Silvestrovské ohlédnutí

Martin Stín

Konec roku je příležitostí k ohlédnutí a současně k ozřejmění záměrů do budoucna. Čtenáři mých pravidelných článků – „sloupků“ - zřejmě pochopili, že jejich naprostá většina čerpá náměty z činnosti spolku Šalamoun, dlouhodobě usilujícího o obecné zlepšení poměrů v českém trestním řízení a v jednotlivých případech podporujícího oběti justičních přehmatů. „Sloupky“ odrážejí jen nepatrnou část jeho činnosti a mého osobního podílu na ní. Ohlédnutí za řadou padesáti dvou textů je tedy nejen roční bilancí mého grafomanství, ale i činnosti spolku Šalamoun z mého osobního pohledu.

Bilance není radostná. Kromě článků v daleko větším rozsahu vznikala písemná podání ve prospěch námi podporovaných účastníků trestního řízení a odsouzených nebo v neprospěch nepravostí, páchaných orgány činnými v trestním řízení. Strávili jsme spoustu času monitorováním procesů v soudních síních a osobním jednáním ve prospěch našich chráněnců. Navštěvovali jsme své nejhůře postižené „klienty“ ve věznicích.

Výsledky uvedené činnosti nejsou zdaleka úměrné jejímu rozsahu. Je to sice smutné, ale předvídatelné: nemáme k disposici žádné účinné prostředky, jimiž bychom mohli čelit justičnímu bezpráví. Můžeme přesvědčovat, kritizovat, upozorňovat, varovat, stěžovat si či prosit, ale nemůžeme si vynutit změnu chování orgánů činných v trestním řízení, ministra a jeho úředníků. Nemáme procesní nástroje, jimiž bychom mohli přímo zasáhnout do probíhajících řízení, zvláště v jejich soudní etapě. V tomto směru se ostatně v rámci demokratizace soudnictví poměry paradoxně změnily k horšímu: zájmové organizace občanů, které přebírají společenskou záruku za obžalovaného, dnes nemají postavení strany řízení, tj. jejich zástupci nemají právo požadovat informace o průběhu řízení, klást otázky účastníkům řízení a předkládat procesní návrhy, jak tomu bývalo kdysi, na začátku polistopadové cesty, jež nás měla přivést k demokracii.

K zveřejňování našich poznatků, stanovisek a článků dochází jen v malém rozsahu v několika málo internetových titulech, jež jsou vůči nám vstřícné (netýká se jen mých textů). Všeobecně se k nám ale média otáčejí zády, i když někdy disponujeme výlučnými informacemi, jejichž zveřejnění by bylo pro jejich zákazníky zajímavé a užitečné. Tiskové zprávy spolku Šalamoun média zásadně ignorují, na naše tiskové konference nikdo nechodí. Může to být způsobeno tím, že dosti často přinášíme zcela jiný pohled na různé kauzy, než hlavní mediální proud, a nezúčastnili jsme se žádné štvavé kampaně proti různým činitelům, vystaveným mediálnímu lynčování v souvislosti s kauzou „katarského prince“ či s řízením na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti advokátce Marii Benešové. Normalizační Úřad pro tisk a informace by si s naším umlčováním neporadil lépe než tichá dohoda redakcí rádoby demokratických médií.

Pomohli jsme několika málo jednotlivcům, kteří byli buď zproštěni obžaloby nebo dosáhli snížení trestu. Převzetím společenské záruky jsme některým usnadnili podmíněné propuštění za dobré chování.

Proti tomu stojí dlouhá řada případů, v nichž jsme zůstali zcela bezmocní. Protože nemáme procesní nástroj, jímž bychom mohli oslovit přímo soudy, je naším hlavním prostředkem podnět ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Považujeme ji za nejúčinnější, nejméně problémový mimořádný opravný prostředek.

Jeho použití není omezeno lhůtami ani věcným vymezením obsahu. Je však výlučným právem ministra spravedlnosti, jenž nemá povinnost podnětu vyhovět. Zamítavé rozhodnutí nemusí odůvodnit a opravný prostředek proti jeho rozhodnutí neexistuje. Způsob projednávání podnětů připomíná Kafkův Proces a roční čekání na kladné vyřízení není výjimkou.

Podáním stížnosti pro porušení zákona ministr nezasahuje přímo do osudu odsouzeného, pouze umožňuje nové přezkoumání jeho případu Nejvyšším soudem ČR. Vyhovění stížnosti není automaticky zaručeno, naopak značnou část Nejvyšší soud ČR zamítá.

