraničí: menšinové vlády (Klausova 1996, Tošovského leden 1998) u nás vydržely v průměru pouhých 11,5 měsíce, těsně většinové (Špidlova, Grossova a Paroubkova) 15,5 měsíce, jedině (menšinová) vláda Zemanova z roku 1998 - díky opoziční smlouvě - celé čtyřleté funkční období.
„Přetahování“ poslanců z protivníkova tábora je, alespoň v některých zemích, zcela běžnou záležitostí, viz výše příklady Rumunska, Bulharska, Polska a Itálie. Jaké jsou výsledky různých typů vlád a dopad na voličskou podporu zúčastněných stran, to už by bylo téma na odlišnou debatu.

Je třeba zdůraznit, že zvolená řešení samozřejmě úzce souvisela se specifickou situací v jednotlivých zemích (např. přítomnými etnickými menšinami, existencí a velikostí uzavírací klauzule a tím počtem stran ve sněmovně a jejich vzájemnými vztahy) a nelze je generalizovat. Některá obecnější poučení však z nich odvodit lze. Třeba o tom, že lichý počet členů sněmovny nezaručuje plně vyhnutí se patu, o tom, že to jde i bez postkomunistů a že pat nerovná se nutně velká koalice ani předčasné volby. Afinita poslanců k vlastním mandátům není ani zdaleka českou specialitou.

Jakou z uvedených cest se nakonec vydá Česká republika, nebo zda dojde na evropsky (a vlastně i světově) unikátní řešení odpovídající její zvláštní situaci, na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Z hlediska ODS ještě připomeňme, že – jak ukazuje výše uvedená tabulka - jako jednotlivá politická strana dokázala získat větší podíl hlasů voličů nejen než všechny vedoucí politické strany uvedených koalic, ale například více i než vládnoucí britští labouristé (35.2%) nebo dosud hlavní vládní francouzská UMP (33.3%).

Přehnaná skromnost by tedy rozhodně nebyla na místě.

-----------------------------------------------------------------------
Odkazy, poznámky:
1 – detaily k názvům stran (s anglickým překladem) a složení národních parlamentů viz „Parties and Elections in Europe“, www.parties-and-elections.de. (aktuální afiliace se ovšem často liší, srovnej webové stránky jednotlivých parlamentů).

2 – perličkou je, že v rumunské sněmovně je zastoupeno celkem 18 národnostních menšin: po jednom zástupci sdružení občanů romské, německé, arménské, italské, bulharské, řecké, židovské, ruské, chorvatské, albánské, turkotatarské, ukrajinské, makedonské, srbské, ruthénské, turecké, české, slovenské a polské národnosti žijících v Rumunsku.



Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
 
  Přístupy: 20214 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA