Lech Kaczyński – další pokus o „degaullizaci“ polské politiky

Josef Mlejnek jr.

V předvečer Štědrého dne se ujal úřadu čtvrtý prezident třetí polské republiky Lech Kaczyński, který ve druhém kole prezidentských voleb porazil favorizovaného leadera liberální Občanské platformy (PO) Donalda Tuska. Bratři Kaczyńští, jejichž strana Právo a spravedlnost (PiS) vyhrála v parlamentních volbách, uspěli i díky proklamované potřebě budování nové, v pořadí čtvrté republiky, jež by měla překonat neduhy a nedostatky období po roce 1989 (hlavně korupci a úpadek morálky). Jejich ambiciózní politický cíl však může snadno ztroskotat hned na několika útesech, které na něj ve zrádném moři polské politiky číhají

V galerii Kaczyńského předchůdců nalezneme nejprve generála Wojciecha Jaruzelského, zvoleného v létě 1989 parlamentem v rámci dohod uzavřených mezi komunistickým režimem a Solidaritou u kulatého stolu. Jaruzelski měl sloužit coby pojistka moci starých struktur, leč když se komunismus sesypal s nečekanou rychlostí, neměl původce výjimečného stavu z prosince 1981 co zajišťovat. Ani se příliš nebránil „čestnému řešení“, jež spočívalo ve zkrácení jeho volebního období a ve vypsání nových, tentokrát již přímých prezidentských voleb. V nich nakonec zvítězil Lech Wałęsa, ale volby provázelo i velké zděšení: proti legendárnímu vůdci Solidarity tehdy do finále postoupil Stanisław (Stan) Tymiński, popu-lista s kanadským a peruánským pasem, silně podezřelý z vazeb na temné struktury komunistické bezpečnosti. Tymiński do finále pronikl na úkor tehdejšího premiéra Tadeusze Mazowieckého, (zhruba řečeno) představitele umírněného liberálního tábora. Uvědomíme-li si, že zmíněné volby z prosince 1990 probíhaly v době historického propadu (post)komunistů, nelze si s údivem nepovšimnout strukturální podobnosti tehdejší a dnešní situace. Patnáct let uběhlo jak voda, a jako by se skoro nic nezměnilo. V prosinci 1990 zvítězil Lech Wałęsa pod praporem „urychlení“ (przyspieszenia), tedy na základě kritiky společenského i politického vývoje od roku 1989. Na ní postavil svou kampaň i Lech Kaczyński. Komunisté byli roku 1990 nepřijatelní kvůli komunismu, postkomunisté v roce 2005 kvůli korupčním aférám a utilitárnímu vztahu k moci, kterou od roku 2001 opět, podobně jako v období 1993–1997, spravovali. Odlišné jsou pouze proporce podpory dnešních a tehdejších konzervativců, populistů a liberálů. Zatímco roku 1990 pronikl Tymiński do druhého kola a li-berálové v něm tedy chtě nechtě museli podpořit konzervativně-populistického Wałęsu, v roce 2005 byl kandidát libe-rálů horkým favoritem. Konzervativce Kaczyńského však podpořili voliči menších populistických stran, rolnické Sebeobrany a katolicko-populistické Ligy polských rodin (LPR), což mu nakonec přineslo vítězství. Po něm zkrachovaly koaliční rozhovory Práva a spravedlnosti a liberální Občanské platformy. PiS zformovalo menšinový kabinet, jemuž do sedla pomohla parlamentní aliance právě se Sebeobranou a LPR. PiS tak obsadilo byrokraticko-administrativní kostru výkonné moci, vládu i úřad prezidenta. Nicméně bez spolehlivé většiny v parlamentu nemůže prosadit program. A právě zde se nabízí další historická, ba historicky-osobní paralela s Wałęsou.

