Tento šílený, šílený mnohopolární svět

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA 5/2007

Nekonečné potíže, jimiž je provázeno irácké tažení americké armády, jsou většinou politiků vnímány jako praktický důkaz toho, že „unipolární“ řád světa selhal a na řadě je „multipolární“ zřízení, kdy se každé závažné rozhodnutí musí opírat o souhlas většiny. Takový mnohostranný přístup demonstruje ve své denní agendě už i ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, když se setkává se zástupci Sýrie, Íránu a dalších zemí ve snaze je nějak zapojit do procesu budování nového Iráku. „Sousedské schůzování“ je způsob řešení praktických problémů, který všem vyhovuje – aspoň teoreticky. Prakticky se však tento přístup zatím jeví jako naprosto nepoužitelný pro složité rozhodování v rámci velkých mnohostranných systémů. Čím více se myslitelé ponořují do této problematiky, tím nacházejí více potenciálních překážek na cestě z „pekla unipolarity“ do „ráje multipolarity“.

Ostatně svého času známý odborník na jadernou strategii Herman Kahn před tím varoval už v roce 1983 ve své stati o multipolaritě a stabilitě. Kahn si udělal jméno na tom, že se snažil „domyslet nemyslitelné“ – spočítat důsledky atomové války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Dospěl přitom k poznání, že bipolární svět studené války je z definice stabilní. Obě dvě supervelmoci uznávaly pravidla hry a vzhledem ke smrtelnému nebezpečí otevřeného konfliktu se naučily zdrženlivosti samy a donutily k ní i své spojence.

Ve vzdálené perspektivě mnohopolární svět také dospěje ke stabilitě, mínil Kahn. Na přelomu tisíciletí, dle jeho názoru, mělo být ve světě sedm ekonomických obrů – Spojené státy, Japonsko, Sovětský svaz, Čína, Německo, Francie a Brazílie –, kteří měli diktovat pravidla ostatním. Nebezpečným se mu však jevilo přechodné období. Hrozba světu bude kulminovat v okamžiku, když z bipolárního bude přecházet do multipolárního stavu, varoval Kahn.

To, co dnes prožíváme, je právě jakési přechodné období a Kahnovy předpovědi o jeho výbušné povaze jakoby se naplňovaly, což není milé. Je zřejmé, že Amerika není schopna jen vlastními silami zajistit světový pořádek. Potíž je v tom, že ani mnohostranné a akceschopné mezinárodní formáty jaksi nejsou na obzoru. Stačila jedna jediná teroristická nálož, aby OSN – tento oficiální nástroj kolektivní bezpečnosti – dala ruce pryč od irácké války už v jejích prvních měsících.

Multipolární svět je totálně dezorganizován hned na všech úrovních. Nemáme jasno ani v tom, kde se nacházejí ony „póly“ nového světového řádu, ani v tom, kdo by se kolem nich měl seskupit. Může být za takový silový pól pokládán třeba muslimský svět? Pokud ano, kdo stojí v jeho čele – Írán, Saudská Arábie, Pákistán? Mohou snad země Blízkého východu zapomenout na své odvěké soupeření a společnými silami uhasit aspoň jedno krizové ohnisko? Tato neschopnost se projevila mimochodem i ve výsledku nedávného setkání zemí sousedících s Irákem. Amerika už je připravena přistoupit na mnohostrannou strategii odchodu z Iráku, avšak na jakoukoli mnohostrannost nejsou ochotni přistoupit právě ostatní hráči.

Rusko by rádo dalo do kupy nějaký vlastní silový pól – aspoň to vyplývá z nedávných prohlášení prezidenta Vladimíra Putina. Avšak mezi přáním obnovit bývalý vliv a dnešní skutečností je nemalá vzdálenost. Pozorovatelům stačilo navštívit nedávné bruselské fórum zemí bývalého sovětského bloku, aby poznali, že takové seskupení by ani náhodou nebylo stabilní. Jakmile nějaký Putinův mluvčí spustil chvalozpěv na adresu nového Ruska, z řad, kde seděli Estonci, Gruzínci nebo Poláci, se nesl hněvivý sykot „Samá lež!“ a přítomní se se zájmem ohlíželi a netrpělivě se ptali, kdy už si to rozdají na pěsti.

Dnešní světový nepořádek je dokonce hlubší, než je na první pohled patrno. Ve většině významných států dojde v nejbližší době ke kruciálním politickým změnám. George Bush opustí Bílý dům za necelé dva roky. Leč kdo se do něj nastěhuje? Pozice včerejších favoritů – senátorů Johna McCaina a Hillary Clintonové – jsou nyní otřesené. Jediné, co lze s jistotou říci o budoucím prezidentovi Spojených států, je to, že bude mít za sebou podrážděnou a málo vyzpytatelnou zemi. Totéž platí pro Velkou Británii a Francii. Nicolas Sarkozy v nějaké podobě nepochybně bude muset zachoval gaullistickou zahraniční politiku. Severoatlantická aliance samozřejmě nezanikne bez Tonyho Blaira. Avšak ani její posílení nebo nové stmelení vážně očekávat nelze. Stejně tak není jasné, co můžeme očekávat od postputinského Ruska – pokud samozřejmě současný prezident odejde, jak slíbil.

Americký politolog David Ignatius popsal nedávno v deníku The Washington Post teheránskou tiskovku, na níž blouznivý Ahmadínežád vyhlásil konec světového řádu, jak se utvořil po roce 1945. Tento soumrak souvisí dle jeho názoru se selháním všech světových institucí s OSN v čele. Na vzestupu jsou prý nové velmoci, které napíší nová pravidla mezinárodní hry. David Ignatius si tehdy pomyslel, že íránský prezident dostal další záchvat zuřivosti. Pak se do jeho duše vplížilo podezření, zda Íránec nemá v něčem pravdu. Americký politolog dospívá k neslavnému závěru: „Dnes je každý sám sobě mnohostranným politikem, každý je tvůrcem vlastního pomyslného mnohopolárního světa, jenže ten svět je tak neútulný, že léta studené války se nám začínají jevit div ne jako „staré dobré časy“.

Jefim Fištejn