Dostupnost stížnosti pro porušení zákona jako zdroje naděje pro nespravedlivě odsouzené se teoreticky zvýšila v r. 2005, kdy na počátku působení exministra Pavla Němce vstoupila v platnost opatření, připravená jeho předchůdci, jimiž byly odstraněny dosavadní procesní překážky pro její užívání. Praktická dostupnost se ale mění v závislosti na osobním přístupu ministra, či spíše úředníků ministerstva, kteří připravují podklady pro jeho rozhodování. Poměrně ochotně podával stížnosti exministr Pavel Němec, jenž snad dokázal i soucítit s některými oběťmi justičních přehmatů, ale jeho nástupce Jiří Pospíšil byl v tomto směru naopak značně zdrženlivý. Nemám k disposici údaje o počtu stížností pro porušení zákona, podaných paní ministryní Danielou Kovářovou, bezpečně vím pouze tolik, že dosud nevyhověla žádnému podnětu spolku Šalamoun, přičemž některé již zamítla. Důvodnost našich podnětů ani kvalita jejich zpracování není o nic horší než u těch, s nimiž jsme uspěli u jejích předchůdců. Nemění to nic na kladném hodnocení její osobnosti, jež jsem porůznu vyjádřil dříve.

Stejně jako v předchozích letech jsme reagovali na zjištěné případy svévole státních zástupců a soudců předkládáním podnětů k vyvolání kárného řízení. Obraceli jsme se jak na předsedy soudů a vedoucí státní zástupce, tak na oba ministry spravedlnosti, kteří se v tomto roce vystřídali v úřadě. Žádnému z našich podnětů nebylo vyhověno, i když jsme napadli tak závažné projevy svévole, jakými je např. nezákonné zadržení procesních návrhů obžalovaných, adresovaných nadřízenému soudu, ponižování právního zástupce soudci v soudní síni nebo veřejné zneuctění soudců Nejvyššího soudu ČR.

Neochota ministrů spravedlnosti vyhovět kárným podnětům nás nakonec přivedla k rozhodnutí obrátit se na protikorupční policii s podnětem k prověření podezření, že se někteří činitelé resortu spravedlnosti dopustili nezákonného jednání při výkonu svých funkcí, a to zejména v souvislosti s kauzami „katarského prince“ a Jiřího Čunka. V tomto směru jsme dosáhli aspoň malého úspěchu: dozorováním nad činností policie bylo na základě našeho podnětu pověřeno státní zastupitelství, na které nemají podezřelí oficiálně žádný vliv. Ani tento malý úspěch ale není úplný: jedna část podnětu zůstává v rukou nepříslušného státního zastupitelství, přestože jeho nepříslušnost vyplývá ze stanoviska nadřízeného orgánu. V soustavě státních zastupitelství totiž není bezpodmínečně nutné vydávat závazné pokyny k napravení vadného postupu, a není bezpodmínečně nutné chápat doporučení nadřízeného orgánu jako pokyn, jemuž je třeba vyhovět. Pokud státnímu zástupci nevadí nesoulad jeho postupu se zákonem a právním názorem nadřízeného orgánu, jeho postoj prakticky nelze zvrátit.

Sečteno a podtrženo: mnoho práce a nepříjemností, výsledky téměř žádné. Domnívám se, že odolnost orgánů činných v trestním řízení a ministerstva vůči různým podnětům k nápravě přehmatů a protiprávního jednání orgánů činných v trestním řízení je umožněna tím, že oběma politickým stranám skryté velké koalice selhávání orgánů činných v trestním řízení v podstatě nevadí. Veřejnost jim to trpí, protože s touto oblastí státní správy přijde do styku jen její nepatrná část.

Za sebe jsem se proto rozhodl, že přestanu mařit čas spoluprací na formulování různých podání orgánům státu, ale začnu burcovat veřejnost postupným zveřejňováním kauz, u nichž jsme nepochodili s podnětem ke stížnosti pro porušování zákona nebo s návrhem na vyvolání kárného řízení.

Bylo by ideální, kdyby politické strany pod tlakem veřejného mínění před volbami vymezily svá stanoviska k neutěšeným poměrům v resortu spravedlnosti a prozradily tak na sebe voličům, do jaké míry jim záleží na tom, aby Česká republika byla skutečně právním státem, a co pro to udělají. Bez změny vztahu politiků k dění v resortu spravedlnosti se justičních přehmatů nikdy nezbavíme.