Bratři-dvojčata Kaczyńští, veteráni solidaritního odboje v osmdesátých letech, zahájili svou politickou dráhu po roce 1989 po boku Lecha Wałęsy. Jejich středopravicová křesťanskodemokratická strana Dohoda střed tehdy podporovala zvolení Wałęsy prezidentem i další posílení jeho pravomocí. Podařilo se jen to první. A byť se Jarosław Kaczyński stal prezidentovým kancléřem, cesty obou bratrů a legendárního Lecha se poté rozešly. (Kaczyńští Wałęsovi mimo jiné vytýkali vlažný přístup k lustracím a de-komunizaci.) Byť tehdy Wałęsa disponoval například právem veta, které musel Sejm přehlasovat dvoutřetinovou většinou, a od roku 1992 získal i faktické právo určovat ministry vnitra, obrany a zahraničí v každé vládě, na konci jeho mandátu ho Poláci vnímali jako věčně rozzlobeného muže, jenž má sice velké zásluhy, leč nic neprosadil, ba mnohé rozbořil. Zkrátka jako destruktivní živel. Svou roli zde sehrála Wałęsova autoritářská povaha, ale hlavní vinu nutno patrně připsat absenci proprezidentské většiny v parlamentu. Tento handicap se Wałęsa snažil napravit založením Ne-stranického bloku na podporu reforem (BBWR), jenž odkazoval na Nestranický blok spolupráce s vládou maršála Piłsudského, zkratkou též BBWR. V předčasných volbách 1993 však BBWR získal pouhých 5,4 %, což bylo vzhledem k ambicím naprosté fiasko. Jako jedna z mála stran solidaritního původu se sice dostal do Sejmu, tomu však dominovali postkomunisté schopní přehlasovat i Wałęsova prezidentská veta. Roku 1995 pak Wałęsa prohrál při pokusu obhájit mandát s postkomunistou Aleksanderem Kwaśniewskim, a „rudí“ se tak mohli chopit obou center výkonné moci. Populární „Olek“ získal roku 2000 druhý mandát již v prvním kole, a byť musel v letech 1997–2001 kohabitovat s vládou post-solidaritních stran, i tehdy se mohl opírat o početný opoziční poslanecký klub Svazu demokratické levice.

Pokud se bude Lech Kaczyński chtít poučit ze soudobých polských prezidentských dějin, zní kategorický imperativ zcela zřetelně: parlamentní většina. Již první týdny vlády PiSu ukázaly, že na Sebeobranu a Ligu polských rodin příliš spoléhat nelze – hlasování o rozpočtu bude podle všeho taktickou bitvou ve stylu „urvi, co můžeš“. Z kruhů blízkých bratrům Kaczyńským, jimž se v Polsku přezdívá „kačeři“, pronikají na veřejnost informace, že strategicky jim jde o přetažení elektorátu populistů do proprezidentského tábora, jež by vedlo k vítězství v předčasných parlamentních volbách. Ty však kromě PiSu nikdo nechce a ani triumf PiS v nich by nebyl zdaleka jistý. Sotva se také někdo k PiSu připojí ve snaze o změnu ústavy a posílení prezidentských pravomocí, což Lech Kaczyński deklaroval v předvolební kampani. (Od roku 1997 má polský prezident oslabené pravomoci, k přehlasování jeho veta stačí tři pětiny hlasů v Sejmu a nová ústava též zrušila možnost jmenovat tzv. prezidentské ministry.) Pokud se tedy „kačerům“ nepodaří po vzoru Charlese de Gaulla a jeho následovníků zformovat nějaký ten „Svaz pro prezidentskou většinu“ a zvítězit s ním v předčasných parlamentních volbách, jeví se jako nejschůdnější cesta k posílení pozice PiS paradoxně oživení koaličních námluv s Občanskou platformou – což se v prosinci zdálo reálné asi stejně jako usmíření manželů krátce po dramatickém rozvodu. Počátek ledna ale přinesl obnovení sondážních rozhovorů politiků obou stan. Nedojde-li ke koalici PiS-PO či nezrodí-li se většinový „Svaz pro kačery“, může Lech Ka-czyński dopadnout podobně jako jeho někdejší politický patron Lech Wałęsa. Filozoficky by se to dalo interpretovat jako potvrzení teze o věčném návratu téhož, což je výklad nepochybně velmi konzervativní, leč sotva lze počítat s tím, že by z něj konzervativec Lech Kaczyński měl radost.

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.