Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V Čechách by mohlo spíše platit: proudí v korytech řek. Lidské tragédie souvisící s přírodními katastrofami vždy vyvolávají vlnu okamžité solidarity a ochoty pomoci. Tyto vlny však většinou upadají podobným tempem jako klesající stavy rozvodněných řek. Nastává čas zúčtování a prosté ekonomické počty, které směřují k základní otázce: Kdo to všechno celé zaplatí?
Po zničujících povodních v letech 1997 a 2002 dostalo mnoho lidí od pojišťoven nepříjemnou zprávu. Jejich dům už pojištěn propříště nebude kvůli dlouhodobému zvýšenému riziku umístění v záplavovém území. Otázka zní: Je to snad bezohlednost a nespravedlnost, či dokonce diskriminace? Neměli by lidé bydlící „na kopci“ solidárně platit těm, kdo nemají takové štěstí a žijí „u řeky“?
K odpovědi na tyto otázky se musíme primárně ptát: do jaké míry je vlastně zatopení domu v záplavovém území pojistnou událostí? Naštěstí je to dnes záležitost svobodné dohody mezi pojišťovnou a pojištěncem. Vyvstává spíše otázka, má-li stát hrát roli jakési „veřejné pojišťovny“.
Je například dlouhodobě správné, aby lidé „na kopci“ prostřednictvím daní platili na protipovodňové bariéry, a tím ve své podstatě zvyšovali hodnotu majetku lidí „u řeky“? Nemělo by to náhodou být tak, že by ceny domů v povodňových oblastech měly jít dolů, aby zbyl prostor pro individualizované přispívání na protipovodňová opatření? Nepokřivuje to dlouhodobě cenový mechanismus, motivaci lidí, a nezpůsobují se tím logicky další problémy do budoucna? Tyto úvahy se v současné době zdají velmi drastické a nepatřičné. Nicméně v dlouhodobém horizontu uvažování desítek či stovek let se bez nich neobejdeme. Struktura historického osídlování a urbanizace do jisté míry předurčila zranitelnost vůči povodňovým škodám. Některé minulé příliš ambiciózní zásahy do regulace řek paradoxně často způsobily opačné efekty, než jaké původně zamýšlely. Matka příroda se zřejmě ještě nedá zkrotit absolutně. Pohár hořkosti tak ještě budou pít zřejmě i naši potomci. Proč?
Všude, kde státní regulace vystupuje v rámci hesla „poručíme větru dešti“ a deklaruje se jako „veřejná pojišťovna“ pro všechno, nevede to nutně k optimálním výsledkům. Principiálně totiž vzniká systémový morální hazard, který u lidí otupuje individuální odpovědnost za svá svobodná rozhodnutí.
Výsledkem je dlouhodobé a neefektivní investování kapitálu, bezbranné vůči přírodním katastrofám. Svou roli hraje i tuhá státní urbanizační regulace nové výstavby a byrokratické územní plánování, které více lpí na historických schématech.
Státní intervence vytváří umělou vzácnost stavebních pozemků a brání lidem a podnikatelům reagovat pružnější a kvalitnější výstavbou.
Rizika individuálních rabování během povodní jsou minimální oproti zvýšenému riziku „rabování“ peněz daňových poplatníků. Rychlost a „nezištná“ horlivost jde často na úkor prozřetelnosti a dlouhodobého racionálního plánování. Peníze „nás všech“ se jednoduše z podstaty efektivity státního přerozdělování více lijí do obnovy a méně do prevence a „alokační racionalizace“.
Rozsáhlá vlna soukromé solidarity ukazuje, že lidé nejsou lhostejní k neštěstí druhých. I v těch nejkritičtějších momentech je však nutné mít na paměti zásadní věc: permanentní nutnost okamžité krátkodobé a cílené pomoci by nikdy neměla zastřít skutečné dlouhodobé ekonomické příčiny možná až sisyfovského povodňového údělu lidí okolo českých řek.
